Předchozí článek Setkání toulkařů v Kytlicích (I)
Túra přes vrch Bouřný na Luž, Pěnkavčí vrch a Pětikostelní kámen
Túra přes vrch Bouřný na Luž, Pěnkavčí vrch a Pětikostelní kámen
Po snídani vyrážíme po silnici k Hraničnímu rybníku a dál až k Nové Huti ležící na velké mýtině při hlavní silnici spojující Svor s Rumburkem. Přecházíme ji na druhou stranu a pokračujeme po úzké asfaltce, která vede do Horní a poté i Dolní Světlé. Přímo před sebou máme Bouřný, široký znělcový kopec (703 m), jehož plochý vrchol je porostlý bučinami a smíšeným lesem. A ten je naším cílem, přestože (nebo snad právě proto?) na něj žádná kloudná, natož značená, cesta nevede.
Na starších mapách je uváděn jako Friedrichsberg, tedy Bedřichovský vrch, protože podle pověstí měla na jeho jižním úpatí stát osada Friedrichsdorf (Bedřichov), zaniklá za švédských či husitských válek nebo při morové epidemii. Existence osady ale není historicky doložena a je pravděpodobné, že zde stála jen sklárna, kterých bylo kdysi v okolních lesích rozeseto více. Na vrcholu kopce měl podle pověstí stát hrad Friedrichsburg, o němž však také neexistují historické zprávy a ani povrchový archeologický průzkum tu žádné osídlení neprokázal.
Cestou necestou sestupujeme dolů a míjíme několik bunkrů postavených před vypuknutím druhé světové války. Přicházíme na zelenou turistickou značku, která nás přivádí nejprve na rozcestí U Jana a pak k Sirnému prameni.
Rozcestí bylo pojmenováno podle sochy svatého Jana Nepomuckého, která zde kdysi bývala. Původně snad stála přímo na nedalekém mostě, odkud byla přemístěna k rozcestí asi v souvislosti s přestavbou staré cesty na silnici kolem roku 1842. Po roce 1950, kdy se stalo zvykem zničit všechno, co mělo německý nápis nebo spojitost s církví, byla socha zničena, kamenný podstavec rozvalen a zasypán hlínou. Teprve v roce 1995 jej našli, byl sice notně otlučen, ale nápis udávající donátora i rok postavení byl ještě dobře čitelný: „Errichtet im Jahre 1846 von Joseph Walter, Oberförster.“ Znovu jej postavili varnsdorfští turisté a 19. listopadu 1996 na něm byla umístěna nová socha sv. Jana Nepomuckého, zhotovená akademickými sochaři Ladislavem Šobrem a Václavem Snížkem z Říčan u Prahy. Bohužel zde ale nevydržela dlouho, protože v květnu 2001 byla ukradena. Od té doby zde stál jen prázdný kamenný podstavec. Teprve v červnu 2015 byla na prázdném podstavci osazena nová socha sv. Jana Nepomuckého, slavnostně požehnaná 19. června 2015.
Na pravém břehu Hamerského potoka pár desítek metrů od silnice je asi tři metry široká okrouhlá tůň s vydatným pramenem železité vody, ve které jsou volně rozptýlené žlutohnědé až rezavě hnědé chuchvalce.
Dlouho si lidé mysleli, že jsou tvořené sírou a teprve v roce 1907 zjistil profesor Hans Molisch z německé univerzity v Praze, že příčinou zvláštního zbarvení jsou vláknité bakterie Leptothrix ochracea, získávající energii oxidací ve vodě rozpuštěného dvojmocného železa na železo trojmocné, které se sráží v jejich gelovém obalu ve formě rezavě zbarveného oxidhydroxidu. Tyto bakterie jsou zvláště ve vodách s vyšším obsahem železa poměrně hojné a můžeme se s nimi setkat i na jiných místech Lužických hor. V Sirném prameni je doprovází druhově chudé společenstvo řas s pozoruhodným výskytem rozsivky Navicula pelliculosa, známé jen z několika málo míst v našich vodách. V okolí pramene se vyskytuje kapradina žebrovice různolistá.
S rozvojem turistiky koncem 19. století se Sirný pramen stal zajímavou atrakcí, ale ve 2. polovině 20. století upadl téměř v zapomnění. Teprve v roce 1999 bylo jeho okolí znovu upraveno a pramen byl zpřístupněn turistům dřevěným povalovým chodníčkem.
Úzkou asfaltovou silničkou stoupáme k chatě Luž. Leží na jihovýchodním úpatí stejnojmenné hory na okraji malé rekreační osady Myslivny. Původně se jmenovala Jägerdörfel a vznikla jako osada dřevařů a lovců kolem výstavné myslivny. Později se stala letoviskem s horským hostincem. V roce 1924 byla v jedné starší chalupě zřízena německým turistickým spolkem Die Naturfreunde (Přátelé přírody) Lužická chata, která sloužila až do záboru pohraničí v roce 1938, kdy skončila i činnost spolku. Po přestavbě v 80. letech byla využívána jako rekreační středisko Uranových dolů a dnes je opět přístupná široké veřejnosti.
Objednáváme si Elixír Luž, což není nějaký místní alkohol, ale polévka podobná boršči. Posilněni pokračujeme v cestě na nejvyšší vrch Lužických hor. Výrazná znělcová hora Luž, německy Lausche (793 m), vyčnívá nad krajinu z hlavního horského hřebene asi tři čtvrtě kilometru severně od osady Myslivny. Její mohutnost vyniká zejména při pohledu od severu nebo od východu, zatímco z našeho směru vypadá na vyvýšené náhorní plošině jen jako poměrně nevelká kupa. Poprvé je hora uváděna v roce 1538 jako Spitzberg (Špičák) a později se také označovala názvy Heilstein nebo Hikkelstein. Obyvatelé německé obce Waltersdorf jí často říkali Mittagsberg (Polední hora), protože z jejich pohledu stojí slunce v poledne právě nad vrcholem. Současné německé jméno Lausche je doloženo až roku 1631 a český název Luž byl poprvé použit v Kafkově průvodci z roku 1909.
Luž je velmi atraktivním výletním cílem. Již koncem 19. století sem směřovala řada turistických cest, z nichž nejvýznamnější byla dálková Hřebenová cesta (Kammweg), vyznačená v letech 1902–1903 z Ještědu na Růžovský vrch a později prodloužená oběma směry. Z jižní strany vedoucí Česká cesta byla upravena roku 1851 pro plánovanou návštěvu rakouského císaře Ferdinanda Dobrotivého.
První skromnou dřevěnou chatu postavil na vrcholu Luže Karl Friedrich Matthes z Waltersdorfu již v roce 1823. V té době byli častými návštěvníky ještě pytláci a pašeráci, ale později už hostinec sloužil převážně turistům. Majitel stavbu postupně vylepšoval, přistavoval k ní další objekty a v roce 1833 vybudoval i malou rozhlednu. Vysoká návštěvnost si nakonec vyžádala stavbu prostornější chaty, dokončené v roce 1882. Nová výstavná Lausche Baude, postavená zásluhou spolků a obyvatel ze Saska, se stala kuriozitou v širokém okolí, stála na území obou států a hraniční čára ji rozdělovala na část německou a rakouskou (později českou). Přímo uprostřed vyrůstala ze střechy budovy 10 m vysoká vyhlídková věž. V saské části se tehdy točilo pivo žitavské a v rakouské části cvikovské. Podle dohody mohli návštěvníci v restauraci i na rozhledně platit měnami obou států, jen při posílání pohlednic si museli dát pozor, aby použili správnou poštovní schránku.
Restaurace byla v provozu až do konce druhé světové války, poté byly hranice uzavřeny a turistický ruch na Luži utichl. Dne 8. ledna 1946 byla chata pravděpodobně úmyslně zapálena a do základů vyhořela. V pozdějších dobách sice vzniklo několik plánů na stavbu nové chaty, ale žádný z nich nebyl realizován. Dnes je na vrcholu jen pár laviček, na německé straně stojí nevelký retranslační stožár a na základech bývalé chaty je upravená vyhlídková terasa obehnaná kamennou zídkou s orientačními tabulemi.
Otevírá se odtud nádherný daleký výhled. Na jižní straně se rozprostírá kopcovitá krajina Lužických hor a Českolipska, lemovaná vzdálenými vrcholy Bezdězu, Vrátenské hory, Vlhoště a Řípu, jihozápadní obzor zaujímá České středohoří, na západě můžeme zahlédnout hřeben Krušných hor a na severozápadě je Šluknovsko s Tanečnicí, Vlčí horou a Hrazeným. Na východě se zdvihají Jizerské hory a Krkonoše, které jsou již částečně zakryté stromy.
Fouká nepříjemně studený vítr, takže se na vrcholu příliš dlouho nezdržujeme a po zelené značce sestupujeme na německou stranu.
Míjíme pramen Lauscheborn, jehož voda se kdysi využívala k zásobování chaty na vrcholu. V roce 2005 byla tato kamenná studánka obnovena.
Víceméně po vrstevnici pokračujeme až na rozcestí pod Ptačincem, ležící už opět na našem území, a po modré značce stoupáme západním svahem Pěnkavčího vrchu.
Tato rozložitá znělcová kupa je svými 792 metry druhým nejvyšším vrcholem Lužických hor. Vrchní část je porostlá statným bukovým lesem téměř pralesového charakteru. Příkrým svahem hustě porostlým mladými buky se drápeme na vrchol...
... zatímco dolů sestupujeme pohodlnou cestou. Silná vrstva spadaného listí nás nutí našlapovat opatrně, protože pod sebou ukrývá větve a kameny.
Asi po jednom kilometru se necháváme zlákat odbočkou na Pětikostelní kámen (685 m), jeden z izolovaných suků čedičové skály, místně zvaných stožce. Ční nad bývalým lomem a z úpatí vrcholové skalky je krásný výhled k západu na Jedlovou a Tolštejn. Prý lze odsud zahlédnout věže pěti kostelů či kapliček v okolí, proto ten zvláštní název.
Klesáme do Stožeckého sedla (605 m) a stále po modré pokračujeme – nejprve nepříjemných asi tři sta metrů po silnici se silným provozem, ale pak už lesem – k Nové Huti, čímž jsme uzavřeli dnešní okruh a zbývá nám jen vrátit se stejnou cestou jako ráno kolem Hraničního rybníka do Kytlic.
A takhle vypadá dnešní trasa:
Na pravém břehu Hamerského potoka pár desítek metrů od silnice je asi tři metry široká okrouhlá tůň s vydatným pramenem železité vody, ve které jsou volně rozptýlené žlutohnědé až rezavě hnědé chuchvalce.
Úzkou asfaltovou silničkou stoupáme k chatě Luž. Leží na jihovýchodním úpatí stejnojmenné hory na okraji malé rekreační osady Myslivny. Původně se jmenovala Jägerdörfel a vznikla jako osada dřevařů a lovců kolem výstavné myslivny. Později se stala letoviskem s horským hostincem. V roce 1924 byla v jedné starší chalupě zřízena německým turistickým spolkem Die Naturfreunde (Přátelé přírody) Lužická chata, která sloužila až do záboru pohraničí v roce 1938, kdy skončila i činnost spolku. Po přestavbě v 80. letech byla využívána jako rekreační středisko Uranových dolů a dnes je opět přístupná široké veřejnosti.
Luž je velmi atraktivním výletním cílem. Již koncem 19. století sem směřovala řada turistických cest, z nichž nejvýznamnější byla dálková Hřebenová cesta (Kammweg), vyznačená v letech 1902–1903 z Ještědu na Růžovský vrch a později prodloužená oběma směry. Z jižní strany vedoucí Česká cesta byla upravena roku 1851 pro plánovanou návštěvu rakouského císaře Ferdinanda Dobrotivého.
První skromnou dřevěnou chatu postavil na vrcholu Luže Karl Friedrich Matthes z Waltersdorfu již v roce 1823. V té době byli častými návštěvníky ještě pytláci a pašeráci, ale později už hostinec sloužil převážně turistům. Majitel stavbu postupně vylepšoval, přistavoval k ní další objekty a v roce 1833 vybudoval i malou rozhlednu. Vysoká návštěvnost si nakonec vyžádala stavbu prostornější chaty, dokončené v roce 1882. Nová výstavná Lausche Baude, postavená zásluhou spolků a obyvatel ze Saska, se stala kuriozitou v širokém okolí, stála na území obou států a hraniční čára ji rozdělovala na část německou a rakouskou (později českou). Přímo uprostřed vyrůstala ze střechy budovy 10 m vysoká vyhlídková věž. V saské části se tehdy točilo pivo žitavské a v rakouské části cvikovské. Podle dohody mohli návštěvníci v restauraci i na rozhledně platit měnami obou států, jen při posílání pohlednic si museli dát pozor, aby použili správnou poštovní schránku.
Restaurace byla v provozu až do konce druhé světové války, poté byly hranice uzavřeny a turistický ruch na Luži utichl. Dne 8. ledna 1946 byla chata pravděpodobně úmyslně zapálena a do základů vyhořela. V pozdějších dobách sice vzniklo několik plánů na stavbu nové chaty, ale žádný z nich nebyl realizován. Dnes je na vrcholu jen pár laviček, na německé straně stojí nevelký retranslační stožár a na základech bývalé chaty je upravená vyhlídková terasa obehnaná kamennou zídkou s orientačními tabulemi.
Víceméně po vrstevnici pokračujeme až na rozcestí pod Ptačincem, ležící už opět na našem území, a po modré značce stoupáme západním svahem Pěnkavčího vrchu.
Asi po jednom kilometru se necháváme zlákat odbočkou na Pětikostelní kámen (685 m), jeden z izolovaných suků čedičové skály, místně zvaných stožce. Ční nad bývalým lomem a z úpatí vrcholové skalky je krásný výhled k západu na Jedlovou a Tolštejn. Prý lze odsud zahlédnout věže pěti kostelů či kapliček v okolí, proto ten zvláštní název.
A takhle vypadá dnešní trasa:
Následující článek Návrat ze setkání toulkařů v Kytlicích.
Žádné komentáře:
Okomentovat