Pro příznivce turistiky uspořádal Klub českých
turistů Telč už 45. ročník dálkového pochodu Vysočinou k
Telči, letos s podtitulem K pramenům Moravské Dyje, a 38. ročník dálkového pochodu Cestou Jana Hvězdy z Vícemilic.
Využívám nabídky a přijíždím už v pátek s úmyslem projít si městskou trasu, respektive upravit si ji podle svých představ a „ulovit“ přitom nějakou kešku. Po odložení báglu na ubytovně vyrážím ke Špitálskému rybníku, pak k rozhledně Oslednice,...
... kolem židovského hřbitova k parnímu mlýnu a pak po břehu Staroměstského rybníku do Telče.
Cesta lesem mezi železniční tratí a rybníkem je osvětlena nízkými sloupky, což s rychle se blížícím večerem kvituji s povděkem. Na hladině rybníka se zrcadlí kostel Matky Boží...
... a po několika desítkách kroků celá Telč.
Doslova sladkou tečkou je espreso a dort Zachariáš v mé oblíbené cukrárně Celerin na náměstí Zachariáše z Hradce.
V sobotu ráno se přihlašuji na trasu 25 km s tím, že po pochodu vyrazím do Lipek ulovit pár kešek, které jsou tam docela nahusto. Po vlastním značení vyrážím z města a ještě nejsem ani na jeho okraji a začíná pršet. No, co se dá dělat, shoduje se to s předpovědí počasí, že v pátek bude hezky, v sobotu přeháňky a v neděli zase hezky. Po silnici šlapu do Mysliboře, na návsi je rybník a u něho zajímavá hasičská zbrojnice.
Za vsi se konečně odbočuje z asfaltu do terénu, polní cesty se střídají s lesními, pod vrchem Homolka je kontrola. Tam doháním Františka a až do cíle jdeme společně. Nejprve přes Sedlejov do Urbanova a za Ořechovem se zastavujeme u památníku Adolfa Opálky.
Nejvýznamnější událostí v historii Ořechova bylo vysazení paravýsadku s krycím názvem Out Distance v noci na 28. března 1942. Jeho hlavním úkolem byla diverzně-sabotážní činnost (příprava bombardovacího útoku na Škodovku v Plzni, vyřazení plynárny v Praze-Michli) a doprava vysílací stanice a kódovacího klíče pro skupinu Silver A. Výsadek byl zpozorován pomocnou hlídkou z Ořechova, která ještě v noci vše hlásila místnímu starostovi. Ten událost hlásil na četnickou stanici v Jihlavě se zpožděním až druhý den, a proto získali parašutisté několikahodinový náskok před gestapem. Tak se stalo, že Němci přijeli na místo seskoku poměrně pozdě a jejich hlavním triumfem byl nález zahrabané vysílací stanice a falešné doklady jednoho z parašutistů. Nedlouho po přistání posádka ve složení nadpor. Adolf Opálka, rotný Karel Čurda a desátník aspirant Ivan Kolařík zjistila, že chybou navigátora nebyli shozeni na Táborsku, jak bylo původně plánováno, ale na jiném místě. Domluvili se, že se rozejdou, a znovu se shromáždí na smluveném místě na základě inzerátu v Národní politice. Skutečnost však byla jiná. Znovu se již nikdy nesešli a každý měl jiný osud. Ivan Kolařík zaplatil ztrátu svých dokladů jako první. Při útěku před gestapem se v domnění, že zachrání své blízké, otrávil již 1. 4. 1942. Adolf Opálka (*1915) obcházel záchytné adresy a dostal se až do Prahy, kde se připojil k dalším osmi parašutistům a ujal se jejich vedení. Společně plánovali a uskutečnili několik diverzních akcí a především atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Neopustil a nezradil své přátele a 18. června 1942 nalezl společně s nimi smrt v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Karel Čurda neunesl psychický nápor a následné vypálení Lidic, přihlásil se na gestapu a stal se konfidentem. Jeho obsáhlá výpověď poznamenala osudy mnoha parašutistů a jejich ochránců. Po válce byl odsouzen k trestu smrti.
U památníku odhaleného kupodivu v roce 1973, za nejtužší husákovské normalizace, máme kontrolu a další hned na dohled u autobusové zastávky na silnici spojující Telč se Starou Říší. Z důvodu honu museli pořadatelé trasu poněkud upravit, což s Františkem registrujeme, nicméně z další kontrolou, kde se máme napojit na červenou značku, tak živě diskutujeme, že přijdeme do Zvolenovic. Nic se neděje, alespoň mi František ukáže smírčí kříž, o jehož existenci nevím, a když půjdeme po silnici, červená značka se k nám zprava připojí.
Po krátkém posezení v cíli se podle svého předsevzetí vydávám do Lipek na kešky. Alej je teď na podzim méně atraktivní, přesto je jednou z nejhezčích, které znám. Také další cesta lesem je už posmutnělá, téměř všechno listí, ještě nedávno různobarevné, je hnědé a leží na zemi.
Přicházím k barokní kapli sv. Karla Boromejského z roku 1663 (o tom, kdo, kdy a proč ji nechal vystavět jsem na tomto blogu psal zde),...
... jdu se podívat k nedaleké kalvárii. Barokní sochy Panny Marie, Máří Magdalény a sv. Jana obklopují centrální výjev Ukřižování s litinovým tělem Krista, pocházející až z roku 1891.
Za další keškou ještě pokračuji ke křížku stráženému třemi krásnými vzrostlými lipami.
Před návratem do Telče stíhám ještě další dvě kešky. Rychle se ale šeří a do zámeckého parku vstupuji už za tmy. Když to spočítám, vychází mi, že k pětadvacetikilometrové trase pochodu jsem si odpoledne přidal dalších deset kilometrů.
Stejně jako loni i letos jdu večer místo na taneční zábavu do hospůdky Na Kopečku. Sedím u piva s Ivošem a Vladimírem, řeč se pochopitelně točí kolem pochodů a turistiky. Vladimír recituje úžasnou říkanku, kterou složil jeho známý, Ivan Teytz z Vlašimi. Je poměrně dlouhá, udržet ji po jednom vyslechnutí v paměti zdá se nemožné, a tak si ji s Ivošem necháváme zapsat:
Ve spacáku se mi zdálo,
že mám kilometrů málo.
Stovek se mi zachtělo,
tělo se však vzepřelo.
Blbnul-li bys ještě chvíli,
praskly bychom, řekly žíly.
Příště běž hrát radši šachy,
přidaly se k tomu šlachy.
Nedělej ze sebe troubu,
ozvalo se z mnoha kloubů.
Mozku chtěl jsem stěžovat si
kdo mi stovky zhatil,
ale já ho na pochodu
cestou někde ztratil!
V neděli se na startu pochodu Cestou Jana Hvězdy z Vicemilic přihlašuji na trasu 19 km, která končí na nádraží v Jihlávce. Odtud je možné jet ve 13 hodin autobusem pořadatelů do Telče, nebo ještě lépe o hodinu později vlakem až do Havlíčkova Brodu. Trasa je to stejná jako loni, a tak se omezím jen na základní fakta a pár fotek. Od rána svítí sluníčko, nebe je azurové, což je po včerejšku úplná paráda.
V kempu u Velkopařezitého rybníka se zastavuji v kiosku na jedno pivko a u rybníka se pak rozplývám nad přírodní scenérií:
Pokračuji přes Janštejn do Horních Dubenek a stejně jako loni se s několika dalšími turisty zastavuji v soukromém minipivovaru Kozlíček a kupuji si domů jednu PET láhev Vídeňského ležáku. K rybníku Bor je to už jen přes kopec...
...u stánku nedaleko památníku si vyzvedávám diplom a špekáček, s nímž odcházím k ohni, který pořadatelé rozdělali na hrázi rybníka.
Kolem Chadimova mlýna míříme na nádraží v Jihlávce, většina účastníků odjíždí autobusem, my ostatní čekáme na vlak.
Využívám nabídky a přijíždím už v pátek s úmyslem projít si městskou trasu, respektive upravit si ji podle svých představ a „ulovit“ přitom nějakou kešku. Po odložení báglu na ubytovně vyrážím ke Špitálskému rybníku, pak k rozhledně Oslednice,...
V sobotu ráno se přihlašuji na trasu 25 km s tím, že po pochodu vyrazím do Lipek ulovit pár kešek, které jsou tam docela nahusto. Po vlastním značení vyrážím z města a ještě nejsem ani na jeho okraji a začíná pršet. No, co se dá dělat, shoduje se to s předpovědí počasí, že v pátek bude hezky, v sobotu přeháňky a v neděli zase hezky. Po silnici šlapu do Mysliboře, na návsi je rybník a u něho zajímavá hasičská zbrojnice.
U památníku odhaleného kupodivu v roce 1973, za nejtužší husákovské normalizace, máme kontrolu a další hned na dohled u autobusové zastávky na silnici spojující Telč se Starou Říší. Z důvodu honu museli pořadatelé trasu poněkud upravit, což s Františkem registrujeme, nicméně z další kontrolou, kde se máme napojit na červenou značku, tak živě diskutujeme, že přijdeme do Zvolenovic. Nic se neděje, alespoň mi František ukáže smírčí kříž, o jehož existenci nevím, a když půjdeme po silnici, červená značka se k nám zprava připojí.
Ve spacáku se mi zdálo,
že mám kilometrů málo.
Stovek se mi zachtělo,
tělo se však vzepřelo.
Blbnul-li bys ještě chvíli,
praskly bychom, řekly žíly.
Příště běž hrát radši šachy,
přidaly se k tomu šlachy.
Nedělej ze sebe troubu,
ozvalo se z mnoha kloubů.
Mozku chtěl jsem stěžovat si
kdo mi stovky zhatil,
ale já ho na pochodu
cestou někde ztratil!
V neděli se na startu pochodu Cestou Jana Hvězdy z Vicemilic přihlašuji na trasu 19 km, která končí na nádraží v Jihlávce. Odtud je možné jet ve 13 hodin autobusem pořadatelů do Telče, nebo ještě lépe o hodinu později vlakem až do Havlíčkova Brodu. Trasa je to stejná jako loni, a tak se omezím jen na základní fakta a pár fotek. Od rána svítí sluníčko, nebe je azurové, což je po včerejšku úplná paráda.
...u stánku nedaleko památníku si vyzvedávám diplom a špekáček, s nímž odcházím k ohni, který pořadatelé rozdělali na hrázi rybníka.Kolem Chadimova mlýna míříme na nádraží v Jihlávce, většina účastníků odjíždí autobusem, my ostatní čekáme na vlak.
Žádné komentáře:
Okomentovat