Expedice Račín ´84

Teprve letos se mi podařilo zúčastnit akce, která se pořádá rok co rok první sobotu v únoru. Letošní ročník je už šestatřicátý! 

Není to akce ryze turistická – však ji také nepořádá Klub českých turistů, neplatí se startovné a nejsou propozice, spíše jen jakési pokyny a informace pro začátečníky. Zato ale recesistické, neboť se v nich lze dočíst, že: 

• Na trať se doporučuje zásoba tekutin od různých výrobců a dodavatelů a to v množství jakémkoliv, kromě malého. Traťoví komisaři budou během expedice toto přísně kontrolovat, by se zabránilo dehydrátování závodníků!
• V případě nepříznivých sněhových podmínek se závodníci vydají na známou trať pěšky. Siitonenův krok je zakázaný! Zvláště pak se zakazuje posmívat se ležícím závodníkům! Závodníci se zúčastňují závodu ve vlastním zájmu a na vlastní nebezpečí.
• V základním postoji a vleže musí lyže zachovávat rovnoběžnou polohu. Pokud někomu lyže překážejí, může je odložit do přistavených kontejnerů k ekologickému zpracování. Hůlkami se vyrovnává při expedičních jízdách rovnováha, je-li jaká.

Jak akce Expedice Račín ´84 vznikla, objasňuje akademický malíř František Janák (*1951): „V únoru roku 1984 jsme se rozhodli objevit novou cestu, která by byla sjízdná na lyžích, spojila co nejvíce hospod v okolí Velkého Dářka. Byli jsme čtyři otcové zakladatelé: Bohuslav Procházka Vítězský – vůdce výpravy, průzkumník a navigátor, Bohuslav Max Polánský – ubytovací a zásobovací důstojník, ak. mal. František Janák – vědecký a dokumentační pracovník, ing. Antonín Stibůrek – politicko-výchovný pracovník. Ten měl vyjít později opačným směrem, setkat se s námi v hotelu na Račíně a zajistit bezpečný návrat do Radostína. Několikadenní přípravu vedl pan Karel Procházka a probíhala v jeho restauraci v Radostíně. Večer před expedicí nás pečlivě a svědomitě, jak jen on to uměl, připravil. Ráno s lyžemi na nohou, posilněni jeho originálním nápojem a s důvěrou občanů Radostína, jsme vyrazili plni odhodlání najít novou cestu. Složení nápoje pana Procházky zůstalo bohudík jeho tajemstvím.

Díky výborné přípravě a nevšednímu talentu všech členů výpravy nalézat hospody jsme ideální cestu přes partyzánskou obec Cikháj a Škrdlovice na Račín nalezli. Antonína Stibůrka taky. Úvozem podle plotů račínských chalup jsme se vydali do Radostína, ale když jsme dojeli na místa, kde stával stoh, přihnala se noc temná s neprůhlednou mlhou a kolem nás byl široký prostor a pusto. Začali jsme padat. Když jsme šli za sebou, padali jsme v řadě za sebou, když jsme šli vedle sebe, padali jsme na jednoho a jeden na všechny. Ztratili jsme pojem o čase, po poli jsme chodili pořád dokola a nemohli najít les. Stopy, které po nás zůstaly, vyvolaly později dohady o návštěvě mimozemšťanů nebo řádění divokých prasat. Po obrovském úsilí se nám podařilo dostat do lesa, ale pověstný orientační čich navigátora a vůdce výpravy v této kritické chvíli úplně zklamal. Osudovou ztrátu čichu lze připsat nesprávné volbě silně aromatického fernetu jako hlavní složce speciálně upravené diety. Jak dlouho jsme šli, nevíme, ale stal se zázrak, přímo za námi se zjevili jako andělé dvě postavy. Dívka s chlapcem nás vyvedli z lesa a byli jsme na Račíně nedaleko hospody. Bohouš Vítězský a Tonda Stibůrek se okamžitě vydali po známé trase do Radostína. Další členové expedice vyzkoušeli jinou možnost návratu, a to taxislužbou ze Žďáru nad Sázavou. Tehdy jsme přijeli k radostínskému hostinci velkou krásnou volhou. Přiznávám, trošku jsme výšlap ošidili. Ale hned další rok jsme si řekli, že se výprava musí zopakovat. Nápad se ujal a dnes na vyhlášenou Expedici Račín ´84 jezdí stovky lidí ze širokého okolí. Na račínské pláni, v místě kde otcové zakladatelé bojovali o holý život, byla odhalená kamenná mohyla, kterou vlastním nákladem v potu a krvi vztyčili. Nemohu zde vyjmenovat všechny, kteří se zasloužili o memoriál, a tak mi dovolte, abych vzpomněl na toho nejhlavnějšího, a to Karla Procházku, majitele restaurace v Radostíně, po kterém dostal memoriál název a který jasnozřivě věděl, že na lyžích přijede více lidí, než odjede.

*  *  *

Start a cíl je před restaurací U Šimáka v Radostíně. Název Radostín má více obcí, v našem případě jde o tu, která leží severozápadně od Žďáru nad Sázavou mezi rybníky Malé a Velké Dářko v Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Největší rozkvět zaznamenala ve druhé polovině 19. stoleti, kdy v ni žilo 757 obyvatel. Dnes je to něco málo přes stopadesát. 
Za hotelem v přilehlé zahradě roste strom jitrnicovník, který každoročně touto dobou plodí:

Je deset hodin a před hotelem se začínají srocovat lidé...
... v očekávání zahajovacího projevu, který má jako obvykle výše zmíněný František Janák:

Po třech výstřelech ze speciálního děla...

... nastává hromadný start, lépe řečeno odchod na trasu. Na běžkách to letos nejede, a tak místo po louce jdeme přes ves kolem kaple sv. Rozálie. Na počátku 18. století, kdy v Čechách řádila morová epidemie, byl morem nakažen i Radostín a tato pohroma zasáhla každé stavení. Lidé ztráceli naději a proto se rozhodli na den sv. Rozálie uspořádat prosebný průvod, při němž byla vzývána tato světice za přímluvu u Boha. Zvláštní shodou okolností tehdy v Radostíně zemřel poslední člověk nakažený morem. V roce 1832, když se v okolí Radostína rozšířila cholera, zůstal Radostín jako zázrakem ušetřen. 4. září téhož roku se radostínská obec usnesla, aby si svátek sv. Rozálie na ten den připadající, zasvětila.

Od té doby byl svátek sv. Rozálie každoročně slaven dopoledním procesím, v němž sošku sv. Rozálie nesou čtyři družičky v bílých šatech, jako má soška sama, do kostela ve Vojnově Městci, kde byla sloužena slavnostní zpívaná mše. V roce 1932, v roce 100. výročí, dal na svoje náklady postavit novou kapli František Hromádka, výměnkář z č. p. 25. Stavba však nevyhovovala církevním předpisům, a proto k náboženským úkonům nikdy nesloužila. Postupně chátrala a v 70. letech byla zbořena. Také tradice slavení svátku sv. Rosálie postupně upadala, ale od roku 1990 se v Radostíně opět slaví, a to první zářijovou neděli od 14. hodin.
V roce 2003 bylo vydáno stavební povolení ke stavbě nové kaple podle projektu architekta Petra Kučery. V témže roce byla postavena i hrubá stavba, postupně pokračovaly další etapy stavby a v roce 2006 byly dokončeny terénní úpravy. Před vysvěcením kaple obec obdržela dar od firmy ŽĎAS, a. s., v podobě ocelového zvonu s kovaným opracovaným srdcem.

Radostín opouštíme po úzké silničce, z níž za osadou Borky odbočujeme doleva na cestu lesem, překračujeme hlavní silnici č. 37 a lesní cestou, na níž leží zbytky zledovatělého sněhu, šlapeme mírně do kopce, dokud nenarazíme na modrou turistickou značku.

Dlouho se jí však nedržíme – u rozcestníku ji měníme za červenou, která nás přes plochý vrchol Za Lištinou (720 m) vyvádí ven z lesa, kde se nám naskýtá výhled na Škrdlovice a zamrzlý rybník Velké Dářko:

Ve Škrdlovicích je několik možností občerstvení, daří se mi prosadit hotel a restauraci U Hrocha. Během posezení si prohlížíme bohatou – a nevšední – vnitřní výzdobu:

Spokojeni se sortimentem, kvalitou i cenou jídel a pití vyrážíme o hodinu později na další cestu. Po červené turistické značce přicházíme na hráz rybníka Velké Dářko, který v minulosti sloužil zejména k dodávkám vody pro mlýny na Sázavě, hamry a pozdější železářské hutě v Polničce.

Katastrální výměrou 206 ha patří Velké Dářko k největším, a nadmořskou výškou 615 m k nejvýše položeným rybníkům. Jeho rybářské využití je však pro studenou a kyselou vodu dosahující 5,5 až 7,5 stupně pH, velmi omezené a rybník patří k nejméně úživným. Kapr v těchto podmínkách příliš nepřirůstá, zato jsou vhodné pro štiku a okouna, doplňkově se chovají lín, candát, sumec a jako potrava pro dravé ryby plotice obecná a síh peleď. Rybník je využíván k rekreačním účelům a v prostoru jeho hráze i přilehlého Nového rybníka vznikla rozsáhlá rekreační chatová zástavba.
U rozcestníku Padrtiny odbočujeme po žluté značce směrem na Račín, ovšem z časového důvodu jej nakonec obloukem mineme, neboť v 15 hodin musíme být u mohyly. Podává se šampaňské, František zahraje a zazpívá pár písniček,...

... uděláme společné foto...

... a vydáme se na posledních pár kilometrů do cíle. Cestou si ještě děláme krátkou odbočku k pramenu Doubravy. 
Doubrava je levostranným přítokem Labe, její délka je téměř 90 km, plocha povodí asi 600 km2. „Lidé téhle krásné řece vždycky říkali Doubravka. Je to asi důvěrnější a snad i příhodnější. Doubravka totiž není veletok. Není to Doubrava lemovaná duby, je to Doubravka schovaná ve vrbách a v olších. A bývá hodně proměnlivá...“ Tolik výstižný citát z internetové stránky libicend.webpark.cz. 
Do Radostína se vracíme již za soumraku: