Prahou empírovou

Původní název turistické akce ze seriálu Pochod Prahou historickou byl Prahou klasicistní, na startu v ústředí KČT v Revoluční se však při převzetí propozic dozvídáme, že je to trochu jinak. Ale ničemu to nevadí...

Start je tentokrát až od 10 hod. a my přijíždíme do Prahy už před osmou. Jsme ovšem připraveni si poradit - třeba procházkou spojenou s ulovením několika kešek...
Vydáváme se přes Václavské náměstí na Staroměstské náměstí a užíváme si hlavní město takřka bez lidí, obchody jsou ještě zavřené a chodníky prázdné. Jdeme se podívat na roh Mariánského náměstí a Platnéřské ulice. Ve výklenku stojící socha černého rytíře je součástí výzdoby Nové radnice, v níž sídlí Magistrát hlavního města Prahy.
V Platnéřské ulici sídlili platnéři, kteří vyráběli brnění, rytířské přilbice a všelijakou zbroj. S Janem Lucemburským se z vojenského tažení vraceli do Prahy všelijací žoldáci. Byl mezi nimi jeden, který nechodil jinak než v černé zbroji. Jednou se octl v Platnéřské ulici kvůli opravě své zbroje a zamiloval se do dcery zbrojíře. Patrně ho odmítla, protože ji v zápalu zlosti probodl dýkou. Umírající dívka ještě stačila vyslovit kletbu: „Však ty hněvu také neujdeš, kéž se ve skálu proměníš a třeba tisíc let tu stát budeš.“ Pochovali ji na hřbitově sv. Linharda, avšak co s rytířem, který na místě zkameněl? A tak udělali podstavec a vystavili ho do ulice ostatním na oči. Snad aby připomínal svůj hrůzný čin a byl tak varováním pro ostatní. Rytíř však nenašel pokoje a každých sto let se vracel v den i hodinu, kdy dívka zemřela, aby hledal svoji spásu. Vysvobodit ho však mohla jen čistá a neposkvrněná panna, jejíž odpuštění by ho teprve dovedlo ke klidu a míru.

Socha černého rytíře neboli Železného muže skutečně v Platnéřské ulici existovala. Při bouráni domu byla zachována a nyní je umístěna v Muzeu hlavního města Prahy. Současná socha je dílem Ladislava Šalouna z let 1908–1910. V královédvorském pískovci ji na místě vysekal sochař Eduard Zvelebil z Vyšehradu. Právě tato socha černého rytíře a jeho příběh byly prý inspiraci a vzorem pro Darth Vadera, když George Lucas v mládí navšívil Prahu.
Pokračujeme na náměstí Jana Palacha, kde naproti vchodu do Rudolfina stojí socha hudebního skladatele Antonína Dvořáka. O kus dál, na Alšově nábřeží stojí Dům sebevraha a Dům matky sebevraha, umělecká díla na pomezí plastik a staveb amerického architekta Johna Hejduka. Jsou věnovaná památce Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 upálil v horní části Václavského náměstí. Inspirací se Hejdukovi stala báseň Davida Shapiro s názvem Pohřeb Jana Palacha z roku 1969.

Tato díla nás nadchnout nedokáží, zato výhled na Hrad se neomrzí nikdy:

Pokračujeme po nábřeží, koukneme se přes řeku ještě na novobarokní budovu Strakovy akademie. Původně se v ní vzdělávali nemajetní chlapci ze šlechtických rodin, dnes je sídlem Úřadu vlády České republiky.

Cestou na start pochodu máme ještě jednu kešku u vodoměrné stanice povrchových vod Na Františku. Stanice je pomocí šachty a spojovacího kanálu spojena s Vltavou a je zde kontinuálně sledována výška hladiny v řece. Na Františku je průměrný roční průtok Vltavy téměř totožný jako u ústí, a to 143 m³/s. V případě, že zde stoupne hladina řeky na 450 cm a průtok dosáhne 1520 m³/s, je vyhlášen 3. stupeň povodňové aktivity – ohrožení.

Trasa vlastního pochodu Prahou empírovou vede z Revoluční třídy kolem Obecního domu a Prašné brány. Naproti nim byl v roce 1354 založen klášter ambrosiánských benediktinů, k jehož devastaci došlo za husitských válek a teprve po třicetileté válce, v roce 1629, povolil Ferdinand II. v místě zpustlého kláštera zřízení koleje, a to opět františkánům, tentokrát irským, kteří byli nazýváni hyberny podle latinského názvu Irska Hibernia či Hybernia. V roce 1653 započala stavba kostela Neposkvrněného početí Panny Marie, který navrhl známý Carlo Lurago v ranně barokním slohu. V roce 1785 Josef II. klášter zrušil a když roku 1793 získal v dražbě objekty hrabě Sweerts-Sporck, zdálo se, že přebuduje kostel na první pražské divadlo. Po Sporckově smrti však byl klášter přeměněn na celnici. V letech 1806–1811 došlo k empírové přestavbě kostela a z této doby pochází dnešní vzhled domu U Hybernů. Ve 20. století sloužil bývalý kostel jako výstavní prostor, v němž se pořádaly různé tematické výstavy. K novému životu se vrátil v roce 2006 v podobě muzikálové scény divadla Hybernia.

Nemohu při této přležitosti nevzpomenout na záludnost češtiny v době povinné školní docházky, kdy se palác U hybernů psal s malým H, přičemž vysvětlením bylo, že nejde o vlastní jméno Hybernové, ale název řádu hybernové. S příchodem nových pravidel českého pravopisu došlo ke sjednocení v otázce předložkových spojení, kdy se předložka píše s velkým písmenem a první slovo po předložce také.
Opět na Příkopech, jen o pár stovek metrů dál, stojí klasicistně empírový kostel sv. Kříže, který v letech 1819–1923 postavil u kláštera a gymnázia řádu piaristů na rohu Panské ulice J. Hausknecht podle projektu Jiřího Fischera. Čelní průčelí má stupňovitý štít a dvojici jónských sloupů.

Krátce nahlédneme do interiéru...

... a pokračujeme kolem Stavovského divadla na Staroměstské náměstí. Na sousedním náměstí Franze Kafky je instalována socha Čtenář v křesle od Jaroslava Róny. O vzniku svého díla řekl (Reflex 44/2020): „Je dozvukem objednávky, kterou si u mně, vášnivého čtenáře, zadal David Vávra. Socha původně vznikala na místo před budovou knihovny v Hradci Králové, vytbvořené přestavbou bývalé továrny Vertex pod Davidovým vedením. I když už tenkrát jsem tušil, že tam asi stát nebude stejně jako Davidova instalace – měl jsem pocit, že ředitelce nějak nesedíme. Přestavba se nakonec povedla, jen naše sochy tam nejsou.“

Pařížskou třídou míříme k Vltavě. Na náměstí Miloše Formana se nachází další z provokativních soch, které byly instalovány v rámci festivalu Sculpture Line. Její autor, francouzský umělec Denis Defrancesco (*1954) ji nazval King Kong Balls neboli King Kongovy koule:
Přicházíme na Čechův most, největší secesní mostní konstrukci v České republice. Svou délkou 169 m je ale v Praze nejkratším. Dokončen byl v roce 1908, skládá se ze tří oblouků s různým rozpětím. Obzvláště kvalitní umělecké výzdobě vévodí čtyři 17,5 m vysoké sloupy se sochami géniů. Na pilířích jsou umístěny bronzové sochy světlonošů a šestihlavých hyder. Na náplavce pod mostem je přístaviště výletních lodí.

Čechov most Na protější straně, pod Letnou, se nachází Občanská plovárna postavená v pozdním klasicistním a raném empírovém slohu v roce 1840. Na místě plovárny bývala zahrada, využívaná v 17. a 18. století jezuitským řádem. V roce 1809 zde vznikla Vojenská plovárna, pravděpodobně nejstarší podobné zařízení v celém Rakousko-Uhersku. Původně sloužila všem občanům společně, ale kvůli sporům si pak Pražané v těsném sousedství postavili Občanskou plovárnu, která se stala prvními pražskými říčními lázněmi.
Pokračujeme dál kolem Strakovy akademie Malou Stranu a zastavujeme se u Pomníku obětem komunismu stojícího na úpatí Petřína. Vytvořil jej sochař Olbram Zoubek ve spolupráci s architekty Zdeňkem Hölzlem a Janem Kerelem, odhalen byl 22. května 2002.

Na zužujícím se masivním schodišti stojí v jeho horní části sedm mužských postav, které se od sebe liší mírou koroze. Symbolicky tak poukazují na postupné fyzické a psychické utrpení politických vězňů v 50. letech 20. století. V dolní části schodiště jsou umístěny kovové desky s nápisem: „Oběti komunismu 1948–1989: 205 486 odsouzeno – 248 popraveno – 4 500 zemřelo ve věznicích – 327 zahynulo na hranicích – 170 938 občanů emigrovalo“.
Přes náměstí Kinských a Arbesovo náměstí se dostáváme na Smíchovskou náplavku (cestou úspěšně odlovíme pár tradičních kešek) a po železničním mostě se dostáváme přs Vltavu do Neklanovy ulice, kde je v v pivnici U Karla IV. cíl pochodu. Po krátkém posezení se vydáváme na Vyšehrad a když jej důkladně prokřižujeme (s výjimkou Slavína), odcházíme k metru.