DP Za posledním puchýřem (II)

(předchozí článek DP Za posledním puchýřem I)

Na neděli jsou naplánované samostatné toulky po znojemských památkách, zájemci dostanou razítko IVV za městskou trasu a OTO Znojemsko.

Od samého rána prší. To jsme sice dle předpovědi meteorologů očekávali, nicméně v koutku duše jsme doufali, že by přece jenom nemuselo. Nebo když už, tak až odpoledne... Ale nedá se nic dělat, něco okoukneme zvenku a jinak se budeme věnovat interiérům.
Nejprve míříme do podzemí. Kromě klasické prohlídky je možné objednat si jednu ze tří adrenalinových tras, na nichž se návštěvníci pohybují velmi netradičně – nízkými chodbami se prochází v předklonu, je třeba se protahovat úzkými profily, brodí se vodou, léze po mokrých žebřících… vše potmě, pouze s čelovou svítilnou a v ochranném oděvu. Zájemci o prohlídku adrenalinových tras absolvují za dohledu průvodce průchod zkušebním  rámem umístěným na dvoře před vstupem na trasy. Teprve až na základě výsledku tohoto testu  si může zájemce zakoupit vstupenku. Pokud test nebude úspěšný, nebude mu umožněn vstup.  
Znojemské podzemí je systém podzemních chodeb a sklepů, který je dlouhý téměř 27 km a má čtyři patra. Počátek budování chodeb spadá do přelomu 14. a 15. století. Každý z obytných domů měl podzemní prostory, sloužící k hospodářským účelům. Středověké Znojmo bylo město bohaté jednak svou polohou, která zaručovala dobrou úrodu chutného vína i ostatních zemědělských produktů, jednak tím, že leželo na důležité obchodní cestě a bylo proto význačným obchodním střediskem. Pro vhodné uložení zboží bylo tedy podzemí po všech směrech výhodné. 

Na jeho stavbě se podíleli nádeníci, dělníci a městská čeleď, jeden z nálezů dosvědčuje také podíl jihlavských havířů, odborníků na horní díla. Používaly se jednoduché prostředky: sekáč, mlátek, špičák a prostředky k vynášení vyrubaného materiálu. Při budování podzemních chodeb bylo odtěženo okolo 50 až 55 tisíc krychlových metrů rostlé, pevné, tvrdé skály. Neví se přesně, kam byl vytěžený materiál ukládán, lze jen předpokládat, že větší kusy, pevné, odolné a tvarem vhodné byly používány při dobudování, rekonstrukci a opravách rozsáhlých městských hradeb.
Chodby hrály i roli důležitého a nedílného článku pevnostního systému města. V žádném archívu ani v městské kronice nejsou dochovány plány znojemských chodeb. Je to možno vysvětlit tím, že město dobře střežilo svůj systém obrany a plán chodeb byl znám jen velmi úzkému okruhu osob městské správy. Předpokladu o využívání chodeb pro obranu města v dobách války nasvědčuje i jejich mimořádně spletitý a nepřehledný systém, jak horizontálním, tak i vertikálním směru.
Zajímavostí je rozlehlý dvoulodní sál pod bývalou budovu radnice, na jejímž místě stojí obchodní dům Dyje, zaklenutý lomovým kamenem do středních pilířů. Dá se předpokládat, že ve spodnějším patře byla středověká mučírna s kobkami.

Postupným zanášením podzemních prostor po 2. světové válce, zejména v souvislosti s odklizením ruin po bombardování, došlo k narušení odvodňovacího systému podzemních vod. To se projevilo v počátku 60. let, kdy došlo na mnoha místech k havarijnímu stavu městské zástavby a komunikací. Proto bylo roku 1963 započato se systematickým průzkumem a rozsáhlou sanací znojemského podzemí. Část chodeb byla zrušena, podobně jako v historické době bylo množství chodeb zazděno nebo zasypáno. 

Klasická prohlídková trasa je přibližně jeden kilometr dlouhá, začíná na Slepičím trhu a končí v Obrokové ulici, spojující Horní náměstí s Masarykovým. Asi hodinová prohlídka je tajuplným představením dramatických scén v historických podzemních kulisách města. Projektanti přichystali pro návštěvníky závan historie, ale za použití moderních technologií a se zvukovou i světelnou kulisou zrozenou ve 21. století.

Na čtrnácti zastaveních jsou rakve s kostrami nebožtíků, mučící nástroje i s utrápenými zločinci, modlící se mnich, skřeti a mnoho dalšího.

Další naší zastávkou je Vlkova věž, nejlépe dochovaná a také nejmohutnější hranolová věž gotického opevnění Znojma. Stojí v místech, kudy z města vycházela strategická zemská stezka do Rakous, a tak z jejího krytého ochozu pod střechou měli města vynikající přehled o všech pohybech nepřítele na jih od města. Věž byla součástí důmyslného systému Dolní nebo také Vídeňské brány, který byl v 19. století zrušen, barbakán s věncem nízkých válcovitých bašt zbourán a příkopy zasypány. V 60. letech 20. století byl na vrcholu věže obnoven dřevěný ochoz,  původní dlátový tvar střechy byl bohužel nahrazen jehlanem.

Vstupujeme do přízemí věže, kde se nejen kupují vstupenky, ale je tu také informační centrum VOC Znojmo s možností degustací a prodejem vín. VOC není – jako za socíku – velkoobchodní cena, ale víno originální certifikace. Znojemská vinařská podoblast totiž jako první u nás zavedla románský způsob značení vín, čímž se Česká republika zařadila do okruhu zemí velkých vinařských producentů, kteří s podobnými systémy úspěšně pracují: Francie, Itálie, Rakouska či Španělska. Systém se týká pouze vín ze tří nejtypičtějších odrůd Znojemska: Sauvignonu, Ryzlinku rýnského a Veltlínského zeleného, která musí pocházet výhradně z vybraných a uznaných viničních tratí. Vína musí splňovat jedenáct striktně daných a kontrolovaných kritérií.
Věž je vysoká 32 metrů, vyhlídkový ochoz je ve výšce 22 metrů a vede na něj 123 schodů. I přes nevlídné počasí máme z něj krásný výhled na město a okolí.

Při pohledu na náměstí znovu žasneme, že může nějakého architekta napadnout něco tak příšerného a že to následně může vedení města schválit...

Pršet nepřestává, a tak s deštníky nad hlavou míříme ke znojemskému hradu. V době husitských bouří byl pevnou oporou krále a později císaře Zikmunda, který zde také v roce 1437 zemřel. Po potlačení stavovského povstání byl zkonfiskován, po požáru v roce 1630 sice částečně opraven, přesto jeho význam a údržba rychle upadaly. Zadní část hradu věnoval císař Josef II. jako léno hrabat z Deblína, přední část s rotundou a maštalemi zakoupili znojemští měšťané, kteří zde v roce 1720 založili právovárečný pivovar. Deblínové nechali starý hradní palác zbořit a místo něj postavit barokní zámek, který po vymření rodu sloužil jako kasárna a vojenský špitál. V roce 1910 byla část v roce 1922 celá budova adaptována městem Znojmem pro muzeum.
Dovnitř nejdeme, stejně jako do rotundy sv. Kateřiny. Ta je veřejnosti zpřístupněna ve zkušebním režimu v závislosti na aktuálním stavu mikroklimatu v interiéru, a to od začátku května do konce září.

Románská rotunda, prohlášená už v roce 1962 národní kulturní památkou,  byla postavena na dominantním místě uprostřed hradu někdy krátce před rokem 1100. Její význam spočívá především v její unikátní malířské výzdobě. Do obsáhlé náboženské tematiky Útěk do Egypta, Zvěstování) jsou totiž začleněny dynastické motivy týkající mýtického původu přemyslovského rodu (povolání Přemysla Oráče na trůn, portréty údělných knížat z rodu Přemyslovců).
Vycházíme z areálu hradu a tady se naše cesty rozdělují, zatímco kolega míří na Hradiště, kdysi samostatné městečko, nyní část Znojma na druhé straně hlubokého údolí Gránického potoka, já sestupuji stejnou cestou jako včera k Dyji. Zastavuji se před bývalou vodárnou z roku 1877, přestavěnou v letech 1931–1933 na vodní elektrárnu, která sloužila až do 60. let 20. století, než byla zprovozněna nová elektrárna v hrázi přehradní nádrže. V roce 2008 zde zámečník Jan Drozd s manželkou a partou přátel otevřel Muzeum motorismu. 

V podzemním prostoru jsou vystaveny desítky stabilních motorů, které v první polovině minulého století pomáhaly třeba při mlácení obilí, řezání dříví a podobných činnostech. Pod přístřeškem na nádvoří si prohlížím vystavené traktory a pak už vstupuji do muzea.

Expozice obsahuje na čtyřicet automobilů, dvacet motocyklů a čtyřicet starých bicyklů do roku 1950, výhradně české produkce. Nemá význam detailně vyjmenovávat, co všechno je zde k vidění, raději ať promlouvají fotky. 

Snad jen dodám, že celkovou atmosféru starých časů podtrhují doplňující exponáty týkající se motorismu, jako benzínové a olejové výdejní stojany, smaltované reklamní cedule, rozcestníky a směrové tabule, rozsáhlá sbírka heverů, olejniček a plechovek od olejů, zapalovacích svíček a podobně.

Od Muzea motorismu stoupám klikatící se cestou na Mikulášské náměstí k děkanskému chrámu sv. Mikuláše, který spolu s radniční věží tvoří dominantu téměř všech pohledů na město. Je však třeba poznamenat, že věž kostela je jeho nejmladší částí, neboť vznikla teprve v polovině 19. století. Byla ke kostelu přistavěna netradičně na jeho východní stranu, tedy za kněžiště. Původní románský kostelík vzal při obrovských požárech města v první třetině 14. století zasvé. Gotická stavba založená v roce 1338 měla poměrně složitý vývoj, který se odvíjel v několika etapách. Hlavní část kostela má podobu vysoké trojlodní síně členěné mohutnými válcovými sloupy. 

V prosinci roku 1437 bylo v chrámu veřejně vystaveno mrtvé tělo císaře Zikmunda Lucemburského. Interiér kostela byl v baroku upravován, některé boční kaple byly přestavěny. V kněžišti jsou unikátní gotické fresky, velkou zajímavostí je barokní kazatelna v podobě zeměkoule od Josefa Winterhaldera z roku 1760...

... a ve skleněné skříňce uchovávaná gotická, takzvaná Chlebová Madona. Byla nalezena za třicetileté války v jednom z kostelů, které vyplenili Švédové, hraběnkou Dorotou Annou Gallasovou, manželkou známého vojevůdce Matyáše hraběte Gallase. Pověst vypráví, že dokud socha stála na skříni s chlebem, nikdy v ní – ani v době válečné bídy – chléb neubýval.

V těsném sousedství chrámu stojí dvojkaple sv. Václava. Svůj název dostala od plastiky na vstupním průčelí, ve skutečnosti se skládá z dolní kaple zasvěcené sv. Martinovi a horní kaple sv.Anny a sv. Kateřiny. V 19. století užívala horní kapli evangelická církev, v 2. polovině 20. století pak církev pravoslavná, V současné době je místem výstav a koncertů. Z ochozu je krásný výhled na Znojemský hrad, do údolí Dyje a na železniční viadukt. Bohužel prší čím dál víc a vítr lomcuje chodcům s deštníky, je čas jít na nádraží a vydat se na cestu domů.