DP Podzimní Vysočinou

Tradiční podzimní pochod pořádaný odborem KČT Žďár nad Sázavou

Protože jsem se v okolí Žďáru toulal před dvěma měsíci (na blogu jsem o tom psal tu a tady), volím si víceméně vlastní trasu, jejíž první třetina se shodovala s nabízenou čtrnáctikilometrovou. Ze Žďáru po červené značce kolem Hamroně, pak po cestě k soše Mamlase a po modré značce na rozcestí Vápenice. Tady opouštím trasu a nechávám se vést MMPWT. Tato záhadná zkratka značí Monkey Mountains Power Trail, přičemž co je Power trail jsem na tomto blogu vysvětlil zde a Monkey Mountains neboli Opičí hory je přezdívka Žďárských vrchů.
Jdu tedy po zeleně značené trase a sbírám jednu kešku za druhou. Žádná velká zábava to není, ale jak jsem napsal v úvodu, nechtělo se mi jít po mnohokrát už absolvované trase. 
Zpestření power trailu mi přináší krátká odbočka doprava k malému památníčku uprostřed lesů:

Byl postaven na místě, kde v roce 2008 zemřel účastník krosového běhu pořádaného v rámci Žďárské ligy mistrů. Tato specifická aktivita na poli sportu představuje seriál 16 sportovních disciplín, které se konají v průběhu celého roku a zahrnují spektrum disciplín od odpočinkové střelby ze vzduchovky či kuželek po rychlostní běh na 300 metrů, závody na kolečkových či klasických bruslích, olympijský triatlon (1,5 km plavání + 40 km kolo + 10 km běh), duatlon, běh na 9,5 km či cyklistickou etapu v délce 63 km. Prakticky to vypadá tak, že kdokoli může přijít byť jen na jednu disciplínu, zaplatit minimální poplatek od 20 do 40 Kč a zúčastnit se. V roce 2008 do cíle nedoběhl devětačtyřicetiletý vedoucí krajského odboru školství, mládeže a sportu Zdeněk Ludvík. Jedna závodnice ho viděla, jak sedí na trati, a než se k němu dostala, upadl do bezvědomí. Začala ihned s masáží srdce a během tří minut ji doběhly další dvě ženy a jeden muž. Jedna z žen měla u sebe telefon, kterým přivolala záchranku. Než přijela, snažili se ho oživit, což se jim ani lékařům nakonec nepodařilo. Zdeněk Ludvík měl za sebou operaci srdce a právě selhání tohoto orgánu přivolaný lékař stanovil jako předběžnou příčinu smrti. Ostatní závodníci se o tragédii dozvěděli až v cíli. Úmrtí Zdeňka Ludvíka uctili minutou ticha a bylo zrušeno vyhlašování vítězů a předávání pohárů.
Od pomníčku se vracím na zelenou značku a pokračuji po ní (a pak po žluté) do Račína. Vyfotím si dnes už třetí výtvor Michala Olšiaka...

... a jdu do restaurace nedalekého hotelu Leopold. Jeho historie se píše od roku 1939. Díky osobnímu přístupu tehdejšího majitele Antonína Leopolda a jeho rodiny se hotel brzy stal vyhlášeným a vyhledávaným místem pro klidnou dovolenou a načerpání nových sil pro řadu významných osobností z oblastí kultury, obchodu i politiky, jak údajně dokládá dochovaná návštěvní kniha z let 1939–1948. Součástí hotelu je minipivovar otevřený v lednu 2015, přičemž první zkušební várka byla uvařena už v listopadu 2014. Vaří zde čtyři základní druhy přírodního nefiltrovaného a nepasterizovaného piva Richard: 11° pšeničný ležák, 12° světlý ležák, 12° tmavý ležák a 15° medový speciál, dále unikátní pivo vařené z žitného sladu podle vlastní receptury, v létě navíc tzv. Račínskou cyklistickou desítku a během zimních měsíců 13° Račínský žitný speciál. Kromě toho jsou během roku na čepu zajímavé limitované řady speciálů, které vaří vždy při příležitosti významných událostí roku.
Kdo mě zná, snadno uhádne, jaké pivo jsem okusil (ostatním prozradím, že to byl medový speciál). Byla to lahůdka.
Power trail pokračuje po žluté značce, která mě přivádí na hráz Velkého Dářka. 

Na konci hráze stojí rozcestník Dařbucha, další Olšiakovo dílo. Fotil jsem ho před měsícem (můžete ho vidět na tomto blogu zde), a tak si raději udělám snímek podzimního lesa.

Ještě půl druhého kilometru po asfaltce a jsem ve Škrdlovicích, mém dnešním cíli. Škrdlovice byly známé sklářskou hutí založenou ve 40. letech minulého století Emanuelem Beránkem, který byl po mnichovském diktátu nucen opustit pohraničí. Se svými třemi bratry užíval technologii, při níž vznikalo sklo s vysokým množstvím bublinek. Tento druh skla našel své kupce, výroba se slibně rozběhla, ale během německé okupace byla uzavřena. Po válce bylo rozhodnuto o její likvidaci, ale po intervencích bylo od původního rozhodnutí upuštěno a sklárna, z jejíhož názvu zmizelo jméno Beránek, se stala centrem umělecké řemeslné výroby podporované tehdejším ministerstvem kultury. 
Po změně režimu v roce 1989 se výroba, opět pod značkou Beránek, specializovala na ručně tvarované hutní sklo, jako dekorativní vázy, mísy, talíře, svícny, skleněné květiny, ovoce a zvířátka. Majitelem byl akademický malíř Vlastimil Beránek, syn Jaroslava a vnuk Emanuela. V září 2008 byla huť uzavřena, ale Glass Atelier Beránek ve Žďáru nad Sázavou pokračuje v tradiční ruční výrobě foukaného skla, která je předávána od Bohuslava Beránka (1901–1986) a jeho syna Jaroslava (1927–2006) na vnuka Jiřího (*1954), současného majitele ateliéru.
Než mi pojede autobus do Žďáru, mám dost času podívat po zdejších zajímavostech. Nejprve jdu ke kapli sv. Cyrila a Metoděje. Snad sto let usilovali občané vsi o stavbu svatostánku, ale jejich snaha narážela na malost a hloupost jiných. Až v roce 1996 založili občanské sdružení Spolek pro výstavbu kaple ve Škrdlovicích, o rok později byl papežem Janem Pavlem II. posvěcen základní kámen a dne 10. července 1999 byla již hotová kaple sv. Cyrila a Metoděje slavnostně vysvěcena královéhradeckým biskupem Dominikem Dukou. 

Autorem návrhu stavby je prof. ing. arch. Mojmír Kyselka, CSc., autorem návrhu vitráže a interiéru akademický malíř Jaroslav Matouš, realizaci návrhu vitráží provedl místní rodák Bohuslav Polanský. Stavba asociuje rozevřenou knihu jako symbol vzdělanosti a písma. Rozpolcená věž představuje dva věrozvěsty, Cyrila a Metoděje, kteří písmo do našich zemí přinesli. Mezi věžemi je umístněn dvouramenný biskupský kříž. Kaple byla postavena z prostředků získaných finančními i materiálními sbírkami mezi místními občany a sympatizanty.
Cestou od kaple k hotelu U Hrocha se zastavuji před bizarně vyhlížející a úctu vzbuzující lípou velkolistou. Je vysoká patnáct metrů a v prsní výšce má obvod 650 cm. 

K lípě se váže pověst o zakladateli obce, uhlíři Skrlovi, který měl tuto lípu zasadit při založení obce. Kronikář v místní kronice hovoří o lípě v roce 1930 jako o odumírající, neboť blesk jí srazil korunu. Dnes má lípa nasazen nový vrch a kmenovou dutinou rostou vnitřní kořeny, což svědčí o tom, že stále žije.
Na samém okraji Škrdlovic stojí hotel U Hrocha, naproti němuž nedávno otevřeli novou Sklářskou huť U Hrocha. Na prostranství mezi oběma budovami je od roku 2008 betonové sousoší hrochů v kašně. Jeho autorem je samozřejmě Michal Olšiak.

Do odjezdu autobusu mi zbývá čas tak akorát na kafko v hospůdce Pod Čerťákem. Když pátrám po původu jejího názvu, dozvídám se, že jde o skalní útvar na vrcholu Tisůvky (807 m) vzdálené asi tři kilometry severovýchodně po červené turistické značce.