Pořádání 44. dálkového pochodu Za posledním puchýřem se ujal odbor KČT Kudrna Brno ve spolupráci s KČT Znojmo.
V době, kdy jsem posílal přihlášku, byly čtvrteční autobusové zájezdy už obsazeny, a tak odjíždím až v pátek. Prezence je sice až v 16 hodin, ale na vlak jdu už ráno s tím, že si pěkně pochodím po Znojmě. Jenže člověk míní a ČD mění. Rychlík od Prahy má čtyřicet minut zpoždění, takže v Havlíčkově Brodě mám náhle na přesedání místo pěti minut dvě hodiny a do Znojma přijíždím místo v 10.48 ve 12.48 hod. I tak ale mám na toulání po městě dostatek času. Bágl nechávám za mírný poplatek v úschovně a vyrážím jen s malým batůžkem.
Znojmo je druhým největším městem Jihomoravského kraje a historickým centrem jihozápadní Moravy, žije zde téměř 34 000 obyvatel. Prostor města byl osídlen již v době prehistorické, brod přes Dyji střežilo už v 8. století n. l. staromoravské hradiště. Za vlády moravského knížete Konráda byl na protější straně Gránického údolí vybudován přemyslovský hrad a za Přemysla Otakara I. bylo Znojmo povýšeno na královské město. Velký rozvoj města nastal v 18. a 19. století v souvislosti s vybudováním císařských silnic do Brna, Prahy a Vídně a také Rakouské severozápadní dráhy z Vídně do Děčína. Došlo k rozvoji znojemského sadovnictví, vinařství a zelinářství, znojemská okurka se stala pojmem i v zahraničí.
Přicházím ke kruhovému objezdu na hvězdicovém Mariánském náměstí inspirovaném pařížským Place de l´Étoile (česky náměstí Hvězda, dnes náměstí Charlese de Gaulla). Pravda, v Paříži stojí v jeho středu Vítězný oblouk a ve Znojmě rudoarmějec se samopalem...
Uprostřed následujícího náměstí Komenského, v letech 2009–2010 rekonstruovaného od inženýrských sítí přes veřejné osvětlení až po komunikace a chodníky, je od roku 1853 bílý obelisk postavený na počest vítězství císařských zbraní v rakousko-sardinské válce 1848–1849. Pomník i celé náměstí byly pojmenovány po plukovníkovi Karlu Kopalovi, který se narodil v roce 1788 v Ctidružicích u Znojma a jako velitel 10. praporu dolnorakouských a jihomoravských myslivců zajistil dne 6. května 1848 pro rakouského císaře vítězství v bitvě u Santa Lucie (před Veronou) a o měsíc později v bitvě u Vicenzy, kde byl smrtelně raněn. Obelisk byl na vrcholu ozdoben mramorovou koulí a sochou bohyně vítězství Niké od sochaře Antona Fernkorna. Socha byla ulita z děloviny ukořistěných sardinských kanónů. Po vzniku Československa bylo Kopalovo náměstí přejmenováno na Komenského a z obelisku byly odstraněny nápisy upomínající na válečnou slávu císařského Rakouska. Obelisk se sochou byl naštěstí pro svoji vysokou estetickou úroveň zachován.
Blížím se k radniční věži, znojemské dominantě. Stará radnice, postavená již roku 1260, při velkém požáru v roce 1444 vyhořela a její věž spadla. Proto byla při přestavbě nová osmdesátimetrová věž postavena jako samostatný objekt. Má zajímavou věžičkovou střechu, původně krytou břidlicí, kterou později nahradil měděný plech. Za dobu své existence prošla věž mnoha opravami, naposled v druhé polovině roku 1993.
Výhled z náměstí na radniční věž kazí příšerná stavba obchodního domu Dyje, který byl postaven na místě uličního bloku značně poškozeného bombardováním sovětským letectvem na konci druhé světové války. Stavba byla zahájena v roce 1971 a „už“ o čtyři roky později začal „obchoďák“ fungovat. Naprosto souhlasím s textem na oficiálních internetových stránkách Znojma: „Hmotově předimenzovaná, skoro obludně působící budova s okolní středověkou zástavbou Masarykova náměstí a okolních ulic nikdy nesrostla. Umístění a proporce obchodního domu Dyje jsou výsměchem tradičnímu západoevropskému urbanismu a dokonalou ukázkou necitlivého přístupu, až brutality stavebního plánování v totalitním Československu.“
Navštěvuji sousední turistické informační centrum, které provozuje Znojemská Beseda, do jejíhož sídla na Masarykově náměstí mířím hned vzápětí. Beseda Znojemská je historický pojem, který vznikl v roce 1870. Byl to první český spolek ve městě, jehož posláním bylo vytvořit protiváhu německému živlu, podporovat českou řeč a českou kulturu. Od svého vzniku organizoval divadlo, pořádal koncerty, zábavy, besedy a výlety. Dnešní Znojemská Beseda jakožto kulturní a společenská organizace na tuto bohatou historickou tradici navazuje. V těchto dnech v ní mají pořadatelé hlavní stan a tudíž se zde odehrává prezence účastníků Posledního puchýře. Je krátce před 16. hodinou, to znamená nejvyšší čas zařadit se do fronty, která se každým okamžikem prodlužuje.
Ubytovaní jsou rozděleni na „posteláře“ a „zemáky“. K těm patřím i já, proto odcházím do ZŠ na ulici Mládeže, která je nedaleko kruhového objezdu. U vchodu dostávám na zápěstí nerozmočitelné označení, které musím vždy při vstupu do školy bez vyzvání ukázat vždypřítomné hlídací službě. V tělocvičně jsem mezi prvními, takže mohu vybrat místo pro své ležení u zdi.
V sobotou po snídani už není třeba chodit na start, všechno potřebné – včetně startovního razítka na zadní straně propozic – jsme dostali už včera, a tak můžeme jít rovnou na pochod. První kontrola je ještě ve městě, na vyhlídce mezi Jihomoravským muzeem a Znojemským hradem. Po žluté značce sestupujeme do údolí Dyje, pod sebou máme unikátní městskou vinici zvanou Rajská. Svahy pod impozantním chrámem sv. Mikuláše zlákaly vinaře už ve středověku a vinná réva se tu pěstovala až do poloviny 19. století, kdy radní města rozhodli vysázet na stráních místo vinice romantický park s cestičkami, terasami a vyhlídkami. V dalších desetiletích stráně postupně zarostly náletovými dřevinami, akáty, různými keři a místo plánovaného lesoparku tu byla doslova džungle. V roce 2011 došlo k revitalizaci, bylo zde vysázeno na dva tisíce hlav vinné révy a byla sem přesunuto i nádherné sousoší Kalvárie, stojící do té doby u zdi kostela sv. Anežky.
Z mostu přes Dyji se díváme na bývalou vodní elektrárnu, v níž je nyní Muzeum motorismu, a od přehradní hráze stoupáme šikmo vzhůru po pravém břehu Dyje. Cesta vede několik kilometrů lesem úzkou pěšinou s vrstvou spadaného listí. Je třeba dávat pozor, pád ze stráně by mohl končit ve vodách přehrady.
Přicházíme na vyhlídkovou skálu zvanou Sealsfieldův kámen (372 m), kde má být od 10 hodin kontrola, ale jsme tu asi o čtvrt hodiny dříve, a tak čekáme. Razítko se totiž hodí nejen do propozic, ale i do turistického deníku a do záznamníku OTO Znojemsko, jehož mimořádné puchýřovské splnění je umožněno díky obrovským úlevám.
Místo je pojmenováno podle spisovatele Charlese Sealsfielda, který vyhlídku s oblibou navštěvoval. Informuje o tom nápis na jednom z kamenů. Karl Anton Postl, jak znělo jeho vlastní jméno, se narodil roku 1793 v nedalekých Popicích a po absolutoriu filosofie a teologie v Praze se stal knězem. Metterenichův policejní režim jej v roce 1822 donutil k emigraci do USA, kde se literárně proslavil. Do Evropy se vrátil v roce 1858, žil na svém statku ve Švýcarsku a tam také v roce 1864 zemřel.
Přímo pod námi je vidět strmou Býčí skálu, u níž končí vzedmutí vod znojemské přehrady. Není to tak dávno, co si vodohospodáři pohrávali s myšlenkou výstavby šedesátimetrové hráze dalšího vodního díla, které by zatopilo údolí až k rakouskému Hardeggu. Doufejme, že tyto plány jsou už u ledu!
Pokračujeme po žluté značce kolem zakonzervovaných zbytků mlýnu Papírna. Jedná se o poslední, alespoň částečně zachovaný mlýn v údolí řeky Dyje. Zbytky hlavní obytné budovy zůstaly nezastřešené, rozpadající se zdi byly zpevněny a v jedné z obytných místností byl vytvořen malý přístřešek chránící kolemjdoucí před případnou nepřízní počasí.
Na rozcestí Pod Šobesem je další kontrola. Posvačíme, necháme si od pořadatelů uvařit kafíčko a jdeme se podívat k lávce přes Dyji, kudy vede cesta k proslulé vinici Šobes.
Vracíme se k rozcestníku a stoupáme úzkou asfaltkou ke hranici a pak ještě kousek do Rakouska na Heiliger Stein, neboli Posvátný kámen, kde je další kontrola. Nachází se zde tajemný balvan s miskovitými prohlubněmi, který se řadí mezi největší záhady Rakouska. Vědci mu přisuzují funkci dávného obětního kamene uvnitř prastarého pohanského kultovního místa. Později byl vedle něj postaven poutní kostel, z něhož jsou dnes k vidění jen zakonzervované zříceniny.
Obtáčí je netradiční vyhlídková plošina umožňující krásný výhled nejen na blízkou vinici a obec Hnanice, ale daleko do dáli.
U Posvátného kamene prý ze země prýští očistná energie, která člověku „dobíjí baterky“. A je tady také malá kaplička s možnosti zaklinkat si zvonečkem pomocí volně visícího lana.
Vracíme se na rakousko-českou hranici a protože jsem si na internetových stránkách geocaschingu našel dvě nedaleké kešky, mírně modifikujeme trasu. Úzkou silničkou, která dříve sloužila našim bdělým pohraničníkům, přicházíme ke Stolu na hranicích. Jedná se o vydlážděnou plochu, uprostřed níž je osmiúhelníkový kamenný stůl, jehož středem prochází státní hranice. Kolem je umístěno osm kamenných kostek, které slouží jako stoličky, a vše doplňuje „totem“ s vlajkami Česka a Rakouska. Odpočinkové místo, které vzniklo letos v létě, symbolizuje sbližování sousedů. Vystihují to hesla na stéle:
Setkání – Výměna – Sousedství – Trefpunkt – Austausch – Nachbarschaft. Za nápadem i provedením stojí rakouský kamenosochař Peter Klug, který něco podobného vytvořil předtím na rakousko-slovinském hraničním přechodu.
Od hraničního přechodu jdeme podél vinice a o pár desítek metrů přicházíme k pomníku Otmara Chlupa.
Narodil se v roce 1910 v Brně-Králově Poli, po absolvování vojenské akademie v Hranicích byl zařazen jako poručík k 24. pěšímu pluku ve Znojmě. Když 22. září 1938 přepadli ordneři celnici v Hnanicích, zajišťovali obranu jen příslušníci finanční stráže SOS. Na pomoc jim přišlo družstvo vojáků z 24. pěšího pluku pod velením Otmara Chlupa. Při protiútoku, jehož cílem bylo vytlačit ordnery za hranice, byl Chlup smrtelně zraněn střelou do hlavy. Pohřeb v rodném Brně se stal mohutnou manifestací na obranu republiky ve dnech těsně před mnichovskou konferencí.
Na okraji Hnanic se necháváme zlákat poutačem na otevřený vinný krámek U Rudgeruse, který patří místnímu Vinařství Josef Kořínek. Objednáváme si svatomartinské růžové a vychutnáváme si ho venku na sluníčku.
V degustační vinotéce jsou od místních producentů k mání nejen vína, ale i ovocné mošty, marmelády, bylinné čaje a další dobroty. Právě teď vyrovnávají malé a větší skleničky s podivným obsahem a na moji otázku dostávám odpověď, že jde o okurky v hořčičné omáčce.
Jdeme se podívat ke kostelu, který nás už při pohledu od Heiligersteinu zaujal nezvyklou architekturou. Vymazávaná vápenná střecha věže je obvyklá například v Itálii, ale takhle daleko na severu bývá k vidění málokde. Také zasvěcení sv. Wolfgangovi není zrovna obvyklé. Původní vesnický kostelík byl postaven nad studánkou, jejíž voda uzdravila mnoho nemocných a byla proto hojně navštěvována. Kostel byl několikrát přestavován a přistavován, vyčnívající kameny na fasádě štítu a zazděný vítězný oblouk svědčí o plánech pokračování stavby, ke kterému však už nedošlo. V interiéru je dodnes památná studna se starým kamenným roubením a o kousek dál dokonce druhá starobylá studna, objevená až během vykopávek v roce 1993. Škoda, že se dovnitř nemůžeme podívat.
Obloukem se vracíme na trasu pochodu, která vede kolem luxusního hotelu Vinice, jenž vyrostl na místě bývalé vojenské roty Devět mlýnů v roce 2013 a je zaměřen na cykloturistiku a ochutnávky vín zdejšího vinařství. Zastavujeme se na vyhlídce Devět mlýnů, pod námi teče Dyje, za námi se krčí řopík neboli bunkr z doby předválečného opevňování hranice a před sebou máme nádherný výhled na legendární starodávnou vinici Šobes, kde dozrávají hrozny těch nejušlechtilejších vín u regionu jižní Moravy.
Pokračujeme po zelené značce na rozcestí a odtud po červené do Popic. V hospodě je kontrola, čehož využíváme k doplnění tekutin jedním Hostanem. Hospoda se přívalem turistů jen nafukuje, ale je třeba přiznat, že obsluha to zvládá.
Do další obce Konice vede značka po silnici, ale dál už pokračuje zase terénem. Procházíme kolem Špalkovy vinice, u níž byla nedávno postavena dřevěná vyhlídka. Při pátrání po kešce se seznamujeme s manželskou dvojicí geokačerů a jelikož jsme našli společnou řeč, šlapeme dál spolu. Přicházíme na vřesoviště Kraví hora (326 m) a zastavujeme se u takzvaného Vrbkova kamene, od něhož je jeden z nejkrásnějších výhledů na Znojmo a okolní krajinu včetně Pálavy.
Moravský Němec Anton Vrbka (1860–1939), velký zemský patriot, milovník Znojma a jeho historie, znalec okolního kraje a velký ctitel zdejší přírody, proslul především svým historiografickým odkazem a činností pro městské muzeum. Kraví hora s polodivokým vřesovištěm mu učarovala natolik, že v knížce Dvacet obrázků z Kraví hory u Znojma vyslovil přání, aby jeho duch zde mohl spočinout i po smrti. Přátelé proto nechali ještě za jeho života (1925) zřídit na místě, kde rád sedával a meditoval, pamětní kámen. V pohnutých dobách po skončení druhé světové války, kdy vše německé bylo a priori odsuzováno jako špatné, se Vrbkův kámen stal vítaným terčem pro výcvik střelby příslušníků tehdejší lidově-demagogické armády, která pořádala na temeni Kraví hory vojenská cvičení. Teprve v roce 2005 došlo péčí zdejšího Okrašlovacího spolku k obnově kamene.
U Vrbkova kamene opouštíme trasu pochodu a polní cestou klesáme k železniční trati, kterou přecházíme a dostáváme se do znojemské části Louka. Zdejší premonstrátský klášter založili v roce 1190 kníže Konrád Ota společně se svou matkou Marií. Původně románská stavba byla upravena goticky, renesančně a nakonec barokně. Přestože z plánu výstavby nového konventu byla realizována jen zhruba polovina, jedná se o monumentální stavbu, jejíž návštěvu si ovšem musíme nechat na jindy. V minulosti sloužila konventní budova jako kasárna a tabáková továrna, dnes je v užívání vinařské společnosti Znovín, která zde vytvořila návštěvnické centrum, galerii, bednářské a vinařské muzeum a prodejnu vín.
Už za tmy jdeme do centra. Jak se dalo předpokládat, v cíli pochodu ve Znojemské Besedě je tlačenice. Dostáváme originální diplom s dosud nepublikovaným obrazem Znojma od Miroslava Raaba, dvoudílnou absolventskou vizitku a razítka pochodu a IVV.
Večer místo Puchýřové zábavy jako obvykle volím posezení v hospůdce, tentokrát s Jirkou a Slávkou.
Znojmo je druhým největším městem Jihomoravského kraje a historickým centrem jihozápadní Moravy, žije zde téměř 34 000 obyvatel. Prostor města byl osídlen již v době prehistorické, brod přes Dyji střežilo už v 8. století n. l. staromoravské hradiště. Za vlády moravského knížete Konráda byl na protější straně Gránického údolí vybudován přemyslovský hrad a za Přemysla Otakara I. bylo Znojmo povýšeno na královské město. Velký rozvoj města nastal v 18. a 19. století v souvislosti s vybudováním císařských silnic do Brna, Prahy a Vídně a také Rakouské severozápadní dráhy z Vídně do Děčína. Došlo k rozvoji znojemského sadovnictví, vinařství a zelinářství, znojemská okurka se stala pojmem i v zahraničí.
Přicházím ke kruhovému objezdu na hvězdicovém Mariánském náměstí inspirovaném pařížským Place de l´Étoile (česky náměstí Hvězda, dnes náměstí Charlese de Gaulla). Pravda, v Paříži stojí v jeho středu Vítězný oblouk a ve Znojmě rudoarmějec se samopalem...
Uprostřed následujícího náměstí Komenského, v letech 2009–2010 rekonstruovaného od inženýrských sítí přes veřejné osvětlení až po komunikace a chodníky, je od roku 1853 bílý obelisk postavený na počest vítězství císařských zbraní v rakousko-sardinské válce 1848–1849. Pomník i celé náměstí byly pojmenovány po plukovníkovi Karlu Kopalovi, který se narodil v roce 1788 v Ctidružicích u Znojma a jako velitel 10. praporu dolnorakouských a jihomoravských myslivců zajistil dne 6. května 1848 pro rakouského císaře vítězství v bitvě u Santa Lucie (před Veronou) a o měsíc později v bitvě u Vicenzy, kde byl smrtelně raněn. Obelisk byl na vrcholu ozdoben mramorovou koulí a sochou bohyně vítězství Niké od sochaře Antona Fernkorna. Socha byla ulita z děloviny ukořistěných sardinských kanónů. Po vzniku Československa bylo Kopalovo náměstí přejmenováno na Komenského a z obelisku byly odstraněny nápisy upomínající na válečnou slávu císařského Rakouska. Obelisk se sochou byl naštěstí pro svoji vysokou estetickou úroveň zachován.
Blížím se k radniční věži, znojemské dominantě. Stará radnice, postavená již roku 1260, při velkém požáru v roce 1444 vyhořela a její věž spadla. Proto byla při přestavbě nová osmdesátimetrová věž postavena jako samostatný objekt. Má zajímavou věžičkovou střechu, původně krytou břidlicí, kterou později nahradil měděný plech. Za dobu své existence prošla věž mnoha opravami, naposled v druhé polovině roku 1993.
Navštěvuji sousední turistické informační centrum, které provozuje Znojemská Beseda, do jejíhož sídla na Masarykově náměstí mířím hned vzápětí. Beseda Znojemská je historický pojem, který vznikl v roce 1870. Byl to první český spolek ve městě, jehož posláním bylo vytvořit protiváhu německému živlu, podporovat českou řeč a českou kulturu. Od svého vzniku organizoval divadlo, pořádal koncerty, zábavy, besedy a výlety. Dnešní Znojemská Beseda jakožto kulturní a společenská organizace na tuto bohatou historickou tradici navazuje. V těchto dnech v ní mají pořadatelé hlavní stan a tudíž se zde odehrává prezence účastníků Posledního puchýře. Je krátce před 16. hodinou, to znamená nejvyšší čas zařadit se do fronty, která se každým okamžikem prodlužuje.
Ubytovaní jsou rozděleni na „posteláře“ a „zemáky“. K těm patřím i já, proto odcházím do ZŠ na ulici Mládeže, která je nedaleko kruhového objezdu. U vchodu dostávám na zápěstí nerozmočitelné označení, které musím vždy při vstupu do školy bez vyzvání ukázat vždypřítomné hlídací službě. V tělocvičně jsem mezi prvními, takže mohu vybrat místo pro své ležení u zdi.
Z mostu přes Dyji se díváme na bývalou vodní elektrárnu, v níž je nyní Muzeum motorismu, a od přehradní hráze stoupáme šikmo vzhůru po pravém břehu Dyje. Cesta vede několik kilometrů lesem úzkou pěšinou s vrstvou spadaného listí. Je třeba dávat pozor, pád ze stráně by mohl končit ve vodách přehrady.
Přicházíme na vyhlídkovou skálu zvanou Sealsfieldův kámen (372 m), kde má být od 10 hodin kontrola, ale jsme tu asi o čtvrt hodiny dříve, a tak čekáme. Razítko se totiž hodí nejen do propozic, ale i do turistického deníku a do záznamníku OTO Znojemsko, jehož mimořádné puchýřovské splnění je umožněno díky obrovským úlevám.
Přímo pod námi je vidět strmou Býčí skálu, u níž končí vzedmutí vod znojemské přehrady. Není to tak dávno, co si vodohospodáři pohrávali s myšlenkou výstavby šedesátimetrové hráze dalšího vodního díla, které by zatopilo údolí až k rakouskému Hardeggu. Doufejme, že tyto plány jsou už u ledu!
Pokračujeme po žluté značce kolem zakonzervovaných zbytků mlýnu Papírna. Jedná se o poslední, alespoň částečně zachovaný mlýn v údolí řeky Dyje. Zbytky hlavní obytné budovy zůstaly nezastřešené, rozpadající se zdi byly zpevněny a v jedné z obytných místností byl vytvořen malý přístřešek chránící kolemjdoucí před případnou nepřízní počasí.
Setkání – Výměna – Sousedství – Trefpunkt – Austausch – Nachbarschaft. Za nápadem i provedením stojí rakouský kamenosochař Peter Klug, který něco podobného vytvořil předtím na rakousko-slovinském hraničním přechodu.
Na okraji Hnanic se necháváme zlákat poutačem na otevřený vinný krámek U Rudgeruse, který patří místnímu Vinařství Josef Kořínek. Objednáváme si svatomartinské růžové a vychutnáváme si ho venku na sluníčku.
Jdeme se podívat ke kostelu, který nás už při pohledu od Heiligersteinu zaujal nezvyklou architekturou. Vymazávaná vápenná střecha věže je obvyklá například v Itálii, ale takhle daleko na severu bývá k vidění málokde. Také zasvěcení sv. Wolfgangovi není zrovna obvyklé. Původní vesnický kostelík byl postaven nad studánkou, jejíž voda uzdravila mnoho nemocných a byla proto hojně navštěvována. Kostel byl několikrát přestavován a přistavován, vyčnívající kameny na fasádě štítu a zazděný vítězný oblouk svědčí o plánech pokračování stavby, ke kterému však už nedošlo. V interiéru je dodnes památná studna se starým kamenným roubením a o kousek dál dokonce druhá starobylá studna, objevená až během vykopávek v roce 1993. Škoda, že se dovnitř nemůžeme podívat.
Obloukem se vracíme na trasu pochodu, která vede kolem luxusního hotelu Vinice, jenž vyrostl na místě bývalé vojenské roty Devět mlýnů v roce 2013 a je zaměřen na cykloturistiku a ochutnávky vín zdejšího vinařství. Zastavujeme se na vyhlídce Devět mlýnů, pod námi teče Dyje, za námi se krčí řopík neboli bunkr z doby předválečného opevňování hranice a před sebou máme nádherný výhled na legendární starodávnou vinici Šobes, kde dozrávají hrozny těch nejušlechtilejších vín u regionu jižní Moravy.
Do další obce Konice vede značka po silnici, ale dál už pokračuje zase terénem. Procházíme kolem Špalkovy vinice, u níž byla nedávno postavena dřevěná vyhlídka. Při pátrání po kešce se seznamujeme s manželskou dvojicí geokačerů a jelikož jsme našli společnou řeč, šlapeme dál spolu. Přicházíme na vřesoviště Kraví hora (326 m) a zastavujeme se u takzvaného Vrbkova kamene, od něhož je jeden z nejkrásnějších výhledů na Znojmo a okolní krajinu včetně Pálavy.
Moravský Němec Anton Vrbka (1860–1939), velký zemský patriot, milovník Znojma a jeho historie, znalec okolního kraje a velký ctitel zdejší přírody, proslul především svým historiografickým odkazem a činností pro městské muzeum. Kraví hora s polodivokým vřesovištěm mu učarovala natolik, že v knížce Dvacet obrázků z Kraví hory u Znojma vyslovil přání, aby jeho duch zde mohl spočinout i po smrti. Přátelé proto nechali ještě za jeho života (1925) zřídit na místě, kde rád sedával a meditoval, pamětní kámen. V pohnutých dobách po skončení druhé světové války, kdy vše německé bylo a priori odsuzováno jako špatné, se Vrbkův kámen stal vítaným terčem pro výcvik střelby příslušníků tehdejší lidově-demagogické armády, která pořádala na temeni Kraví hory vojenská cvičení. Teprve v roce 2005 došlo péčí zdejšího Okrašlovacího spolku k obnově kamene.
Už za tmy jdeme do centra. Jak se dalo předpokládat, v cíli pochodu ve Znojemské Besedě je tlačenice. Dostáváme originální diplom s dosud nepublikovaným obrazem Znojma od Miroslava Raaba, dvoudílnou absolventskou vizitku a razítka pochodu a IVV.
Večer místo Puchýřové zábavy jako obvykle volím posezení v hospůdce, tentokrát s Jirkou a Slávkou.
(následující článek DP Za posledním puchýřem II)
Žádné komentáře:
Okomentovat