Na Vysočině jsem tuto zimu běžky nevytáhl, Jizerky snad nezklamou...
Krátce po osmé vyjíždíme autobusem z Liberce do Bedřichova. Stadion, který je hned nad konečnou autobusu a na němž začíná lyžařská stopa, je pěkně zaledněný, takže s běžkami v ruce opatrně našlapujeme a ještě pokračujeme kousek lesem než se odhodláme použít běžky. Naštěstí se s přibývajícím stoupáním kvalita sněhu zlepšuje, takže netrvá dlouho a pochvalujeme si dnešní odhodlání vyrazit, přestože vyhlídka nebyla příliš příznivá – i řidič autobusu říkal, že je to spíš na ploutve a neopren!
Sjíždíme na Novou louku, jejíž osudy jsou blízce spojené s Bedřichovem, kde od konce 16. století pracovala sklářská huť, kterou v roce 1756 provozoval Johann Josef Kittel. V hlubokých jizerských lesích byl k dispozici dostatek dřeva, nutného k topení ve sklářských pecích a k výrobě potaše – přísady do sklářského kmene. V roce 1769 se Nová Louka dostala do rukou rodiny Riedelů, nejvýznamnějších sklářských podnikatelů v Jizerských horách. V polovině 19. století huť přestala kvůli stále nevýhodnějším ekonomickým podmínkám (nedostatek dřeva, nástup modernějších technologií při výrobě skla) pracovat. Sklárna a k ní přidružené budovy byly zbourány, stát zůstal pouze tzv. Panský dům, který byl panstvem (majiteli pozemků Nové Louky) přestavěn na lovecký zámeček. Ve 30. letech 20. století sloužil jako místo relaxace a odpočinku pro úředníky vlády Československé republiky, pravidelným hostem zde byl Dr. Přemysl Šámal (1867–1941), kancléř prezidentů T. G. Masaryka a krátce i E. Beneše, účastník prvního i druhého odboje. Pokud mu to náročná práce dovolila, věnoval se až do roku 1938 myslivosti a právě tato záliba jej přivedla do Jizerských hor. Podle něho se dodnes zámečku říká Šámalova chata. Po roce 1989 byla zrekonstruována a dnes slouží jako horský penzion a restaurace s vyhlášenou kuchyní a příjemnou, typicky horskou atmosférou.
Pokračujeme Poutní cestou, po které směřovali snad již od konce 18. století poutníci z Liberecka k hejnické madoně. Cesta jen o pár desítek metrů míjí vrchol Olivetské hory, kterou pojmenovali poutníci, jimž zhruba v polovině jejich dlouhé a namáhavé cesty měla připomínat stejnojmenný biblický vrch. Po únavném stoupání již jejich cesta do Hejnic jenom klesala.
Ve starých německých mapách se kromě názvu Ölberg, to je Olivetská hora, vyskytovalo i tajuplné, do češtiny těžko přeložitelné pojmenovaní Abschknochen. Starobylý název měl původ v jizerskohorském nářečí a označoval kmen jeřábu.
Shodujeme se v názoru, že na vrchol nebudeme odbočovat jednak proto, že tam není vyšlapaná stopa, jednak proto, že by nás ani žádný výhled nečekal. V tom jsme se možná zmýlili, když jsme si večer pročetli příslušnou pasáž v jedné z knih, které jsme si půjčili v liberecké knihovně. Autoři publikace se rozplývají nad rozhledem, který „...zejména od západu není ničím ohraničen“, a mimo jiné píší: „Přicházíme-li od hlavní cesty po modře vyznačené odbočce, narazíme nejprve na nevysokou skalní stěnu s malým převisem, tvořícím otevřenou jeskyňku. Tady byla kolem roku 1964 založena jedna z nejznámějších jizerskohorských trampských osad zvaná Island. Téměř dvacet let zde stával vyřezávaný totem, u kterého se scházeli přátelé táborového ohně. Slavný camp dnes zarůstá chvojím a smrkovým lesem a působí opuštěným dojmem. Nedaleko vrcholu spatříme mohylu s prostým křížem z větví, který připomíná někdejší osadníky a jejich kamarády.“
Je ovšem pravda, že kniha vyšla v roce 2003, takže dnes už to s oním výhledem bude asi jinak.
S Olivetskou horou je spojena pověst o zázračném spasení obyvatel Hejnicka. Ti sem uprchli před morovou ránou řádící v údolí Smědé a z obav před touto krutou chorobou zde přebývali až do zimy. Když se jednou vypravilo několik mužů do údolí pro nezbytné zásoby, spatřili ve sněhu dětské stopy směřující dolů do Hejnic. Pomocí zázračného zjevení byli trpící horalové dovedeni až do vsi, kde zjistili, že mor už dávno ustoupil.
Zastavujeme se u občerstvení na Hřebínku. Hutná a horká zelňačka přišla k chuti a jedeme dál!
Ve starých německých mapách se kromě názvu Ölberg, to je Olivetská hora, vyskytovalo i tajuplné, do češtiny těžko přeložitelné pojmenovaní Abschknochen. Starobylý název měl původ v jizerskohorském nářečí a označoval kmen jeřábu.
Shodujeme se v názoru, že na vrchol nebudeme odbočovat jednak proto, že tam není vyšlapaná stopa, jednak proto, že by nás ani žádný výhled nečekal. V tom jsme se možná zmýlili, když jsme si večer pročetli příslušnou pasáž v jedné z knih, které jsme si půjčili v liberecké knihovně. Autoři publikace se rozplývají nad rozhledem, který „...zejména od západu není ničím ohraničen“, a mimo jiné píší: „Přicházíme-li od hlavní cesty po modře vyznačené odbočce, narazíme nejprve na nevysokou skalní stěnu s malým převisem, tvořícím otevřenou jeskyňku. Tady byla kolem roku 1964 založena jedna z nejznámějších jizerskohorských trampských osad zvaná Island. Téměř dvacet let zde stával vyřezávaný totem, u kterého se scházeli přátelé táborového ohně. Slavný camp dnes zarůstá chvojím a smrkovým lesem a působí opuštěným dojmem. Nedaleko vrcholu spatříme mohylu s prostým křížem z větví, který připomíná někdejší osadníky a jejich kamarády.“
Je ovšem pravda, že kniha vyšla v roce 2003, takže dnes už to s oním výhledem bude asi jinak.
S Olivetskou horou je spojena pověst o zázračném spasení obyvatel Hejnicka. Ti sem uprchli před morovou ránou řádící v údolí Smědé a z obav před touto krutou chorobou zde přebývali až do zimy. Když se jednou vypravilo několik mužů do údolí pro nezbytné zásoby, spatřili ve sněhu dětské stopy směřující dolů do Hejnic. Pomocí zázračného zjevení byli trpící horalové dovedeni až do vsi, kde zjistili, že mor už dávno ustoupil.
Zastavujeme se u občerstvení na Hřebínku. Hutná a horká zelňačka přišla k chuti a jedeme dál!
Po necelých třech kilometrech zastavujeme a sundaváme běžky. Necháváme je u okraje cesty a jdeme pár metrů ke skalní vyhlídce Krásná Máří. Její vrchol je od počátku 20. století zajištěn železným kovaným zábradlím, cesta ve skalách je upravena několika vytesanými schůdky. Celá konstrukce byla kompletně renovována Jizersko-ještědským horským spolkem v roce 2002.
Přelézání oblých kamenů se zbytky zledovatělého sněhu není v běžkařských botách zrovna jednoduché, ale odměna v podobě krásného výhledu za to stojí: na Hejnice, do údolí Štolpichu, na Ořešník, na horizontu je vidět Klíč, albrechtické větrníky a páry z polské elektrárny Bogatyně...
Krásná Máří patří k nejznámějším jizerskohorským vyhlídkám a lze říci, že spolu s Ořešníkem a Paličníkem tvoří triumvirát nejhezčích zpřístupněných skalních vyhlídkových míst v hejnické části těchto hor. Svůj název získala od dolu na železnou rudu otevřeného roku 1582 kdesi dole v údolí. Železo z něj prý zpracovával slavný raspenavský hamr, po ústí štoly však již dnes není památky. Pokud jde o název, správný překlad německého Schöne Marie by měl být Krásná Marie, ale použití starobylejší podoby jména Matky Páně rozhodně přispělo k většímu půvabu názvu skály.
Jizerská magistrála vede dál po Štolpišské silnici. Zastavujeme se na Čihadle. Běžky jdou opět dolů a šlapeme pár metrů k „rozhledně“. Ty uvozovky jsou namístě, protože čtyři metry vysoká dřevěná stavba připomíná spíše větší posed.
Po dalších dvou stech metrech přijíždíme na rozcestí, kde odbočujeme vpravo. Cesta chvíli mírně stoupá, ale pak přichází parádní, snad tři a půl kilometru dlouhý sjezd do Kristiánova. V polovině 70. let 18. století tady sklářský podnikatel Johann Leopold Riedel vystavěl sklárnu, kolem níž vyrostla osada, kterou tvořil panský dům, několik chalup sklářů, škola a hřbitov. V poslední dochované roubence je dnes stálá expozice jabloneckého Muzea skla a bižuterie, přístupná ovšem jen v letní návštěvnické sezóně.
Po dalších dvou stech metrech přijíždíme na rozcestí, kde odbočujeme vpravo. Cesta chvíli mírně stoupá, ale pak přichází parádní, snad tři a půl kilometru dlouhý sjezd do Kristiánova. V polovině 70. let 18. století tady sklářský podnikatel Johann Leopold Riedel vystavěl sklárnu, kolem níž vyrostla osada, kterou tvořil panský dům, několik chalup sklářů, škola a hřbitov. V poslední dochované roubence je dnes stálá expozice jabloneckého Muzea skla a bižuterie, přístupná ovšem jen v letní návštěvnické sezóně.
Tetřeví kříž se nachází na velkém balvanu zvaném Tetřeví kámen u cesty od Blatného rybníka na Kristiánov. Nechal ho postavit lesník Gahler na památku své zemřelé dcerky.
U Blatného rybníka odbočujeme vpravo a záhy se dostáváme opět na Novou louku. Tentokrát se v Šámalově chatě zastavujeme na něco teplého k pití a teprve potom se stejnou cestou jako ráno – jen opačným směrem – vracíme do Bedřichova.
Použité prameny:
Řeháček, M, - Simm, O.: Daleké obzory
Nevrlý, M., Řeháček, M., Simm, O.: Připomínky zašlých časů
Žádné komentáře:
Okomentovat