Co jsem také přečetl_______________ ____________Knihy Bohumila Hrabala

Už v minulém článku jsem napsal, že sice nejsem bůhvíjakým obdivovatelem Bohumila Hrabala, nicméně pár jeho knížek jsem přečetl (a některé další nedočetl).

Soubor sedmi povídek s názvem Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet vyšel poprvé v roce 1965. Povídky jsou zčásti situované do pražského Starého Města, zčásti na šrotiště kladenských hutí. To se stalo jakýmsi pracovním táborem pro ty, které komunistická společnost vyvrhla až na samý svůj okraj a zde je hodlala převychovat k obrazu svému. Jsou to „političtí provinilci“ – bývalí živnostníci, právníci, filozofové či lidé pevní v náboženské víře – a vedle nich tu pracují i ženy a dívky uvězněné za pokus o útěk za hranice, tzv. „kopečkářky“.

Povídky nemají příběh, jsou změtí postřehů, vzpomínek, kusého vyprávění jednotlivých postav. V obyčejných lidských příbězích Hrabal nachází jakési kouzlo neobyčejnosti, něco, co tam jiní nevidí. Jeho postavy potkávají nesnáze nebo drobná neštěstí, ale ony jako by se z nich radovaly a dokazovaly, že všechno zlé je k něčemu dobré. Hrabal projevuje jakousi něžnou náklonnost ke všem těm osudem pronásledovaným, k jejich chybám a slabostem, i nesympatické postavy líčí vlídně, jako by si zasluhovaly spíše politování než nenávist. 

Sbírka vyšla v překladech francouzsky, italsky, katalánsky, maďarsky, německy, polsky a španělsky, do dalších jazyků pak byly přeloženy jednotlivé povídky. Sám Hrabal považoval vedle Příliš hlučné samoty „Inzerát“ za své nejlepší dílo.

Motivy z „Inzerátu“ byly podkladem pro scénář filmu Skřivánci na niti, který režisér Jiří Menzl natočil v roce 1969, avšak v kinech byl uveden až v roce 1990. Dlouhých dvacet let zůstal uzavřen v trezoru, protože vypovídal o absurdní realitě české společnosti padesátých let, která měla zůstat navždy skryta.

Slavnosti sněženek je soubor povídek, které na sebe nikterak nenavazují, ale spojují je osudy různých „lidiček“ z rekreační osady a sousední vesnice. Jsou to vlastně portréty sousedů, s nimiž Bohumil Hrabal žil v chatové oblasti Kersko. Většina literárních postav má svůj reálný předobraz. Nezapomenutelný je především příběh sporu dvou mysliveckých jednot nad zastřeleným kancem. Samozřejmě, že kdo dříve viděl film natočený v roce 1983 režisérem Jiřím Menzlem, neubrání se srovnávání, zda je lepší předloha nebo film. Jarin Franc ztvárněný Rudolfem Hrušínským i jeho žena a dcera moje představy zcela naplnili, zato Jaromír Hanzlík mi jako Leli nesedl.

Novela Ostře sledované vlaky vyšla poprvé v roce 1965. Při její tvorbě se autor inspiroval skutečnou událostí z období Protektorátu Čechy a Morava, a to odpálením německého muničního vlaku podskupinou partyzánské skupiny Podřipsko nedaleko stanice Stratov. Zároveň využil svoje zkušenosti ze staničky Kostomlaty nad Labem, kde na konci druhé světové války zastával funkci výpravčího. 
Mladý hrdina novely, Miloš Hrma, má před začátkem příběhu vztah s přítelkyní, průvodčí Mášou, který končí sexuálním nezdarem při pokusu o první pohlavní styk. Po tomto neúspěchu se pokusí o sebevraždu, je však naštěstí zachráněn. Později se Miloš zaškoluje na výpravčího ve stanici, kterou pravidelně projíždějí ostře sledované německé vlaky převážející z fronty či na frontu zásoby nebo vojáky. Během své služby pod bezostyšným a perverzním školitelem výpravčím Hubičkou a přednostou stanice, který chová holuby a sní o povýšení, pozná manželku pana přednosty, která ale odmítne Milošovi pomoci získat erotickou zkušenost. Miloš se nakonec seznámí s partyzánkou Viktorií a má s ní první zdařilý sexuální zážitek. Miloš se rozhodne zúčastnit se sabotážní akce a na jeden z projíždějících německých vlaků shodí z návěstidla bombu, kterou na stanici doručila Viktorie. Při této akci se navzájem postřelí s německým vojákem a umírá.
Podle novely natočil v roce 1966 režisér Jiří Menzl stejnojmenný film, v němž Miloše Hrmu hrál Václav Neckář, výpravčího Hubičku Josef Somr a Viktorii Naďa Urbánková. Jednou z mnoha nezapomenutelných okamžiků je eroticky laděná a jiskřivá scéna razítkování s Jitkou Zelenohorskou. Ostře sledované vlaky se staly druhým československým filmem, který získal Oskara za nejlepší zahraniční film.