Čtyřdenní výlet s koly na sever Čech, kde se stýkají hranice Česka, Německa a Polska
Po deváté hodině odjíždíme ze Světlé. Naším cílem je kemp Kristýna nedaleko Hrádku nad Nisou, odkud máme v úmyslu vyjíždět na kolech do okolí. A protože se tato končina nazývá Trojzemí, chceme se projet nejen po Česku, ale i po Německu a Polsku. Ubytování bylo zajištěno pro sedmatřicet lidí, tři se na poslední chvíli omluvili, ale i tak je nás pěkná parta. Jedeme vlastními auty, nikoli však pohromadě – někteří proto, že vyjíždějí odjinud, jiní proto, že nechtějí jet po dálnici a další přijedou z pracovních důvodů až navečer, nebo zítra.
Od chvíle, kdy zastavujeme v Pivovarské restauraci ve Svijanech na oběd, prší. A prší nejen celé odpoledne a večer, ale dlouho do noci. A tak se místo jízdy na kole věnujeme stmelování kolektivu:
V pátek ráno je sice pod mrakem, ale předpověď počasí zhoršení neslibuje, a tak vyrážíme (opět ne zcela všichni) na jízdu třemi zeměmi. Zastavujeme hned po pár minutách jízdy. Jsme totiž právě na hranici CZ – D – PL.
Po úzké asfaltce se dostáváme na silnici Aleja Trzech Paňstw, která nás přivádí na most přes Lužickou Nisu tvořící hranici mezi Polskem a Německem. A to už jsme na okraji Žitavy a míříme do jejího historického jádra.
Zittau, česky Žitava, leží u soutoku Mandavy a Lužické Nisy,v současné správní hierarchii německých měst je označovaná jako Große Kreisstadt (velké krajské město) a má kolem pětadvaceti tisíc obyvatel. Bývala střediskem někdejšího českého Žitavska a Přemysl Otakar II. ji roku 1255 povýšil na město. Žitava se už za třicetileté války stala jedním z útočišť českých nekatolíků. Po sjednocení Německa odešlo na dvacet tisíc obyvatel na Západ, město bylo nuceno bourat panelové domy, kde dříve bydleli horníci z dolu Zdař Bůh. Žitava je bohatá na architektonické památky gotické, renesanční a barokní, mj. krásné kašny. Ukázku klasické německé architektury představuje konírna (Marstall), před níž stojí Herkulova kašna (Herkulesbrunnen) z roku 1708. Veliký mansardový dům z roku 1511 (s kuriózní přístavbou ze skla na opačné straně) má sedm pater a dříve fungoval jako sklad soli (Salzhaus).
Centrem Žitavy je Hlavní náměstí (Marktplatz), na němž nechybí nic, na čem by oko turistovo zálibně nespočinulo: radnice z roku 1840, vybudovaná ve stylu italské renesance, Martova kašna, rovněž v renesančním stylu, a především množství výstavných a vzorně udržovaných barokních domů ve stylu závěru 17. století.
Se zájmem sledujeme přijíždějící autobus Robur LO 3000, který se v 70. letech minulého století vyráběl ve zdejším podniku VEB Robur Werke Zittau. Jde patrně o nějakou retro-akci, protože na něj čeká fotograf se stativem a pak si jej fotí i vystupující pasažéři.
Za náměstím se nachází kostel sv. Jana Křtitele (Johanniskirche). Současná tvář několik set let staré stavby pochází ze třicátých let 19. století, kdy se kostel dočkal rekonstrukce v klasicistním stylu. Nedaleko je také klášterní kostel sv. Petra a Pavla (Klosterkirche) se svojí typickou štíhlou věží vysokou sedmdesát metrů.
Vracíme se k železničnímu přejezdu, za nímž odbočujeme doleva a pokračujeme podél úzkokolejné trati (Zittauer Schmalspurbahn). Právě po ní supí parní lokomotiva s několika vagónky, jede tak rychle, že nemáme šanci si ji vyfotit. Za malým nádražím Zittau Süd odbočujeme doprava a napojujeme se na cyklostezku D12 Oder-Neisse-Radweg, která nás zpočátku vede po břehu Lužické Nisy, pod železniční most...
... a potom podél výpadovky na Görlitz. Projíždíme obcí Hirschfelde a pak už stále po břehu řeky až k cisterciáckému klášteru Sankt Mariental. Zastavujeme ke krátkému odpočinku a občerstvení z vlastních zásob.
Čekáme až přijedou kolegové, kteří spravovali defekt, a pokračujeme přes městečko Ostritz a vesnice Leuba a Hagenwerder do Zhořelce, německy Görlitz. Osada vznikla na křižovatce dvou důležitých obchodních cest: jedné vedoucí z Čech do severních hanzovních měst a královské cesty z Vratislavy do Durynska. Od středověku je město důležitým centrem obchodu a kultury a díky tomu, že bylo za druhé světové války uchráněno před zničením, pyšní se dnes stovkami památkově chráněných staveb a patří k nejkrásnějším městům Německa. Žije v něm asi 55 000 obyvatel.
Zastavujeme na okraji města u Kauflandu, kde se rozdělíme na dvě skupiny, jedna se vrátí stejnou cestou do Hrádku nad Nisou, druhá projede městem na polskou stranu a bude se vracet Polskem.
Podjíždíme – a obdivujeme – železniční most postavený v roce 1847. Je dlouhý 475 metrů a pětatřicet oblouků. Dne 7. května 1945 ustupující německá armáda kus mostu odstřelila, v roce 1954 byl přestavěn.
Pomalu projíždíme ulicemi starého města a jen ze sedel kol si prohlížíme 46 metrů vysokou Tlustou věž (Dickerturm), která patřila k městskému opevnění...
... Horní náměstí (Obermarkt), Dolní náměstí (Untermarkt) s krásnou radnicí a historickými domy kolem dokola. Na podrobnější prohlídku není čas, jsme vlastně teprve v polovině trasy a čeká nás ještě dlouhá cesta domů.
Kolem farního kostela sv. Patra a Pavla (Peterskirche) sjíždíme na most přes Lužickou Nisu, která díky Postupimské dohodě tvoří nejen hranici mezi Německem a Polskem, ale odděluje německý Görlitz tvořený historickou částí od někdejšího východního předměstí, které je dnes samostatným polským městem Zgorzelec.
Proplétáme se jeho ulicemi až se nakonec dostáváme na výpadovku. Je na ní hustý provoz, a tak odbočujeme vpravo na Koźlice, které jsem překřtil na Kejžlice. Moc jsme si však nepomohli, protože po pár kilometrech znovu přijíždíme na hlavní. Ještě jednou se pokoušíme odbočit, tentokrát do vsi Bratków, ale končí to stejně, a tak pochopíme, že chtě nechtě musíme po hlavní. Jediné štěstí je, že má poměrně širokou krajnici, ale při průjezdu kamionu to s námi stejně mává...
S úlevou vítáme dlouhý sjezd k elektrárně Turów, přičemž ovšem netušíme, že poslední kilometry Polskem budou hotovým očistcem. Silnice kolem povrchového velkodolu byla původně betonová, později dostala asfaltový povrch, který je značně vytlučený a především všechny spáry jsou obnažené.
Do kempu přijíždíme nejen unavení, ale také pěkně vytřesení. Ujeli jsme 94 kilometrů.
Od chvíle, kdy zastavujeme v Pivovarské restauraci ve Svijanech na oběd, prší. A prší nejen celé odpoledne a večer, ale dlouho do noci. A tak se místo jízdy na kole věnujeme stmelování kolektivu:
Zittau, česky Žitava, leží u soutoku Mandavy a Lužické Nisy,v současné správní hierarchii německých měst je označovaná jako Große Kreisstadt (velké krajské město) a má kolem pětadvaceti tisíc obyvatel. Bývala střediskem někdejšího českého Žitavska a Přemysl Otakar II. ji roku 1255 povýšil na město. Žitava se už za třicetileté války stala jedním z útočišť českých nekatolíků. Po sjednocení Německa odešlo na dvacet tisíc obyvatel na Západ, město bylo nuceno bourat panelové domy, kde dříve bydleli horníci z dolu Zdař Bůh. Žitava je bohatá na architektonické památky gotické, renesanční a barokní, mj. krásné kašny. Ukázku klasické německé architektury představuje konírna (Marstall), před níž stojí Herkulova kašna (Herkulesbrunnen) z roku 1708. Veliký mansardový dům z roku 1511 (s kuriózní přístavbou ze skla na opačné straně) má sedm pater a dříve fungoval jako sklad soli (Salzhaus).
Se zájmem sledujeme přijíždějící autobus Robur LO 3000, který se v 70. letech minulého století vyráběl ve zdejším podniku VEB Robur Werke Zittau. Jde patrně o nějakou retro-akci, protože na něj čeká fotograf se stativem a pak si jej fotí i vystupující pasažéři.
Vracíme se k železničnímu přejezdu, za nímž odbočujeme doleva a pokračujeme podél úzkokolejné trati (Zittauer Schmalspurbahn). Právě po ní supí parní lokomotiva s několika vagónky, jede tak rychle, že nemáme šanci si ji vyfotit. Za malým nádražím Zittau Süd odbočujeme doprava a napojujeme se na cyklostezku D12 Oder-Neisse-Radweg, která nás zpočátku vede po břehu Lužické Nisy, pod železniční most...
Zastavujeme na okraji města u Kauflandu, kde se rozdělíme na dvě skupiny, jedna se vrátí stejnou cestou do Hrádku nad Nisou, druhá projede městem na polskou stranu a bude se vracet Polskem.
Podjíždíme – a obdivujeme – železniční most postavený v roce 1847. Je dlouhý 475 metrů a pětatřicet oblouků. Dne 7. května 1945 ustupující německá armáda kus mostu odstřelila, v roce 1954 byl přestavěn.
Kolem farního kostela sv. Patra a Pavla (Peterskirche) sjíždíme na most přes Lužickou Nisu, která díky Postupimské dohodě tvoří nejen hranici mezi Německem a Polskem, ale odděluje německý Görlitz tvořený historickou částí od někdejšího východního předměstí, které je dnes samostatným polským městem Zgorzelec.
S úlevou vítáme dlouhý sjezd k elektrárně Turów, přičemž ovšem netušíme, že poslední kilometry Polskem budou hotovým očistcem. Silnice kolem povrchového velkodolu byla původně betonová, později dostala asfaltový povrch, který je značně vytlučený a především všechny spáry jsou obnažené.
Následující článek Na kolech v Trojzemí (II)
Žádné komentáře:
Okomentovat