Čas od času MUSÍM na Stvořidla. Přesněji řečeno NEMUSÍM, ale něco mě tam táhne. Už od časného mládí. A to přesto, že mnohé se změnilo.
Vyjádřeno slovy známé písničky skupiny Chinaski: Nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo. Nejsou tu pod širákem spící trampové a čundráci v kanadách, s kloboukem, celtou, usárnou a kytarou, ale turisté, cyklisté, bikeři a rekreanti s většími či menšími stany či dokonce s karavany. Posázavský pacifik nemá dřevěné vagóny s plošinou a s okny otevíranými řemenem a už dávno jej netáhne parní, ba ani dieselová lokomotiva. Jezdí tudy červeno-béžový Hurvínek, případně žluto-zelená Regionova a výjimečně i modro-šedý RegioSpider od firmy Stadler. Lanovou lávku strhla povodeň, takže musela být postavena nová, vyšší a bytelnější. Čekárnu ozdobili svými výtvory sprejeři...
Není tu jen jedna hospoda s jedním druhem piva, nesedí se na lavicích sbitých stejně jako jednoduché stolky z kůlů a několika prken a pivo se nepije z voskovaných papírových kelímků, z nichž se po vypití staví vysoké komíny, které pak končí v některém z četných ohýnků.
Jen Sázava je stále stejná...
A není to snad jen můj názor, že není na Sázavě krásnějšího a romantičtějšího místa nad Stvořidla. Peřeje začínají hned pod železniční zastávkou Smrčná, voda teče přes četné prahy a v řečišti jsou rozsety stovky a stovky vodou hladce omletých balvanů.
Ta řeka dětství, mládí mého!
Držela se mých lýtek hubených,
když brodila se k slunci.
Za noci nad jezem
dlouhými doušky pila lunu.
To není z mé hlavy, ale z básně Františka Hrubína Jednou na Sázavě.
Když už jsem u té poezie, nedá mi to, abych nezmínil našeho světelského již dávno zesnulého, naivistického básníka a malíře (a také rybáře) Petra Pavla Fialu, řečeného Petr Nebruč. Ve své době chrlil jednu básničku za druhou, což se samozřejmě projevovalo na jejich kvalitě. Ostatně posuďte sami.
Sázavě!
Dne 27. 3. 1946, 30 min.
Sázavo, ty řeko moje, v tůních kaprovitá,
vineš se krajem naším, jako had, krajta tygrovitá.
Proplétáš se lučinami,
poli, lesy, skalami,
v blesku, dešťů, bouří
jen se z tebe kouří.
Majestátným tokem tvým, skalami a lesy,
děláš divy v srdcích lidů, v duši jejich plesy.
Kdysi pluli po tvém těle tvých dřevařů vory,
nesla jsi je na své vodě sázavskými bory.
Nesla jsi lehce, z lásky, to nikoli draze,
donesla jsi jejich dřevo oklikami k Praze.
Ty jseš nervem České země, plodíš různé ryby,
buď příkladem mnoha lidem, aby neďáli chyby.
Šum a skotač, Sázavěnko, pěj, pluj ve své pýše,
moje tělo, srdce, duše po tobě jen dýše.
Vyjádřeno slovy známé písničky skupiny Chinaski: Nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo. Nejsou tu pod širákem spící trampové a čundráci v kanadách, s kloboukem, celtou, usárnou a kytarou, ale turisté, cyklisté, bikeři a rekreanti s většími či menšími stany či dokonce s karavany. Posázavský pacifik nemá dřevěné vagóny s plošinou a s okny otevíranými řemenem a už dávno jej netáhne parní, ba ani dieselová lokomotiva. Jezdí tudy červeno-béžový Hurvínek, případně žluto-zelená Regionova a výjimečně i modro-šedý RegioSpider od firmy Stadler. Lanovou lávku strhla povodeň, takže musela být postavena nová, vyšší a bytelnější. Čekárnu ozdobili svými výtvory sprejeři...
Není tu jen jedna hospoda s jedním druhem piva, nesedí se na lavicích sbitých stejně jako jednoduché stolky z kůlů a několika prken a pivo se nepije z voskovaných papírových kelímků, z nichž se po vypití staví vysoké komíny, které pak končí v některém z četných ohýnků.
Jen Sázava je stále stejná...
A není to snad jen můj názor, že není na Sázavě krásnějšího a romantičtějšího místa nad Stvořidla. Peřeje začínají hned pod železniční zastávkou Smrčná, voda teče přes četné prahy a v řečišti jsou rozsety stovky a stovky vodou hladce omletých balvanů.
Ta řeka dětství, mládí mého!
Držela se mých lýtek hubených,
když brodila se k slunci.
Za noci nad jezem
dlouhými doušky pila lunu.
To není z mé hlavy, ale z básně Františka Hrubína Jednou na Sázavě.
Když už jsem u té poezie, nedá mi to, abych nezmínil našeho světelského již dávno zesnulého, naivistického básníka a malíře (a také rybáře) Petra Pavla Fialu, řečeného Petr Nebruč. Ve své době chrlil jednu básničku za druhou, což se samozřejmě projevovalo na jejich kvalitě. Ostatně posuďte sami.
Sázavě!
Dne 27. 3. 1946, 30 min.
Sázavo, ty řeko moje, v tůních kaprovitá,
vineš se krajem naším, jako had, krajta tygrovitá.
Proplétáš se lučinami,
poli, lesy, skalami,
v blesku, dešťů, bouří
jen se z tebe kouří.
Majestátným tokem tvým, skalami a lesy,
děláš divy v srdcích lidů, v duši jejich plesy.
Kdysi pluli po tvém těle tvých dřevařů vory,
nesla jsi je na své vodě sázavskými bory.
Nesla jsi lehce, z lásky, to nikoli draze,
donesla jsi jejich dřevo oklikami k Praze.
Ty jseš nervem České země, plodíš různé ryby,
buď příkladem mnoha lidem, aby neďáli chyby.
Šum a skotač, Sázavěnko, pěj, pluj ve své pýše,
moje tělo, srdce, duše po tobě jen dýše.
Žádné komentáře:
Okomentovat