22. ročník akce, které se až na pár výjimek pravidelně účastním (přehled najdete na tomto blogu zde), nás tentokrát přivádí na východní okraj Slovenského krasu a do Volovských vrchů. Slovenský kras je největší a nejtypičtější krasové území ve střední Evropě, jeho rozloha je 34 611 ha. Je známý soustavou náhorních planin oddělených hlubokými údolími a bohatstvím podzemních i povrchových krasových jevů. V roce 2002 byl vyhlášen národním parkem. Volovské vrchy jsou východní částí Slovenského rudohoří.
Na nádraží v Čadci si ve výdejně jízdenek vyřizuji „Preukaz pre zákazníka“. Železničná spoločnosť Slovensko, a. s. (ŽSSK) totiž na základě rozhodnutí vlády Slovenské republiky poskytuje od 17. listopadu 2014 bezplatnou přepravu pro seniory ve věku 62 let a více. Po odevzdání jedné fotografie mám během pár minut průkaz, na který mohu zdarma cestovat po celém Slovensku. Ani za vystavení průkazu se nevybírá žádný poplatek, pouze si nechávám vystavit „Cestovný lístok na bezplatnú prepravu“ a pro pohodlnější cestování si za jedno euro kupuji místenku.
Již zmíněná společnost ŽSSK mi umožnila nejen cestování zadarmo, ale i Toulky už cestou do Moldavy nad Bodvou. Cestou, během níž jsem se kochal výhledy na Strečno, Malou a Velkou Fatru, Liptovskou Maru a především na Vysoké Tatry, narostlo počáteční dvacetiminutové zpoždění rychlíku na 45 minut a přípoj v Košicích mi ujel. Rázem tedy mám čtyři hodiny na „toulky“! Naštěstí centrum Košic nabízí spoustu zajímavostí, takže se dá říct, že čtyři hodiny lze přiměřeně využít. Navíc se na nádraží potkávám s jednou účastnicí Toulek, která přijela stejným vlakem, jsme tedy dva a jak známo, ve dvou se to lépe táhne.
Již zmíněná společnost ŽSSK mi umožnila nejen cestování zadarmo, ale i Toulky už cestou do Moldavy nad Bodvou. Cestou, během níž jsem se kochal výhledy na Strečno, Malou a Velkou Fatru, Liptovskou Maru a především na Vysoké Tatry, narostlo počáteční dvacetiminutové zpoždění rychlíku na 45 minut a přípoj v Košicích mi ujel. Rázem tedy mám čtyři hodiny na „toulky“! Naštěstí centrum Košic nabízí spoustu zajímavostí, takže se dá říct, že čtyři hodiny lze přiměřeně využít. Navíc se na nádraží potkávám s jednou účastnicí Toulek, která přijela stejným vlakem, jsme tedy dva a jak známo, ve dvou se to lépe táhne.
Od nádraží procházíme do centra rozsáhlým Městským parkem a pak už na Hlavním náměstí obdivujeme dóm sv. Alžběty, kapli sv. Michala, fontánu a za ní budovu Státního divadla.
Obcházíme celé náměstí dokola a nějaký čas věnujeme sledování soutěže v akrobatických skocích na kolech. Kluci předvádějí různé vývrtky a salta, až se člověku tají dech.
V rámci procházky centrem města se zastavujeme na zmrzlinu v cukrárně Aida, která patří slovenskému zmrzlinovému králi jménem Rami Imeri (70). Pochází z Makedonie a zmrzlinu vyrábí v Košicích už 45 let. Internetové noviny Košický korzár.sk před lety napsaly: „Cukrárne AIDA patria ku Košiciam tak, ako dóm sv. Alžbety, Urbanová veža, či potôčik na Hlavnej. Na jej zmrzline a zákuskoch sú odchovaní všetci Košičania.“
Před návratem na nádraží sedíme ve venkovní zahrádce před Levočským domem, který je jedním z neodmyslitelných symbolů Košic. Krásný gotický dům s výrazným arkýřem na kamenných konzolách nad vchodem je nejstarší světskou stavbou v Košicích a je známý tím, že v něm funguje nejstarší hostinec s nepřetržitým provozem na Slovensku. Podle zatím oficiálně nepotvrzených zdrojů patří svým vznikem v roce 1542 mezi nejstarší restaurace na světě. Bohatou historii domu podrobně popisuje devatenáct tabulí, já jen zmíním, že v roce 2001, po téměř 450 letech, přešel dům z majetku města do soukromých rukou. V restaurační části se střídali nájemci s různými nabídkami služeb, ale od 1. 1. 2015 si ji pronajali známí košičtí hostinští Peter Škripko a Martin Karkošiak, kteří zde po náročné rekonstrukci sklepu, restaurace, zastřešeného dvoru a vstupní chodby otevřeli pivovar a restauraci Hostinec se záměrem navrátit slávu a staré časy. Pyšní se tím, že svoje piva vaří z prvotřídních surovin, nepoužívají žádné koncentráty ani barviva, piva nepasterizují ani nefiltrují. Objednáváme si to jejich základní – Hostinskou dvanáctku. Je uvařené z plzeňského a bavorského sladu, chmelené výlučně žatecký poloraným červeňákem. Je vynikající, ale nikoli z nejlevnějších – půllitr stojí 1,69 eura.
Po krátkém posezení ve venkovní zahrádce s dvěma sympatickými místními se ubíráme na nádraží. Do Moldavy nad Bodvou přijíždíme hrkavým motoráčkem po 23. hodině a jsme rádi, že se nás cestou z terminálu do města ujímá nepříliš slovensky hovořící domorodec a doprovází nás až k penzionu Bodva, kde máme zajištěné ubytování.
Matně si vzpomínám, že před nějakými dvaceti či pětadvaceti lety jsem coby zásobovač podnikl kvůli nákupu šnekových převodovek služební cestu do zdejšího státního podniku Závody ťažkého strojárstva (ZTS) a v Moldavě jsem přespal. Dokonce v tomto zařízení, které se tehdy jmenovalo Hotel Spoločenský dom!
Tradice strojařské a hutnické výroby sahá v Moldavě nad Bodvou až do roku 1928, kdy vznikla firma Kovolejáreň – Bratia Společníkovci. V roce 1950 ji její majitelé předali Okresnému podniku Kovoslužba Košice a od roku 1973 byla provozovna v rámci delimitace přičleněna k náronímu podniku Východoslovenské strojárne. Tehdy se začalo s výrobou šnekových převodovek, jejichž výroba a prodej je i v současné nabídce společnosti SJT, s. r. o., založené v roce 1993.
Moldava nad Bodvou se maďarsky jmenuje Szepsi, nachází se jihozápadně od Košic a žije v ní přes 10 000 obyvatel. Písemně doložená je v roce 1255, roku 1345 se stala královským městem. Znakem města je modrý štít se stříbrnou holubicí s rozepjatými křídly a zlatým zobákem, kterou z obou stran obklopují zlaté klasy. Holubice symbolizuje sv. Ducha a je převzatá z pečetidla vyrobeného v 17. století.
Na náměstí stojí dva kostely: římsko-katolický, zasvěcený sv. Duchu, a protestantský (původní dřevěný z roku 1722 se o dva roky později zřítil, nový byl postaven v roce 1773, věž se dvěma zvony byla přistavěna v roce 1789).
Na mostě přes řeku Bodvu stojí památník označující průběh 21. poledníku – mezi dvěma žulovými pilíři je umístěn kovový globus.
Před návratem na nádraží sedíme ve venkovní zahrádce před Levočským domem, který je jedním z neodmyslitelných symbolů Košic. Krásný gotický dům s výrazným arkýřem na kamenných konzolách nad vchodem je nejstarší světskou stavbou v Košicích a je známý tím, že v něm funguje nejstarší hostinec s nepřetržitým provozem na Slovensku. Podle zatím oficiálně nepotvrzených zdrojů patří svým vznikem v roce 1542 mezi nejstarší restaurace na světě. Bohatou historii domu podrobně popisuje devatenáct tabulí, já jen zmíním, že v roce 2001, po téměř 450 letech, přešel dům z majetku města do soukromých rukou. V restaurační části se střídali nájemci s různými nabídkami služeb, ale od 1. 1. 2015 si ji pronajali známí košičtí hostinští Peter Škripko a Martin Karkošiak, kteří zde po náročné rekonstrukci sklepu, restaurace, zastřešeného dvoru a vstupní chodby otevřeli pivovar a restauraci Hostinec se záměrem navrátit slávu a staré časy. Pyšní se tím, že svoje piva vaří z prvotřídních surovin, nepoužívají žádné koncentráty ani barviva, piva nepasterizují ani nefiltrují. Objednáváme si to jejich základní – Hostinskou dvanáctku. Je uvařené z plzeňského a bavorského sladu, chmelené výlučně žatecký poloraným červeňákem. Je vynikající, ale nikoli z nejlevnějších – půllitr stojí 1,69 eura.
Po krátkém posezení ve venkovní zahrádce s dvěma sympatickými místními se ubíráme na nádraží. Do Moldavy nad Bodvou přijíždíme hrkavým motoráčkem po 23. hodině a jsme rádi, že se nás cestou z terminálu do města ujímá nepříliš slovensky hovořící domorodec a doprovází nás až k penzionu Bodva, kde máme zajištěné ubytování.
Matně si vzpomínám, že před nějakými dvaceti či pětadvaceti lety jsem coby zásobovač podnikl kvůli nákupu šnekových převodovek služební cestu do zdejšího státního podniku Závody ťažkého strojárstva (ZTS) a v Moldavě jsem přespal. Dokonce v tomto zařízení, které se tehdy jmenovalo Hotel Spoločenský dom!
Moldava nad Bodvou se maďarsky jmenuje Szepsi, nachází se jihozápadně od Košic a žije v ní přes 10 000 obyvatel. Písemně doložená je v roce 1255, roku 1345 se stala královským městem. Znakem města je modrý štít se stříbrnou holubicí s rozepjatými křídly a zlatým zobákem, kterou z obou stran obklopují zlaté klasy. Holubice symbolizuje sv. Ducha a je převzatá z pečetidla vyrobeného v 17. století.
Na mostě přes řeku Bodvu stojí památník označující průběh 21. poledníku – mezi dvěma žulovými pilíři je umístěn kovový globus.
Následující článek: Toulky po horách 2016 (II)
Žádné komentáře:
Okomentovat