DP Jarní putování se sv. Jakubem

V malé obci Hlízov nedaleko Kutné Hory existuje velice činorodý Hlízovský unikátní spolek, který loni uspořádal první ročník turistické akce s názvem Jarní putování se sv. Jakubem. Jeho pořadatelé se na konci srpna 2016 zúčastnili našeho dálkového pochodu Cestami Jaroslava Haška a pozvali nás na druhý ročník. A tak jsme jeli.

Hlízov je první vlaková zastávka za Kutnou Horou, čímž je mimo jiné řečeno, že nemůžete jet rychlíkem, neboť ten zastavuje až v Kolíně.
Hlízov patří na Kutnohorsku a Kolínsku mezi nejstarší obce. Původně se jmenoval Hlídov, protože jeho obyvatelé hlídali hranice oldřišské župy proti župě čáslavské. Už v 11. století vedla  od Malína kolem Hlízova stará zemská stezka, kterou dnes kopíruje silnice Čáslav – Kolín. V historických pramenech je doloženo, že roku 1143 byla ves darována nově založenému sedleckému klášteru cisterciáků, jehož vlastnictvím zůstala až do husitských válek. Tehdy byl sedlecký klášter pobořen a v následujících letech se majitelé Hlízova střídali jeden za druhým. Až do roku 1547 stála v osadě tvrz, která však nebyla obydlena a začala chátrat. Ve vsi byl vystavěn v roce 1736 pozdně barokní zámeček s hospodářským dvorem. Nejvýznamnějším majitelem byl hrabě Jan Rudolf Chotek, který v roce 1791 Hlízov hlízovské panství odkoupil a připojil k panství novodvorskému. U zámku v té době vznikl pivovar a vinopalna.
V 70. letech 19. století byla vybudována v těsném sousedství Hlízova železniční trať spojující Čechy s Moravou. Již od roku 1902 obec žádala o zřízení železniční zastávky. O pět let později byla trať rozšířena o druhou kolej a od roku 1911 začal vlak v Hlízově konečně zastavovat, a tak značná část obyvatel dojížděla do zaměstnání do Kolína nebo Kutné Hory.

*  *  *

Jak jsem napsal již v úvodu, pořadateli pochodu není odbor KČT, tím spíše je třeba vyslovit uznání pořadatelům, kteří připravili osm tras pro pěších a šest pro cykloturisty, kvalitě vlastního značení a především nesmírně bohaté nabídce KPČ. Každá trasa nabízela řadu zajímavostí, zejména výjimečně otevřené kostely s možností prohlídky. Já jsem se už předem rozhodl pro trasu 21 km, která mně zaujala nejvíce. Vede z Hlízova na okraj Starého Kolína a dál lesními a polními cestami do Svaté Kateřiny. Původ názvu obce se odvozuje od zasvěcení místního kostela, za socialismu – v letech 1950 až 1990 – se obec musela obejít bez slůvka Svatá (stejně jako sousední Svatý Mikuláš). Určitě není bez zajímavosti, že starostou Svaté Kateřiny byl jeden čas Josef Švejk (1865–1939). V letech 1907–1918 byl poslancem rakouské Říšské rady, kde zastupoval agrární stranu. Jde tedy o historickou osobu a Jaroslav Hašek určitě musel mít o tomto politikovi alespoň povědomí, když v roce 1923 psal Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. 
Kostel sv. Kateřiny je autenticky zachovanou masivní středověkou stavbou tvořeno obdélnou lodí a čtvercovým presbytářem, nad kterým se vypíná mohutná chórová věž s břidlicovou jehlancovou střechou. Je považována za nejlépe dochovanou středověkou chórovou věž v Česku. Na jižní straně kostela je přistavěna předsíňka a zcela chybí sakristie. Díky masivní věži působí kostel spíše jako tvrz, což umocňují pozůstatky vodního příkopu kolem areálu, původně plněného vodou z potoka, který zde dodnes protéká. Stavebníkem měl být podle neověřitelného údaje v roce 1307 sedlecký klášter, ale podle dochovaných architektonických detailů je zřejmé, že vznikl dříve, pravděpodobně v posledním desetiletí 13. století. Patrně nikdy nebyl farním, pravděpodobně spadal nejprve pod faru ve Svatém Mikuláši, poté v Církvici a od roku 1722 pod nově zřízenou faru v Záboří nad Labem. 
A právě tam vede trasa pochodu. Střídají se polní cesta, asfaltka, lesní cesta, pár desítek metrů i silnice, znovu polní cesta a na okraji Záboří lávka přes Doubravy.

Záboří nad Labem vzniklo kolonizací, kterou provedli cisterciáci ze sedleckého kláštera někdy kolem roku 1300. Jméno obce je odvozeno od místa jejího založení – za lesem Bor. Kostel sv. Prokopa byl založen zřejmě na přelomu 12. a 13. století jako čtvercová románská kaple s apsidou na východní straně. 

V poslední třetině 16. století byla přistavěna renesanční loď, do jejíž jižní stěny byl vložen monumentální románský portál, pocházející z poslední čtvrtiny 12. století.

Následující podrobný popis jsem si vypůjčil z www.cestyapamatky.cz. Archivolta (plastický záklenek portálu) je tvořena jedenácti pruty s výžlabky, s bohatou figurální, živočišnou i rostlinnou výzdobou, která je virtuózně koncipovaná a neobyčejně mistrně kamenicky provedená. První (radiálně kladené palmety) a druhý (pletenec) pás byly vymodelovány z hrubé malty při opravě a doplnění portálu v roce 1898, současný dekor však vychází z originálů, které se částečně dochovaly a jsou součástí obou pásů. Třetí pás tvoří figurální scény s loveckými motivy, dvě mužské postavy v dlouhých suknicích, osedlaný kůň, muž štvoucí chrty na zajíce a mimořádně dobře zachovaná postava ozbrojence se štítem a kopím (zcela vpravo) zřejmě při lovu lva(?). Čtvrtý a pátý pás tvoří vějířovité listy a stylizované palmety. Šestý pás také tvoří zvířecí reliéfy, přičemž reliéf psa, druhý odspodu vlevo, je vůbec nejlépe zachovaný původní dekor. Zajímavý je i reliéf psa pod ním, vepře nad ním a dva trkající se berani na vrcholu prutu. Sedmý pás tvoří stylizované lupeny akantů, osmý radiálně kladené listy bodláků a devátý pás tvoří propletený provazec lana. Desátý pás tvoří radiálně kladené palmety, přičemž do této podoby byl upraven až v roce 1898, neboť původní dekor byl jiný (vpravo se dochovaly jeho fragmenty tvořené kolmo na pás posazenými špičky akantových listů – zajímavý doklad trojrozměrného ztvárnění rostlinné předlohy). Jedenáctý pás byl do roku 2004 zakrytý nadezdívkou současného barokního portálu, a proto není ve starší literatuře vůbec uváděn. Tento pás je velmi štíhlý, složený ze tří dílů a je až lukovitě prohnutý. Je z opuky s přísadou jemného písku, tedy z jiného materiálu, než zbytek portálu. Je na něm šest figur oděných do dlouhých rouch.

Znovu se dostávám po lávce přes Doubravu a po jejím levém břehu mířím k jejímu ústí do Labe. 

Dál vede cesta po levém břehu Labe okrajem lužního lesa. Na břehu je množství rybářů, vesměs přijíždějí auty, někteří tu mají postavený stan. V jednu chvíli cítím intenzivní vůni česneku a podezírám rybáře, že dělají bramboráky či topinky. Až pohled pod stromy prozrazuje doslova celé plantáže medvědího česneku.

Medvědí česnek (Allium ursinum) je vytrvalá léčivá bylina s podzemní podlouhou cibulí s bělavými až žlutavými obalovými šupinami. Nadzemní část rostliny je 15 až 40 cm vysoká s přízemními nejčastěji dvěma až třemi velkými a podlouhlými listy dlouhými 10 až 20 cm a 2 až 5 cm širokými. Celá rostlina je zakončena květenstvím a tobolkou, což je plod. Květy (6 až 20 ks) jsou malé, korunní lístky bílé, drobné a jsou uspořádány do květenství zvaného lichookolík. 

Léčivé účinky medvědího česneku jsou známé velmi dlouho, jedná se o jednu z nejznámějších rostlin lidového lékařství. Obsahuje účinnou látku allicin, nositele charakteristické a nezapomenutelné vůně. Allicin pomůže při chřipce, nachlazení, při respiračních problémech, angínách, průjmech, mírní tuberkulózu, potírá stafylokoky a streptokoky, zabíjí prvoky trichomony. Medvědí česnek je přírodním antibiotikem, antioxidantem a zdrojem vitaminu C (ve 100 g medvědího česneku se ukrývá kolem 150 mg vitamínu C). Medvědí česnek dále obsahuje vitamíny A, B1, B2, dále glykosid a hořčinu, za zmínku stojí také zajímavý obsah železa. 
Za jezem se zdymadlem u vsi Veletov (která je na opačném břehu) opouští žlutá značka břeh Labe v místě, kde stojí brána do loděnice vodáků ze Starého Kolína. Vloni v noci z 8. na 9. srpna jim loděnice shořela, dle šetření hasičů, byl požár založen úmyslně. Kromě autobusu, který tou dobou náhodou parkoval jinde, přišel oddíl o lodě, rafty, přívěsy, vybavení, kroniky, medaile a poháry,... vše lehlo popelem.

Starý Kolín byl založen na staré obchodní zemské stezce (později zvané Trstenická) kolem počátku 13. století. Místo však trpělo častými labskými záplavami a proto za vlády Přemysla Otakara II. vzniklo město, zvané nejprve Nový Kolín a dnes jen Kolín, na skalnatém návrší o sedm kilometrů dále po proudu řeky. Součástí Starého Kolína je kdysi samostatná osada Bašta, která byla významnou zastávkou, neboť zde voraři prodávali dřevo kutnohorským horníkům. Tento obchod pak byl stvrzen privilegiem, jež dal horníkům v roce 1459 král Jiří z Poděbrad a které stanovovalo, že vory se musí nejprve zastavit na Baštách, aby horníci mohli dřevo nakoupit, a teprve po čtyřech dnech směly pokračovat se zbylým zbožím dále ke Kolínu.
Zdejší původně raně gotický kostel byl vysvěcen na den sv. Ondřeje roku 1267, což je také první písemná zmínka o jeho existenci. Z gotické stavby se dodnes dochovalo pouze zdivo věže do výše prvního patra, v letech 1739–1740 proběhla přestavba kostela, který je dnes ojedinělým příkladem nesantiniovské barokní gotiky. 
Ve Starém Kolíně přecházím ze žluté značky na modrou, která mě podél břehu potoka Klejnárka přivádí k bývalému mlýnu. V roce 1740 jej vybudovala Kateřina Šofmanová z Hamerlesu, prvním mlynářem se stal Josef Šretr. Začátkem 20. století provedl tehdejší majitel Václav Brynych jeho rozsáhlou přestavbu a modernizaci a instaloval zde parní stroj. Dnešní podoba mlýna pochází z meziválečného období, jedná se o vícepatrovou funkcionalistickou budovu, ke které patří dvůr a hospodářské budovy. Od roku 1936 byl mlýn ve vlastnictví Václava Mikuláše, v roce 1951 byl znárodněn a patřil pod národní podnik Středočeské mlýny. Až do 80. let byl v provozu, nikoli však jako mlýn, ale byla zde mísírna krmiv pro hospodářské zvířectvo kutnohorského Zemědělského zásobování a nákupu. V 90. letech byl mlýn v rámci restitucí vrácen rodině Mikulášových, mísírna byla přestěhována, ale pokus prodat mlýn se nezdařil, a tak výrobní prostory zůstávají prázdné. Část pozemků za mlýnem koupil v roce 2013 Jaroslav Vošický, prohloubil a vyčistil koryto náhonu a uvedl do provozu vodní elektrárnu.

Na cestě od mlýna k Hlízovu postupně vznikla řadová osada Mladý Hlízov s patnácti domky, jejichž obyvatelé se živili zemědělstvím. Odbočuji mimo trasu pochodu polní cestou doprava k bývalému plavebnímu kanálu Šífovka. Nechali jej vykopat kutnohorští horníci v letech 1568–1572 pro rychlejší dopravu dřeva a dřevěného uhlí od Labe ke Kutné Hoře. Autorem projektu byl Kryštof z Gendorfu, majitel Vrchlabí a báňský poradce krále Ferdinanda, a dílo provedli místní stavbaři pod vedením rybníkářského mistra Jakuba Lívy.
Kanál vycházel z labského ramene Černá struha, které se odděluje od Labe na veletovském jezu, vedl loukami kolem Starého Kolína, přes osadu Bašta, pod Mladým Hlízovem křižoval Klejnárku a končil u dvora Skalka pod Kaňkem. Dopravu dřeva a dřevěného uhlí po kanálu zajišťovaly lodě, tažené z mírně sešikmeného břehu koňmi. V období třicetileté války, kdy ustalo kutnohorské dolování, byla plavební činnost na Šífovce zastavena a již nebyla obnovena.

Dodnes je patrná částý až čtyři metry hlubokého umělého zářezu, zahloubeného do okolního rovinatého povrchu Polabské nížiny mezi Skalkou a Klejnárkou. Je to jedna z posledních existujících památek na rozsáhlá vodní díla, jež byla před staletími vystavěná pro potřeby kutnohorských stříbrných dolů. Kolem zachovalého tělesa plavebního kanálu byl na konci 90. let minulého století vysázen zelený pás dřevin od Klejnárky až k železniční trati. Plní funkci větrolamu a biokoridoru, který slouží k úkrytu zvěře a k migraci zvířat, hmyzu a rostlin.
Od Šífovky je to už do Hlízova jen kousek. V cíli dostávám diplom, absolventskou vizitku...

... a otisk razítka. Jeho návrh vytvořili studenti druhého ročníku Vyšší odborné školy, Střední průmyslové školy a Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky v Kutné Hoře, oboru Informační technologie. Členové spolku vybrali z 15 návrhů razítko s motivem mušle, která je symbolem poutníků na Svatojakubské cestě a evokuje, že poblíž Hlízova na Kaňku bylo kdysi moře, což dokládají četné nálezy zkamenělin a zbytky křídového útesu.
Pořadatelům slibuji, že se na kus řeči (a na jedno pivko) ještě vrátím, ale teď se půjdu podívat na hřbitov. Tedy konkrétně do hřbitovní kaple, kde probíhá výstava fotografií kutnohorské rodačky Ivany Soukupové, která v roce 2012 absolvovala během čtyř měsíců 3300 kilometrů dlouhou Svatojakubskou cestu z Prahy do Santiaga de Compostela.

Velkoryse koncipovaný hlízovský hřbitov stojí stranou za vsí a připomíná spíše park, hlavně proto, že hroby jsou jen na jeho malé části a zbytek tvoří trávník a stromy. Jenom od vchodu ke kapli vede dlážděná cesta, jinak se všude chodí po trávníku.

Hřbitov je obehnán ozdobnou zdí se čtyřmi nárožními stavbami podobnými ústřední kapli. Stavba celého hřbitova započala v roce 1956 a skončila v roce 1958. O pět let později bylo členy OV KSČ občanům Hlízova sděleno, že postavený hřbitov nebude předán svému účelu s tím, že se bude pohřbívat pouze v Nových Dvorech, s nimiž byla obec sloučena. Tato informace místní občany pobouřila, ale veřejnosti byl hřbitov předán až v roce 1967, celých jedenáct let od původního záměru. 

Před hřbitovem stojí památník pozemkové reformy z roku 1925. Původně stál v údolí říčky Klejnárky, sem byl přenesen v roce 2002 a současně doplněn dalším památníkem připomínajícím komplexní pozemkové úpravy z let 1995–2002, který odhalil Pozemkový úřad v Kutné Hoře.
Prvopočátek pozemkové reformy z počátku 20. let 20. století můžeme spatřovat záhy po vzniku republiky, kdy v souladu s Washingtonskou deklarací z 18. října 1948 byl 9. listopadu téhož roku vydán tzv. záborový zákon o obstavení velkostatků. Po něm v dubnu 1919 vyšel zákon o pozemkové reformě a v průběhu následujícího období, zejména v letech 1919 a 1920, byla přijata řada právních předpisů, které vytvářely její právní rámec. Pro potřeby této reformy vznikl Pozemkový úřad. Praktické provádění reformy mohlo začít až po přijetí tzv. přídělového zákona z 30. ledna 1920. Jednalo se o zábor pozemkového majetku nad 150 ha u půdy zemědělské nebo 250 ha u půdy obecné (lesy, louky, pastviny). 

Pozemkové reformy se po první světové válce prosadily ve dvaadvaceti státech Evropy, přičemž ta naše patřila k nejrozsáhlejším. Celkem byly zabrány 4 mil. hektarů půdy, z toho asi 1,3 mil. ha půdy zemědělské. Tato plocha pro názornost činila třetinu veškeré půdy na území nové republiky. Vyvlastněné pozemky byly zaplaceny, ovšem za cenu, kterou si určil stát. Původním majitelům však byla propuštěna téměř polovina půdy zpět, především lesy. Na pozemkové reformě vydělalo nejen na 600 000 rolníků, ale získala také agrární strana, která tím posílila svou pozici v politice nově vzniklého státu. Ze zabrané půdy vznikly tzv. zbytkové velkostatky, jejichž majiteli byly hlavně představitelé agrární strany. 
Druhá pozemková reforma proběhla po druhé světové válce, kdy se velikost zabírané půdy snížila na 50 ha. Ale to je již jiná kapitola.

Vracím se do cíle poklábosit s pořadateli než mi pojede vlak. Dnešního pochodu se zúčastnilo 338 pěších a 52 cykloturistů, celkem tedy 390 turistů. Organizace akce byla bezchybná, počasí úžasné – co víc si přát?