Předchozí článek Toulky po horách 2016 (II)
Na rozdíl od včerejška nás dnešní ráno vítá sluníčkem a bezmračným nebem. Linkovým autobusem odjíždíme do obce Zádiel, odkud vyrážíme po červené turistické značce do Zádielské doliny. Cesta mírně stoupá podél Blatného potoka, který intenzivní erozní činností vytvořil tři kilometry dlouhý a místy jen deset metrů široký kaňon s vápencovými stěnami dosahující výšky přes tři sta metrů.
Je příjemný chládek, na druhé straně však toho pro vzrostlé stromy mnoho nevidíme. Přicházíme k chatě, kterou známe od včerejška, ještě je zavřeno. Situace se rázem mění, když chatař vidí, že jsme včerejší návštěvníci a že nás opět přijde třicet. Roztáčí hned deset piv najednou a za chvíli už sedíme na lavicích před chatou s pěnivým mokem před sebou.
Je příjemný chládek, na druhé straně však toho pro vzrostlé stromy mnoho nevidíme. Přicházíme k chatě, kterou známe od včerejška, ještě je zavřeno. Situace se rázem mění, když chatař vidí, že jsme včerejší návštěvníci a že nás opět přijde třicet. Roztáčí hned deset piv najednou a za chvíli už sedíme na lavicích před chatou s pěnivým mokem před sebou.
Z Hačavského sedla (796 m) si z bujnosti děláme odbočku na Jelení vrch (947 m).
Zpočátku stoupáme po modré značce, ale potom z ní odbočujeme doleva a po vyjetých kolejích šlapeme travnatým svahem k televiznímu převaděči. Vrchol kopce je však ještě o kus dál, triangulační tyč i trávou zarostlý „patník“ objevujeme na malé loučce s výhledem k jihu.
Příkrou strání sestupujeme s kolegou dolů a když narazíme na modrou značku, jdeme po ní doprava. Kdybychom se bývali podívali pořádně do mapy, mohli jsme jít jen kousek doleva, přišli bychom do sedla Krížna poľana a z něho prudkým, kilometr dlouhým sešupem bychom se dostali po zelené do Hačavy. Místo toho se vracíme do Hačavského sedla a teprve z něho po žluté do Hačavy, což je cesta o dva kilometry delší. Ale zase méně prudká. V Hačavě je množství původních starousedlických a chalupářských dřevěnic s valbovou, nebo sedlovou střechou, které kolega s nadšením natáčí na video.
Z Hačavy klesáme Hajskou dolinou, která odděluje dvě nejvýchodnější planiny Slovenského krasu, Zádielskou a Jasovskou. Bohužel je to stále stále po asfaltu a v oblasti Čertova mostu musíme překonat kritický úsek. Ostatně upozorňuje na něj dopravní značka!
Téměř neuvěřitelně vypadá zpráva, že první autobus tudy projel až v roce 1974 po prokopání skal. Hájský potok, který teče souběžně se silnicí, vytváří v travertinových hrázích soustavu Hájských vodopádů, na které upozorňují tři směrovníky. Jsou číslované směrem zdola, takže pro nás jsou první vodopády č. 4 a 3 – Horný Hájsky vodopád a Stredný Hájsky vodopád, potom č. 2 Veľký Hájsky vodopád a č. 1 Dolný Hájsky vodopád. Ze silnice k nim vedou úzké pěšinky, které nenecháváme bez povšimnutí, je však málo vody, takže se nedá říct, že bychom byli z vodopádů u vytržení. Je to jenom vítané zpestření jednotvárné cesty.
Z Hačavy klesáme Hajskou dolinou, která odděluje dvě nejvýchodnější planiny Slovenského krasu, Zádielskou a Jasovskou. Bohužel je to stále stále po asfaltu a v oblasti Čertova mostu musíme překonat kritický úsek. Ostatně upozorňuje na něj dopravní značka!
Téměř neuvěřitelně vypadá zpráva, že první autobus tudy projel až v roce 1974 po prokopání skal. Hájský potok, který teče souběžně se silnicí, vytváří v travertinových hrázích soustavu Hájských vodopádů, na které upozorňují tři směrovníky. Jsou číslované směrem zdola, takže pro nás jsou první vodopády č. 4 a 3 – Horný Hájsky vodopád a Stredný Hájsky vodopád, potom č. 2 Veľký Hájsky vodopád a č. 1 Dolný Hájsky vodopád. Ze silnice k nim vedou úzké pěšinky, které nenecháváme bez povšimnutí, je však málo vody, takže se nedá říct, že bychom byli z vodopádů u vytržení. Je to jenom vítané zpestření jednotvárné cesty.
Následující článek Toulky po horách 2016 (IV)
Žádné komentáře:
Okomentovat