Kniha Venuše Samešové upoutá už svou obálkou, neboť není jasné, jak se její literární dílo vlastně jmenuje. Možná je jím zvýrazněné křestní jméno autorky, ale kdoví?
Na obálce je ještě polobulvární anotace „Vyprávění o životě krásné míšenky v normalizační Praze i o tom, co se dělo v domě Jiřího Muchy na Hradčanech...“ Prvních pět slov této formulace se nachází na hřbetu svazku namísto názvu.
Venuše Samešová (*1955) se narodila českému otci a matce, která byla Holanďankou napůl afrického původu (její otec pocházel z Toga). Venušin otec se živil jako ošetřovatel a krotitel zvířat v cirkuse, zatímco matka, ovládající čtyři světové jazyky, rezignovala na vnější realitu včetně výchovy dětí, byla v domácnosti a až nedlouho před důchodem se stala turistickou průvodkyní cizinců, v níž se pak našla a realizovala. Ze svazku těchto dvou zcela rozdílných lidí, z nichž každý si žil svým životem, vzešly tři dcery, Venuše byla nejmladší. Rodina fungovala velmi svérázně, otec ujížděl ke svým zvířatům a matka, alespoň tak líčí Venuše, si četla v zahraničních žurnálech, které dostávala od příbuzných z ciziny, a snila o životě ve velkém světě. Dcery mezitím vyrůstaly jako dříví v lese.
Celá kniha představuje osobně laděný text o raných zraněních duše, o nedostatku rodičovské lásky a základního řádu a jako taková může sloužit coby přímo exemplární případ toho, co takový deficit může způsobit. Autorka se k nefunkčnosti vlastní rodiny neustále vrací, ta zranění prosakují do všeho, je to hlavní téma knihy, vše ostatní je až druhé, i když několik skandálních odhalení tu čtenář lačnící po pikantériích také najde. Když Venuše popisuje své milostné peripetie se staršími muži, působí občas překvapivě sebekriticky a před čtenářem se rýsuje uvěřitelně bolestný obraz nevyrovnaného partnerství. Většinou neuvádí plná jména svých postav, vystačí si s křestními jmény a jednoduchou charakteristikou jejich povolání.
Venuše začala „se životem“ brzy a tvrdě. V patnácti se stala milenkou o dvě desítky let staršího výtvarníka Vratislava, který ji ovládal, používal a s nímž absolvovala různé „trasy“ po Praze, z níž ta nejpověstnější směřovala do domu spisovatele Jiřího Muchy na Hradčanském náměstí, kde se konaly hrátky bohémské komunity, dívky se svlékaly a voyeuři si přišli na své při sledování občas souložících dvojic. Podle autorky však nešlo o hromadné orgie, spíše pitky a hodně řečnění. Venuše je bytost v podstatě apolitická a nereflektuje dění u Muchy ve společenských souvislostech, nicméně čtenář získá sice velmi dílčí, ale přece jen náhled na jeden „paralelní svět“ v potemnělé normalizované Praze, na svět, který byl v podstatě únikem před společenskou realitou.
Venuši Samešové bylo šestnáct let a do vínku jí byl dán fyzický půvab, jehož nejumněji využil český fotograf Taras Kuščynskyj (1932–1983); ona byla jednou z těch několika modelek, s nimiž Taras soustavně pracoval a které mu napomohly vytvořit snímky, jež se v 70. letech mezi tuzemskými „vyznavači ženské krásy“ těšily značné popularitě.
V 80. letech emigrovala do Západního Berlína, kde z existenčního nezbytí jeden čas pracovala v nevěstinci, a tam si ji za společnici jednou vybral i božský interpret Včelky Máji, což je jedna z mála indiskrecí (a nadto podaná velmi přijatelně), které v knize vůči veřejně známým osobám jsou. Tohle všechno, celý svůj život, Venuše reflektuje s otevřeností a vypravěčskou inteligencí ženy, s níž se mnozí – často významní a známí – muži pokoušeli od jejích dívčích let manipulovat a nakládat. Přitom si udržela svůj idealistický, a možná i naivní pohled na svět.
Venuše Samešová (*1955) se narodila českému otci a matce, která byla Holanďankou napůl afrického původu (její otec pocházel z Toga). Venušin otec se živil jako ošetřovatel a krotitel zvířat v cirkuse, zatímco matka, ovládající čtyři světové jazyky, rezignovala na vnější realitu včetně výchovy dětí, byla v domácnosti a až nedlouho před důchodem se stala turistickou průvodkyní cizinců, v níž se pak našla a realizovala. Ze svazku těchto dvou zcela rozdílných lidí, z nichž každý si žil svým životem, vzešly tři dcery, Venuše byla nejmladší. Rodina fungovala velmi svérázně, otec ujížděl ke svým zvířatům a matka, alespoň tak líčí Venuše, si četla v zahraničních žurnálech, které dostávala od příbuzných z ciziny, a snila o životě ve velkém světě. Dcery mezitím vyrůstaly jako dříví v lese.
Venuše začala „se životem“ brzy a tvrdě. V patnácti se stala milenkou o dvě desítky let staršího výtvarníka Vratislava, který ji ovládal, používal a s nímž absolvovala různé „trasy“ po Praze, z níž ta nejpověstnější směřovala do domu spisovatele Jiřího Muchy na Hradčanském náměstí, kde se konaly hrátky bohémské komunity, dívky se svlékaly a voyeuři si přišli na své při sledování občas souložících dvojic. Podle autorky však nešlo o hromadné orgie, spíše pitky a hodně řečnění. Venuše je bytost v podstatě apolitická a nereflektuje dění u Muchy ve společenských souvislostech, nicméně čtenář získá sice velmi dílčí, ale přece jen náhled na jeden „paralelní svět“ v potemnělé normalizované Praze, na svět, který byl v podstatě únikem před společenskou realitou.
Venuši Samešové bylo šestnáct let a do vínku jí byl dán fyzický půvab, jehož nejumněji využil český fotograf Taras Kuščynskyj (1932–1983); ona byla jednou z těch několika modelek, s nimiž Taras soustavně pracoval a které mu napomohly vytvořit snímky, jež se v 70. letech mezi tuzemskými „vyznavači ženské krásy“ těšily značné popularitě.
V 80. letech emigrovala do Západního Berlína, kde z existenčního nezbytí jeden čas pracovala v nevěstinci, a tam si ji za společnici jednou vybral i božský interpret Včelky Máji, což je jedna z mála indiskrecí (a nadto podaná velmi přijatelně), které v knize vůči veřejně známým osobám jsou. Tohle všechno, celý svůj život, Venuše reflektuje s otevřeností a vypravěčskou inteligencí ženy, s níž se mnozí – často významní a známí – muži pokoušeli od jejích dívčích let manipulovat a nakládat. Přitom si udržela svůj idealistický, a možná i naivní pohled na svět.
Žádné komentáře:
Okomentovat