Seminář cvičitelů a vedoucích turistiky (I)

V přípravě každoročního dvoudenního podzimního semináře se jednotlivé odbory oblasti KČT Vysočina střídají, letos přišla řada na Třebíč.

Na šedesát účastníků se postupně sjíždí k Vojenské ubytovně na okraji obce Kramolín. Po rychlém ubytování žádné dlouhé otálení, ale hajdy k Dalešické přehradě. 

V přístavišti Kramolín už na nás čeká loď Horácko, která brázdí vody Dalešické přehrady od roku 2012. 

Původně plula po jezerech v okolí Salcburku a vzpomínám, jak jsme se v listopadu 2011 vraceli autobusem z Posledního puchýře v Kopřivnici a dojeli jsme trajler, který ji právě převážel na Dalešickou přehradu:

Dnes nás tedy dopraví do přístaviště Autokemp Wilsonka. Zatímco nám za okny ubíhají břehy porostlé pestrobarevným podzimním lesem, kapitán nám vykládá o přehradní nádrži.
Vodní dílo Dalešice na středním toku řeky Jihlavy zahrnuje dvě nádrže – hlavní nádrž u Kramolína a vyrovnávací nádrž u Mohelna. Byla postavena v letech 1971 až 1979 v souvislosti s výstavbou jaderné elektrárny Dukovany. Hlavním účelem je zdroj technologické vody, ale také ochrana před povodněmi a zlepšení hygienických poměrů na toku. Při stavbě došlo k likvidaci mnoha mlýnů a rekreačních chat. Jezero o ploše 480 ha je využíváno i k rekreačním účelům. Délka jeho vzdutí dosahuje 22 km, největší hloubka až 84 m. 

My si plavbu vylepšujeme kafíčkem – někdo i něčím ostřejším – a s obdivem vyhlížíme Wilsonovu skálu, na kterou záhy po přistání budeme stoupat. V minulosti to byl nejvyšší skalní útvar v údolí Jihlavy s výškou přes sto metrů. Bývala to hlavní horolezecká lokalita v této oblasti a známé trampské místo. Od roku 1980 se více než čtyřicet metrů skály nachází pod hladinou přehrady.

Na vrcholu Wilsonovy skály je vyhlídka se zábradlím, odkud obdivujeme daleké výhledy na vodní hladinu a okolní lesnaté stráně. 

Postupně se vydáváme na další cestu. Nejprve po žluté značce do Hartvíkovic a pak po silnici lemované alejí z javorů, lip a jírovců kolem Babí horky (455 m) na křižovatku tvaru Y, kde se dělíme na dvě poloviny. Jedna pokračuje na oběd do Horáckého šenku ve Vícenicích, druhá do kasáren ležících u silnice mezi Vícenicemi a vojenským letištěm. V jednom z kasárenských objektů je jakési amatérsky zřízené a běžně asi nepřístupné vojenské muzeum s expozicí věnovanou zbraním, munici, minám, bombám, raketám a podobnému sortimentu.

Po prohlídce muzea jdeme do Horáckého šenku vystřídat kolegy, kteří naopak jdou zase místo nás do muzea. Krátce se zastavujeme u starého klenutého mostku přes potok Hučák, který se opodál vlévá do Oslavy,...

... a po čtvrthodince chůze u pomníčku fořta Karla Czepla. Připomíná událost z roku 1842, kdy kamarádi postřelenému pytlákovi než zemřel slíbili, že ho pomstí. Střelbou vylákali fořta a jeho hajné do lesa, tam je obklíčili a fořta zastřelili. Jak se píše na sousední ceduli, tuto událost zaznamenal ve své soukromé kronice pan Řezanina řečený Kupčík z Březníka čp. 8.

Na odbočce k Sedleckému hradu se naše čtyřčlenná skupinka odděluje a prudkým svahem sestupuje ke zřícenině. Sedlecký (nebo také Nový) hrad byl pravděpodobně vystavěn ve 14. století některým z drobných manů třebíčského kláštera. Hrad byl poměrně malý a jeho stavitel méně významný, o čemž svědčí provedení stavby, jejíž dvoupalácové jádro vykazuje jistou nepravidelnost a horší dolícování zdiva. O hradu, ani o jeho zániku nejsou spolehlivé zprávy. Buď ho potkal osud mnohých sousedních staveb, které zanikly jako sídla loupežných rot ve 40. letech 15. století, nebo byl zničen za česko-uherských válek. Každopádně nepřečkal 15. století, neboť poslední zmínky o něm (a pravděpodobně také jediné) se datují v urbáři náměšťského panství z roku 1556, kdy je výslovně uváděn jako pustý.

Od zbytků hradu sestupujeme svahem ke Třem křížům. Podle dochované legendy poslední majitel Sedleckého hradu před svým odjezdem nerozvážně uschoval ženu a dvě dcery na neznámém místě. Na cestě se však nečekaně zdržel a po svém návratu našel všechny tři mrtvé. O tom, že zde kříže stojí od dávných dob, svědčí fakt, že celý výběžek nad řekou, na němž stojí zřícenina hradu a kříže, je v mapách označen „U třech křížů“. Místo bylo známé, uctívané a udržované, docházela sem procesí z blízkého i dalekého okolí. Občané Sedlce na základě dochovaných zpráv a dokumentů tyto kříže v roce 2003 obnovili, aby znovu mohly připomínat onu událost.

Na rozcestí se vracíme stejnou cestou, což znamená prudkým výstupem, a pokračujeme po zelené turistické značce ke Glorietu. Jedná se o altán zpestřující rozsáhlý park kolem loveckého empírového zámečku Vlčí kopec, který nechal v letech 1829–1830 vystavět majitel náměšťského panství hrabě Jindřich Vilém III. Haugwitz (1770–1842). Odpočinkové místo u vyhlídky bylo postaveno kolem roku 1830 ve stylu tehdejšího trendu historického romantismu, později byl objekt částečně upraven v novogotickém slohu. 

Altán stojí na vyšší kamenné podezdívce, na kterou navazuje zděný válcový tubus prolomený ze západní strany obdélníkovým vstupním otvorem s ustupujícím záklenkem. Na protější straně se otevírá vyhlídka skrz pět okenních otvorů, zaklenutých tzv. drapériovým obloukem. Tento motiv záclonového tvaru se objevuje také ve výzdobě nad vchodem. Stavba měla původně dubová novogotická okna a dveře, střecha byla pokryta šindeli a strop spolu se stěnami měl jednoduchý štuk. Vnitřním vybavením byl kulatý stůl se šesti polstrovanými barokními židlemi, podlaha byla z parket, které se sbíhaly do středu. Nejenže nic z toho se do současnosti nedochovalo, ale čas a především vandalismus přivedly tuto stavbu téměř k zániku. V současnosti je nově opravena. 
Potěšíme se krásnou vyhlídkou na boční strž zvanou Divoká rokle a pokračujeme dál. U zámečku Vlčí kopec, který byl Haugwitzům po roce 1945 zkonfiskován a dnes je školicím střediskem společnosti E.ON, s. r. o., se znovu setkáváme s ostatními a společně se ubíráme nejprve po modré značce a pak po neznačených cestách k památníku Operace Spelter.

Operace Spelter byl krycí název pro paradesantní výsadek vyslaný během druhé světové války z Anglie na území Protektorátu Čechy a Morava. Byl organizován zpravodajským odborem exilového Ministerstva národní obrany a řazen byl do třetí vlny výsadků. Desant tvořili št. kpt. Břetislav Chrastina, rtn. Jaroslav Kotásek a radisté rtn. Rudolf Novotný a čet. Jan Vavrda. Jejich úkolem byla podpora a rozšiřování odbojové činnosti, sběr zpravodajského materiálu a udržování radiového spojení s Londýnem.
Desant byl vysazen ze 4. na 5. května 1944 poblíž Kramolína (společně s výsadkem Potash). Po seskoku došlo ke komplikacím; Kotásek zůstal uvězněn v padákovém postroji na stromě, následně nemohly být padáky zamotané v korunách stromů ukryty. Během přesunu ztratil Chrastina při brodění potokem boty a se sdělením, že si sám opatří jiné skupinu opustil, ale znovu se s ním ostatní členové výsadku neshledali. Mezitím gestapo začalo po výsadku pátrat.

Při pozdějším přesunu nebyli na kontaktní adrese přijati. Velitel skupiny kpt. Chrastina se neobjevil (podařilo se mu dostat na Slovensko a přidat se k partyzánům, v jejichž řadách se účastnil SNP) a velení převzal Kotásek. Z bezpečnostních důvodů zůstával v úkrytu i materiál a skupina nemohla plnit naplánované úkoly. Brzy došlo s pomocí místních k přesunu do hájovny v lesích na Ostrém nedaleko Myslibořic a navázání spojení s místním odbojem i s Londýnem.
O pobytu výsadkářů se přes své konfidenty dozvědělo gestapo, které jim k jednání nastrčilo své spolupracovníky jako zástupce brněnské odbojové organizace. Naštěstí byli odhaleni jiným konfidentem a příslušníci Spelteru byli přes Londýn varováni, že jednají se zrádci. Gestapo se rozhodlo pro likvidaci skupiny a v noci z 15. na 16. června došlo při pokusu o zatčení výsadkářů k boji. Novotnému a Vavrdovi se podařilo uprchnout, Kotásek padl a mnoho jejich pomocníků se dostalo do rukou gestapa. Díky kontaktům z doby před zatýkáním se oběma zbývajícím členům Spelteru podařilo ukrýt v Šašovicích a poté v Želetavě. Získali nové falešné doklady a provizorně sestavenou vysílačkou znovu navázali spojení s Londýnem. Časem dokázali sjednotit 12 různých odbojových skupin s přibližně 200 členy. Vzniklá odbojová organizace, která po válce dostala název Lenka-Jih (Lenka byl krycí název vysílačky, Jih jako zkratka slova Jihlavsko), působila od Brtnice až Moravské Budějovice, zaměřovala se zejména na zpravodajskou a sabotážní činnost, zorganizovala a přijala dva shozy materiálu, celkem devět tun.
Od památníku už to je pouhý kilometr na ubytovnu, od rána máme v nohách asi dvaadvacet kilometrů.

Následující článek Seminář cvičitelů a vedoucích turistiky (II)