Od roku 1999 se z iniciativy Klubu čtenářů Bohumila Hrabala koná každoročně předposlední sobotu v květnu setkání obdivovatelů díla a osobnosti Bohumila Hrabala (1914–1997), nazvané Hrabalovo Kersko. Aniž bych byl bůhvíjaký obdivovatel Hrabala, návštěva Kerska mě lákala a tohle byla vhodná příležitost ji uskutečnit.
Přírodní uhličitá voda Svatojosefského pramenu, místními lidmi nazývaná Kerka, patří mezi alkalicko-muriatické slabě radioaktivní kyselky. Z vrtu hlubokého 59 metrů byla vyvedena do ozdobné fontánky a vše bylo zastřešeno malou lázeňskou budovou, kde obsluha zajišťovala načerpání minerálky. V průběhu let výtok stále slábl. V roce 1985 pracovníci Vodních zdrojů Praha provedli o dvacet metrů jižněji nový vrt do hloubky 89 metrů s vydatností 118 l/min. V roce 1993 byl pramen zastřešen podle návrhu Ing. arch. Göpferta.
Má celkem třináct zastavení, na nichž se zájemci dozvědí mnoho informací o lese a životě v něm, o Bohumilu Hrabalovi a místech s ním spojených, a o dalších zajímavostech tohoto regionu. Realizátory byly státní podnik Lesy ČR, které vybudovaly sedm zastavení v částce 450 tisíc (infotabule, stojany na kola, lavičky, zastřešený altán na cestě Nymburačce) a Sdružení obcí Kersko, které vybudovalo dalších šest zastavení v hodnotě 200 tisíc.
* * *
Vycházka začíná v 10 hod. u Svatojosefského pramene, průvodcem je Jan Řehounek, zakládající člen Společnosti přátel starého Nymburka a Klubu čtenářů Bohumila Hrabala, mimo jiné autor knížek Bohumil Hrabal a jeho městečko, kde se (bohužel) nezastavil čas a Nymburkem ve stopách Bohumila Hrabala. Kromě psaní se zabývá fotografováním a regionální historií.
Schází se nás šestatřicet zájemců, z nichž někteří jsou pravidelnými účastníky. První zastávka je u Kerského rybníka. V letech 1934–1935 zde nechal Josef Hyross mladší vybudovat koupaliště. Mělo tvar nepravidelného obdélníku, jeho napájení zajišťoval Velenský potok. V roce 1937 byla na levém břehu postavena restaurace, za druhé světové války a zejména potom v 50. letech restaurace i samotné koupaliště postupně chátraly. Koupaliště zčásti zarostlo rákosím a je využíváno jako lovný rybník, ruina někdejší restaurace byla přestavěna na rodinný domek.
Další zastávka je u zastávky, tedy u Hrabalovy zastávky, která je nejen autobusovou čekárnou, ale díky tabuli umístěné uvnitř také informačním místem o Hrabalovi. V těsné blízkosti čekárny stojí dřevěná plastika svou koček od již zmíněného Ivana Šmída.
Od čekárny je to jen pár desítek metrů Hrabalově chatě. Koupil ji koncem roku 1965 na inzerát od dvou starých učitelských sester, což znamenalo trvalou změnu v jeho životě. Chata se mu stala skutečným domovem, přistavěl si ještě jedno patro s prosklenou verandou, kterou nazval hradlo (vystudoval sice práva, ale vystřídal různá zaměstnání, byl dělníkem v kladenských ocelárnách, výpravčím v Kostomlatech nad Labem, úředníkem, baličem starého papíru ve Sběrných surovinách, jevištním technikem a od roku 1963 spisovatelem).
V prosklené verandě, nebo jen venku pod stromy psal na psacím stroji své později celosvětově vydávané knihy. V roce 1966 se stal členem kerské organizace Československého ovocnářského a zahrádkářského svazu, pro jehož informační zpravodaj Naše Kersko psal v polovině 70. let Historický a poetický průvodce Kerskem. Po nástupu normalizace, kdy byl na indexu a jeho knihy přestaly vycházet, napsal zde své vrcholné prózy, které mohly knižně vyjít až o mnoho let později: Postřižiny (1970), Obsluhoval jsem anglického krále (1971), Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar (1973) a Příliš hlučná samota (1976).
V prosklené verandě, nebo jen venku pod stromy psal na psacím stroji své později celosvětově vydávané knihy. V roce 1966 se stal členem kerské organizace Československého ovocnářského a zahrádkářského svazu, pro jehož informační zpravodaj Naše Kersko psal v polovině 70. let Historický a poetický průvodce Kerskem. Po nástupu normalizace, kdy byl na indexu a jeho knihy přestaly vycházet, napsal zde své vrcholné prózy, které mohly knižně vyjít až o mnoho let později: Postřižiny (1970), Obsluhoval jsem anglického krále (1971), Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar (1973) a Příliš hlučná samota (1976).
Kousek odtud je místo, kde se ve filmu Rudolf Hrušínský opírá o plot, se zalíbením sleduje dvě tenistky jedoucí na kole a žena na něj ječí, aby šel pást ovce. Na zahradě dodnes stojí stará jabloň, v jejímž stínu ležel na hromadě jablek Rudolf Hrušínský dokud jej nezačaly obtěžovat vosy.
Pokračujeme v cestě k Labi...
Pokračujeme v cestě k Labi...
Naše další kroky vedou ke dvěma proslulým borovicím. Švarná Tonka byla údajně zasazena v roce 1620, v roce 1972 do ní udeřil blesk a od roku 1985 postupně usychala. V zimě 1994/1995 přišla o korunu a ve dnech 19. a 20. ledna 2007 orkán Kyrill porazil i zbývající torzo. Obvod ve výšce 150 cm měřil 310 cm.
Asi sto metrů od Švarné Tonky stojí její sestra Krásná Pepina. Byla prý zasazena v roce 1781, obvod jejího kmene činí 250 cm. Byla rovněž zasažena bleskem, ale jak píše Bohumil Hrabal, „... způsobil jí takovou ránu, že borovice všechny svoje síly věnovala svému zajizvení“.
„To bych prosil,“ píše dál, „to je krasavice, to je taková nádhera, když se díváte zespoda do její koruny a svítí slunce, tak se ta koruna podobá oknu ve Svatovítském chrámu, tak přesné jsou loukotě jejich větví, tak přesně se otáčí do kruhu v jednom rytmu…“
Podle pověsti zde loupežníci přepadli kočár, v němž cestovaly knížecí dcera Tonička a její komorná Pepička. Loupežníci je odvedli ke svému doupěti, kde o ně hráli v kostky. Spoutané dívky se zatím v lese usilovně modlily a doufaly v zázrak, který by je z rukou loupežníků osvobodil. Když si o půlnoci dva vítězní loupežníci šli pro dívky, zjistili, že se změnily ve dvě krásné borovice. Loupežníci v tom viděli Boží znamení, rozprchli se na všechny strany a v Kerském lese už se nikdy neobjevili.
Vycházka končí u proslulé restaurace Hájenka, k níž míříme alejí č. 8. Ta má oproti všem kerským alejím dvě zvláštnosti. Jako jediná má své jméno – Nymburačka a nesvírá s páteřní kerskou silnicí pravý úhel. Nymburačka byla již ve středověku součástí cesty z Prahy do Nymburka, tehdy Svinibrodu. Středověká cesta vedla zhruba ve směru dnešní silnice z Prahy, ale ve Velence uhýbala více na východ, procházela kerským hvozdem a následně vedla přes Písty a Zvěřínek do Svinibrodu.
Restaurace Hájenka je známá z filmu Slavnosti sněženek, natočeného podle stejnojmenné knihy Bohumila Hrabala. Kniha vyšla poprvé v roce 1978, avšak po zásahu tehdejší cenzury poněkud upravená, o několik povídek zkrácená. Až díky filmovému zpracování z roku 1983 se Slavnosti sněženek staly nesmrtelnými a nezapomenutelnými. Scénář, který společně vytvořili Bohumil Hrabal a režisér Jiří Menzel přinesl nejen nové situace do kerského dění, ale i repliky, které v literární podobě povídek nebyly. Film tak více přiblížil Hrabalův svět širšímu obecenstvu.
Máme štěstí, že se uvolnil stůl na terase, usedáme a po vzoru myslivců ze Slavností sněženek si objednáváme kančí kýtu se šípkovou omáčkou. Mají samozřejmě i kančí pečeni se zelím i jiné speciality ze zvěřiny a také klasická jídla. Kromě posezení v místnosti (příčí se mi nazvat ji výčepem) a salonku pro dvacet osob je zde ještě velká venkovní zahrádka, pro případ deště zastřešená. A téměř všude je plno!
Vycházka končí u proslulé restaurace Hájenka, k níž míříme alejí č. 8. Ta má oproti všem kerským alejím dvě zvláštnosti. Jako jediná má své jméno – Nymburačka a nesvírá s páteřní kerskou silnicí pravý úhel. Nymburačka byla již ve středověku součástí cesty z Prahy do Nymburka, tehdy Svinibrodu. Středověká cesta vedla zhruba ve směru dnešní silnice z Prahy, ale ve Velence uhýbala více na východ, procházela kerským hvozdem a následně vedla přes Písty a Zvěřínek do Svinibrodu.
Restaurace Hájenka je známá z filmu Slavnosti sněženek, natočeného podle stejnojmenné knihy Bohumila Hrabala. Kniha vyšla poprvé v roce 1978, avšak po zásahu tehdejší cenzury poněkud upravená, o několik povídek zkrácená. Až díky filmovému zpracování z roku 1983 se Slavnosti sněženek staly nesmrtelnými a nezapomenutelnými. Scénář, který společně vytvořili Bohumil Hrabal a režisér Jiří Menzel přinesl nejen nové situace do kerského dění, ale i repliky, které v literární podobě povídek nebyly. Film tak více přiblížil Hrabalův svět širšímu obecenstvu.Máme štěstí, že se uvolnil stůl na terase, usedáme a po vzoru myslivců ze Slavností sněženek si objednáváme kančí kýtu se šípkovou omáčkou. Mají samozřejmě i kančí pečeni se zelím i jiné speciality ze zvěřiny a také klasická jídla. Kromě posezení v místnosti (příčí se mi nazvat ji výčepem) a salonku pro dvacet osob je zde ještě velká venkovní zahrádka, pro případ deště zastřešená. A téměř všude je plno!
Po obědě odcházíme k Lesnímu ateliéru Kuba, který je centrem všeho dění v Kersku. Nachází se v něm infocentrum, galerie a prodejna originální keramiky a krásných keramických koček ve všech podobách a polohách. Patří místnímu umělci Bronislavu Kubovi, spisovateli, keramikovi a držiteli značky regionálního produktu Polabí za výrobek Kočka z Kerska.
Ve výstavních prostorách ateliéru je ke shlédnutí vždy tematicky zaměřená výstava, letos je to výstava koláží Petra Bruknera, herce Žižkovského divadla Járy Cimrmana, Blízká setkání třetího druhu aneb Prznění klasiků. Před ateliérem je instalována venkovní výstava Život a dílo Bohumila Hrabala, kterou připravilo Vlastivědné muzeum Nymburk.
Ve 13 hodin se na zahradě Lesního ateliéru Kuba koná zahájení odpoledního programu. Na programu je divadelní představení souboru Hálek na motivy některé spisovatelovy povídky Ostře sledované vlaky, beseda s Václavem Neckářem, představitelem Miloše Hrmy, a Jaromírem Šofrem, kameramanem Ostře sledovaných vlaků a Postřižin,...
... následuje křest nové knihy Jana Řehounka Kerskem ve stopách Bohumila Hrabala. Křtu se účastní prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc. (*1940), který v širší povědomí vstoupil v prosinci 1996, kdy prezidentu republiky Václavu Havlovi chirurgicky odstranil plicní nádor.
Žádné komentáře:
Okomentovat