Toulky po horách 2016 (II)

Předchozí článek Toulky po horách 2016 (I)
Pro nás, kteří jsme přijeli v sobotu, je nedělní túra tou první. Ranní liják s hromy a blesky způsobil, že místo o půl osmé vyrážíme až o deváté hodině, kdy se počasí umoudřilo.  Jak se však později ukázalo, nebylo to natrvalo...

Odjíždíme linkovým autobusem z nového, velkoryse řešeného terminálu společného pro autobusovou i vlakovou dopravu.

Železnice z Košic byla do Moldavy nad Bodvou zavedena v roce 1868 a později byla prodloužena do Medzevu vzdáleného 16 kilometrů. V roce 2003 byla osobní doprava mezi Moldavou a Medzevem, podobně jako na mnohých jiných regionálních tratích, pozastavena.

Vystupujeme v obci Hrhov a jdeme se podívat na největší a nejvydatnější vodopád v celém Slovenském krasu. Jeho výjimečnost je v tom, že se nachází přímo mezi domy ve vsi. Jde o travertinový vodopád napájený vyvěračkou, která po dobu své činnosti vytvořila až 16 metrů silnou vrstvu travertinu. Jeho stáří se odhaduje až na pět tisíc let, v minulosti se těžil a využíval jako stavební materiál a právě odtěžením části travertinové kupy vznikl zdejší vodopád.

Mírné stoupání po žluté značce se náhle změní v prudký výstup po vápencových skalách, občas je třeba zapojit i ruce. Obdivujeme nejen výhled do dáli, ale také množství netřesků všech velikostí.

Nahoře vstupujeme do lesa tvořeného takřka výhradně buky a habry...

... a pokračujeme víceméně po rovině. Míjíme luxusně vypadající loveckou chatu Tanya s pečlivě upraveným okolím a čerstvě posečeným trávníkem. Uprostřed lesa! Následuje poměrně příkré klesání, které končí na rozcestí se všemi barvami turistických značek. Jen pár set metrů je to k Zádielské chatě, kde s povděkem kvitujeme, že je otevřená. Naše nadšení však záhy bere za své, když zjišťujeme, že děvče u pípy zřejmě dříve obsluhovalo parní kotel. Tam stačilo přiložit jednou za večer...
Nakonec se piva přece jen dočkáme a jakmile sklenice vyprázdníme, vydáváme se na cestu. Po modré značce stoupáme na Zádielskou planinu a z několika vyhlídek shlížíme do Zádielské tiesňavy. Začíná bohužel opět pršet, takže fotografie za moc nestojí. Lepší se mi podařilo udělat o pár dní později, a tam je také uvidíte.
Přicházíme na Hradnú stráň, kde začíná nepříjemné klesání, nepříjemnější o to víc, že prší a vápencové škrapy jsou kluzké, takže je třeba zvážit každý krok. Po pravé ruce máme výhled na hřeben, po kterém vede slovensko-maďarská hranice, těsně pod ním leží cementáreň Turňa nad Bodvou...

... a opodál Turnianský rybník.
Ke kopci se zříceninou Turnianského hradu na vrcholu se přibližujeme jen velmi pomalu...

Po dosažení sedla zase stoupáme, ale cesta je mnohem lepší a zanedlouho už stojíme před zříceninou. Hrad vznikl pravděpodobně v polovině 14. století po tatarském vpádu na ochranu cesty vedoucí z Gemeru na Spiš. Do roku 1406 patřil rodině Tornayů, poté jej na krátkou dobu získal Štefan Šafář z Branco, od něhož jej získali Bebekové. Kolem roku 1448 hrad obsadili vojska Jana Jiskry z Brandýsa. V roce 1476 hrad koupil Imrich Zápolský a příslušníci této rodiny vlastnili zdejší majetky do roku 1531. V letech 1540–1550 byly na objektu provedeny nové opevňovací práce, které si vynutilo turecké nebezpečí. Navzdory nim Turci hrad v roce 1652 obsadili. Za stavovského povstání v 17. století, vedeného Thökölym, dal generál Schultz v roce 1685 hrad zbourat a od té doby je v ruinách. 

Nejstarší částí hradu je hranolová věž, původně přístupná jen z výšky prvního patra. V roce 1357 byl hrad rozšířen o nový gotický palác, situovaný severně od věže, se kterým byla pravděpodobně spojena. Mladší palác stál na východní straně nádvoří. Ze středověkého hradu dodnes stojí zdi jednotlivých objektů (bašty, zdi opevnění, paláce, věž).

Do Turni scházíme po cestě, kterou byl hrad zpřístupněn, a ve skalním podloží si všímáme vyjetých stop po kolech vozů. Než skončíme v hostinci, kde vyčkáme příjezdu autobusu, odbočuji pár stovek metrů ulovit kešku. Má být ukrytá na místě, kde roste zvláštní druh stromu – maklura oranžová (Maclura pomifera). Jak se tyto stromy dostaly na okraj parkoviště pod Turnianským hradem ale můžeme jen hádat. S největší pravděpodobností je tam někdo vysadil s cílem zkrášlit okolí, protože maklura se u nás volně v přírodě nevyskytuje. Je to dvoudomý opadavý listnatý strom nebo velký keř, který patří do čeledi morušovníkovitých a pochází ze středních a jižních oblastí USA (okolí řeky Red River ve státech Arkansas, Oklahoma a Texas a také místa ve státech Missouri a Louisiana). Své jméno má po americkém geologovi Williamu Maclureovi. Poměrně krátké větve jsou často vzájemně propletené a s typickými ostny, které mohou dosahovat až 2,5 cm, tvoří téměř neproniknutelnou bariéru a živé ploty z maklury připomínají ploty z ostnatého drátu.

Listy jsou široce eliptické, špičaté, svrchu lesklé a voskovité, ze spodní strany hustě chlupaté. Na podzim má maklura velké zelené kulaté plody, které však v našich podmínkách zcela nedozrávají, jsou žlutozelené a pro člověka nejedlé. Nejvýznamnějším atributem maklury je její zlatožluté až tmavohnědé dřevo. Je těžké, dvakrát tvrdší než dubové a výborně odolává vlhkosti, termitům a plísním. Používalo se na výrobu lodí, či dřevěných pilířů zapouštěných do země. Dodnes se tradičně používá na výrobu luků.

Vracím se na rozcestí a mířím za ostaními do Turni. Autobus do Moldavy nám odjíždí v 18.19 hod. Délka trasy byla cca 7 hod.

Následující článek Toulky po horách 2016 (III)