Zemřel Petr Šabach

V sobotu 16. září zemřel ve věku 66 let Petr Šabach, autor humoristických románů a povídek

Narodil se 23. srpna 1951 v Praze v rodině vojáka z povolání, vystudoval střední knihovnickou školu a následně kulturologii na Karlově univerzitě. Již v 70. letech vycházely jeho povídky v časopisech a úplně první knihu, sbírku povídek Jak potopit Austrálii, vydal v roce 1986. To už měl za sebou všelijaká povolání, jako technický redaktor v Pragokoncertu, metodik kulturního domu, noční hlídač v Národní galerii nebo odborný referent Galerie hlavního města Prahy. Postupně mu v nakladatelství Paseka vycházely knihy Hovno hoří, Putování mořského koně, Babičky, Opilé banány, Zvláštní problém Františka S. a další. V devadesátých letech se spojil s režisérem Janem Hřebejkem a scenáristou Petrem Jarchovským a na plátno tak byla přenesena jeho novela Šakalí léta (1993), podle knihy Hovno hoří vznikl snímek Pelíšky a podle jeho dalších literárních předloh filmy Pupendo nebo komedie U mě dobrý. Podle knihy Občanský průkaz zase natočil stejnojmenný film Ondřej Trojan.

Musel jsem zapátrat v paměti a pak i ve svém archivu, abych nakonec konstatoval, že čas neúprosně letí. Bylo to na jaře 2001, kdy jsem s Petrem Šabachem dělal rozhovor pro Světelský zpravodaj:

V pátek 22. dubna se v havlíčkobrodském knihkupectví Vysočina konala autogramiáda spisovatele Petra Šabacha. Podepisoval svým čtenářům nejen právě vydanou novinku Opilé banány, ale i všechny své dřívější knihy, neboť zmíněné knihkupectví je pro tuto příležitost promptně zajistilo, aby byly pohotově na pultě.
Petr Šabach je v současné době vedle Michala Viewegha naším nejvydávanějším spisovatelem. Jeho knihy vycházejí výhradně v nakladatelství Paseka a poznáte je podle jednotného formátu a jednotné úpravy (hnědá obálka a jakoby zažloutlý papír). Jeho nejznámější knihou je Hovno hoří, podle níž byl natočen jeden z nejúspěšnějších českých filmů poslední doby Pelíšky. Další knihy už mají názvy méně provokativní: Babičky, Putování mořského koně atd.
Využil jsem příležitosti a na chvíli jsem si k Petru Šabachovi přisedl:

- Vaše kořeny tak trochu sahají k nám, do Světlé nad Sázavou. Jak to bylo s narozením Vašeho otce?
Šabachové byli skláři a proletáři. A taky policajti a komunisti. Například můj otec dostal jméno Josef po Stalinovi a strejda Vladimír po Leninovi. Já jsem se to snažil popsat v takových těch mých legračních knížkách. Můj dědeček pracoval v Josefodole, ale já jsem ho moc neznal, protože skončil v koncentračním táboře. Babička, tedy otcova maminka, měla větší štěstí, ta se z koncentráku vrátila. Otec se jí narodil, když dědeček hrál fotbal a babička mu byla fandit.

- To ale nemohlo být ve Světlé, protože v té době tam nebylo fotbalové hřiště!
Však to nebylo přímo ve Světlé, ten zápas se hrál v Přísece. Ale abych se vrátil ke Světlé. Mám na ni samé dobré vzpomínky, protože jsem tam jezdil na prázdniny, hlavně na Stvořidla. Já měl jedny příbuzné v Ledči, druhé ve Světlé a  Stvořidla, co jsou akorát v půlce cesty, to je hotový zázrak.

- Jak se díváte na filmovou realizaci svého románu Hovno hoří?
Ona to není úplná realizace. S těmi kluky, kteří to dělali, jsme si na základě „Šakalích let“ vybudovali docela dobré vztahy. Poznali jsme se, zkamarádili se, a máme spolu takovou dohodu: Když během natáčení na něco přijdou, nebo když já si ještě na něco vzpomenu, tak to tam přidáme. Jsou prostě některé věci, které jsem nenapsal a jsou ve filmu, a naopak jiné, které jsem napsal, tam nejsou, protože se tam nehodily. Je to velmi volně zpracované, asi tak padesát procent je mých a padesát procent je jejich. Je to ideální spolupráce. Některé věci jsme vymýšleli společně, takže nevíme, kdo je autor, a je nám to srdečně jedno. Tady to není o penězích, fakt ne. Je to o tom, že vymýšlíme nějakou srandu, aby se nám to líbilo. Vlastně ne nám, ale aby se to líbilo vám, lidem.

- Já myslím, že se to podařilo. Děkuji za rozhovor.