Návrat ze setkání toulkařů v Kytlicích

Přecházející článek Setkání toulkařů v Kytlicích (II)

Po odjezdu z Kytlic stejně jako loni odbočujeme v České Lípě na Úštěk (můžete najít na tomto blogu zde), v jehož okolí je několik zajímavých turistických cílů. V Kravařích, do nichž se ještě vrátíme, odbočujeme do Konojed. Chceme se podívat na přírodní památku Konojedské chleby. Auto necháváme u zastávky autobusu na prostranství v centru, kterému se však stěží dá říkat náves.
V roce 1698 zřídil hrabě František Antonín Špork, známý zakladatel areálu v Kuksu, ve zdejším renesančním zámku špitál pro 45 chudých. Po smrti F. A. Šporka založili jeho zeť František Karel Sweerts-Špork s manželkou Annou Kateřinou v roce 1746 kostel a klášter servitů pro 26 mnichů. Důvodem byla vděčnost za trojí uzdravení jejich jediného syna po přikládání škapulíře s relikviemi zakladatelů servitského řádu. Celé dílo bylo slavnostně vysvěceno v roce 1762, avšak už roku 1786 Josef II. klášter – jako mnoho jiných – zrušil. Kostel pak fungoval jako farní a konvent byl přeměněn v barokní zámek.
Pozdně barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven na skalnaté vyvýšenině na místě staršího kostela, něhož byla do nové stavby zahrnuta pouze krypta. V roce 1945 byl kostel staticky poškozen, když v blízkém lomu vybuchla munice. Částečně se tehdy zřítil strop sakristie, tlaková vlna vyrazila okna i s rámy a poškozena byla také střecha. Ve 2. polovině 20. století byl zámek a kostel využíván armádou a postupně se dostal do havarijního stavu. Zařízení kostela bylo ještě v 70. letech 20. století nesmírně bohaté. Všechny oltáře, na jejichž stavbu byly použity mramory dovezené z Itálie a Rakouska, měly bohatou architektonickou a sochařskou výzdobu. Od 80. let byl kostel postupně vystěhováván a opakovaně vykraden. 
Po čtrnáctiměsíční revitalizaci stavební ruch letos na podzim utichl a kostel se rozzářil ve své téměř původní kráse. Budou se v něm konat kulturní a spolkečenské akce, možná i bohoslužby. Majitelem kostela a sousedního zchátralého zámku je podnikatel Vladimír Přibyl, zámek koupil, kostel dostal od římskokatolické církve darem. 

Armáda sídlila v zámku až do roku 1990 – a podle toho také vypadal. Procházíme podél jeho severního křídla, které už má novou střechu, ale fasáda ještě na opravu čeká.

V žalostném stavu jsou i zbytky hospodářských staveb na protější straně.

Podél kamenné ohradní zdi směřujeme k lesíku. V místě, kde se zeď stáčí doprava váháme, kudy dál. Ve vsi bylo pár směrovek, ale tady už nejsou, a tak až na druhý pokus přicházíme k bývalému lomu na severozápadním okraji Dubí hory. Postupující těžba kamene zde odhalila čelo lávového proudu, z něhož díky specifickým podmínkám při chladnutí v době třetihor vznikly sloupce vysoké až osm metrů a silné zhruba osmdesát centimetrů. 
Sloupcovitá odlučnost není až tak výjimečný jev, ale konojedské sloupce mají ještě dvě zvláštnosti navíc – směrem k povrchu se zúžily a ohnuly mírně do oblouku a zároveň v poměrně pravidelných odstupech rozpukaly i příčně. Následná eroze odhalila obrysy pevnějších jader, čímž vznikl tvar skutečně připomínající bochníky chleba naskládané na sebe. 

Konojedské bochníky jsou jev tak mimořádný a pozoruhodný, že se už na přelomu 19. a 20. století tehdejší ochránci přírody zasazovali o jejich ochranu. Až v říjnu roku 1966 se opuštěný lom dočkal oficiálního prohlášení za národní přírodní památku. 
Z Konojed se vracíme do Kravař a odjíždíme do nedaleké obce Ostré navštívit barokní poutní místo na vrchu Kalvárie. Auto necháváme na malé návsi a stoupáme podél jednotlivých zastavení křížové cesty, osazených novými deskovými obrazy k širokému pískovcovému schodišti s výklenky a pozůstatky barokních soch. 

Na vrcholové plošině se nacházejí dvě totožné kaple Nalezení sv. Kříže a Povýšení sv. Kříže, mezi nimi, ale trochu v pozadí je Boží hrob. 

Areál byl v letech 1703–1707 vystavěn jezuity, za autora stavby je považován známý barokní stavitel italského původu Octavio Broggio. Po druhé světové válce a následném vysídlení původních německých obyvatel areál značně zpustl. Po roce 2000 začala péčí místních nadšenců jeho postupná obnova, od roku 2006 jej má v dlouhodobém pronájmu Společnost pro obnovu památek Úštěcka. V nedávné době byl celý areál kompletně opraven a dnes je toto místo celoročně hojně navštěvováno turisty nejen pro svůj starodávný půvab, ale též jako místo s vynikajícím rozhledem do okolí.

Vracíme se do vsi a před návratem k autu se zastavujeme v penzionu s výletní kavárnou. Jmenuje se Statek Pod Kalvárií a jedná se o nově zrekonstruovanou zemědělskou usedlost. A opravdu je pod Kalvárií. Původně máme v úmyslu dát si kávu, ale je jednoduché nalákat nás na dýňovou polévku... Jejich heslo Vaříme s láskou a servírujeme s úsměvem platí na sto procent.

Odjíždíme ze vsi na velké travnaté parkoviště, z něhož se vydáváme nejprve po místním značení a potom po žluté turistické značce Hrádeckým dolem ke zřícenině hradu Helfenburk, někdy zvaného také Hrádek. Patří do skupiny tzv. skalních hradů charakteristických pro pískovcové oblasti severovýchodních Čech. Vyrůstá ze svažitého zalesněného podnoží, jehož jižní stráň je pozvolnější, zatímco severní klesá příkře do údolí potoka. 

Skládá se ze dvou časově i stavebně odlišných celků: vnitřního jádra a vnějšího opevnění. Vnitřní část byla založena na vrcholu pískovcového hřebene, který se na západním konci rozpadá v menší a nižší bloky, rozdělené příčnými puklinami. Vnější opevnění, postavené o několik let později, obklopilo starší jádro hradební zdí s velkou čtverhrannou věží v čele a zabezpečilo vstupní stranu novým, širším, oboustranně vyzděným příkopem.
Dějiny hradu jsou tak pestré, že by jejich vylíčení zabralo neúměrně místa, proto se spokojme s konstatováním, že jeho nejvýznamnějšími majiteli byli pražští arcibiskupové Jan Očko z Vlašimi (1364–1378) a poté jeho synovec Jan z Jenštejna (1379–1396). Oba hrad rozšiřovali a zvelebovali, v letech 1390–1395 vzniklo nové opevnění a byla postavena hlavní věž. Stojí na 16 metrů vysoké skále a sama je vysoká 17,5 m. Jejím hlavním úkolem bylo bránit vstup do hradu, ale sloužila i jako poslední útočiště obránců. Původně měla krov se střechou, při úpravách v letech 1887–1890 dostala nové cimbuří. 

Po Jenštejnově smrti se na Helfenburku vystřídalo ještě několik arcibiskupů a dalších majitelů, jako byl Půta z Častolovic, bratři Jaroslav a Jindřich Berkové z Dubé či Zdeněk Konopišťský ze Šternberka. 

Od 16. století zde bydlelo už jen panské služebnictvo a na počátku třicetileté války byl hrad úplně opuštěn, 18. listopadu 1620 ho vyplenili císařští vojáci, snad byl tehdy i zapálen. V průběhu války byl dále pustošen, podobně jako sousední Ronov, a začal rychle chátrat. 

Na počátku 19. století se romantická zřícenina stala cílem četných poutníků, navštívil ji i Karel Hynek Mácha a v roce 1841 František Alexandr Heber, autor sedmisvazkového díla Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser, ve kterém jako první systematicky popsal a zdokumentoval české hrady a tvrze. 
Po druhé světové válce hrad úplně zarostl listnatým lesem a upadal pomalu v zapomenutí. Teprve na podzim roku 1966 se ho ujali trampové a zavázali se provést tu brigádnicky pod odborným vedením všechny nezbytné konzervační práce. Byly opraveny hradby a věž a zahájen průzkum objektu, který přinesl zajímavé výsledky, zejména při čištění 57 m hluboké hradní studny.
Vracíme se k autu a odjíždíme znovu do Kravař. Auto necháváme nedaleko železniční zastávky a míříme na Ronov, další hradní zříceninu. Stojí na vysokém osamělém kopci jihozápadně od Kravař. 

Výstup je docela náročný – z 320 na 552 metrů, zvláště závěr je poměrně strmý. Pro svou polohu nemusel mít hrad ani náspy, ani příkopy, postačily vnější hradby, které se dodnes dobře zachovaly. Do hradu se vstupovalo od jihovýchodu první branou, která byla ve věžovitém stavení, jež mělo vnější nároží zaobleno. 

Odtud vedla cesta na předhradí přibližně trojúhelníkového tvaru. Vlastní vnitřní hrad se skládal z paláce, z něhož se zachovaly jen malé zbytky, dvou bašt a čtyřboké obytné věže. Zachovaly se i zbytky sklepů a na západě základy dalšího stavení.
Ronov založili členové vedlejší větve rodu Ronovců, páni z Klinštejna, někdy ve třetí čtvrtině 14. století. Po roce 1437 jej získal bojovný rytíř Vilém z Illburka, jehož rodu patřil až do jeho vymření roku 1538 po meči a rokuu 1554 po přeslici. Vilém z Illburka (1415–1489) se za krále Matyáše stal královským podkomořím v Čechách a svůj majetek dovedl znamenitě rozmnožit, patřila mu tvrz Mšené, založil hrad Himlštejn, získal hrady Kalich, Týřov, Červený Hrádek, Šumburk, Vrané, Sloup, Hauenštejn a roku 1475 velké panství Helfenburk. Vdova po jeho synovi Vilémovi II. přesídlila z nepohodlného hradu Ronova dolů do renovované stvolínecké tvrze, kde také roku 1550 zemřela. Od té doby nebyl již hrad Ronov obýván a jeho dějiny splývají s dějinami Stvolínek. Za třicetileté války se opuštěný hrad stal útočištěm obyvatel z nejbližšího okolí, kteří si zde uložili i svůj majetek. Proto neunikl pozorností Švédů, kteří jej roku 1643 přepadli a vypálili. V roce 1811 se zřítila na jihozápadě část obytného stavení a destrukce hradu pak již rychle postupovala. 
Stejnou cestou sestupujeme k autu, vracíme se do Kravař a místo abychom už ujížděli k domovu, zastavujeme se ze zvědavosti před Víseckou rychtou, abychom se podívali, kdy je otevřená. No, a když už jsme tady a je otevřeno, kupujeme si vstupenky.
Krásná a monumentální stavba bývala rychtou obce Vísky, malé vesničky oddělené jen Bobřím potokem od Kravař, s nimiž postupně stavebně i administrativně splynula. Po celou dobu, pro niž jsou dochovány písemné prameny, tj. od rolu 1509, patřila zdejší usedlost rodině Kernů, zámožným sedlákům, zastávajícím ve Vísce téměř dědičně rychtářský úřad. K dřívější stavbě rychty se váže místní pověst, že se zde zastavil na svém tažení Albrecht z Valdštejna. Vévoda frýdlantský skutečně přes Kravaře táhl se čtyřmi tisíci vojáků na začátku třicetileté války. Staré rychtě se tradičně říkalo „Valdštejnská hospoda“, třebaže není dokázáno, že by se tu vojevůdce zastavil. 
Vísecká rychta vyniká nad obvyklý průměr svými rozměry (33 x 17x 28 m), ovlivněnými jak potřebami rychty, tak i poměrně velkým hospodářstvím (Kernové vlastnili rozsáhlá obilná pole, chovali koně, dobytek, ovce) a zvláště nadprůměrným rozsahem pěstování chmele, jehož skladování a sušení vyžadovalo pět komor v patře a třípodlažní půdu. Tyto skutečnosti významně ovlivnily i vzhled a rozměry domu, který si dal v dnešní podobě postavit rychtář Jan Václav Kern v roce 1797.

Ve vlastnictví Kernů zůstala rychta až do roku 1882, kdy zemřel poslední mužský potomek rodu František Josef. Sňatkem Kernovy dcery Františky přešla usedlost na jejího manžela Gustava Wilhelma a jejich potomky. V poválečných letech byla rychta naposledy obývána, pak se vlastníkem stala místní mlékárna a později JZD, za jehož působení bývalá rychta značně zchátrala a hrozil jí zánik. Chovaly se tu ovce a přízemí bylo do metrové výše zaneseno hnojem. Dům byl téměř před demolicí a dějiny jeho obnovení jsou dlouhé čtvrt století. Boj proti ignoraci správních orgánů, nevoli představitelů moci a s nedostatkem financí skončil v 70. letech minulého století. Objekt získal Okresní národní výbor Česká Lípa, který jej po rozsáhlé a nákladné rekonstrukci předal do užívání Okresnímu vlastivědnému museu v České Lípě, které zde v roce 1986 otevřelo expozici věnovanou lidové architektuře a bydlení v severních Čechách.
A tak se teď můžeme pod jednou střechou seznámit s interiéry základních částí lidového domu. V rychtářské světnici se svatým koutem, výměnkářské světničce, černé kuchyni s pecí a spížní komoře je vystaveno vše, co bylo tehdy k životu potřeba. Expozice v bývalé konírně zase ukazuje, jak praly a žehlily naše babičky. Horní patro je věnováno vývoji severočeského roubeného domu, jeho základním znakům a stavebním technikám. Vše je doplněno mapkami, maketami a modely. Komory v patře jsou využity k ukázce tradičních způsobů venkovského hospodářství včetně chmelařství či zpracování lnu, tkalcovství a tesařství. Zastoupena je rovněž lidová výtvarná kultura, jako podmalby na skle, polychromované dřevořezby světců a ukázky malovaného nábytku. Ten je umístěn i v horních světnicích.