Co jsem také přečetl__Rejstřík ke Švejkovi

Celý název knihy, kterou sestavil Frank Marlow, by správně měl znít Rejstřík jmenný, místní a věcný ke knize Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Vydalo ji v lednu 1985 kanadské nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers, Corp.

V návodu k použití autor vysvětluje, proč mají stránky větší vnější okraj: Rejstřík se odvolává ke stranám prvního vydání Dobrého vojáka Švejka od Arnošta Sauera (bratra spisovatele a bohéma Franty Sauera, jednoho ze zakládajících členů anarchistického hnutí v Praze) a Jaroslava Haška, které počalo vycházet v sešitech v roce 1920, a jelikož je asi málo lidí, kteří toto staré vydání mají, není Rejstřík přesným vodítkem pro vydání pozdější. Širší vnější okraj umožňuje vlastníkům takových vydání doplnit si údaje podle svého „Švejka“.

Knížka je to útlá, ale práce na ní musela být vyčerpávající. Jak už jsem výše naznačil, obsahuje rejstřík jmenný, rejstřík povolání, rejstřík národnostní, rejstřík spolubojovníků Švejka, rejstřík místní a rejstřík věcný, seznam hospod a kaváren, vojenských útvarů a rejstřík písní.
V úvodu autor píše: „Sestavil jsem tento rejstřík pro své potěšení a z vděčnosti k Jaroslavu Haškovi. Haškův Dobrý voják Švejk mi byl po celý život zdrojem potěšení, útěchy a obrany proti lidské hlouposti a zlobě. [...]
Naši dědečkové, aspoň můj dědeček a babička ve Světlé nad Sázavou, Švejka četli, ale neměli ho rádi. Snad proto, že dědeček nesloužil na vojně. Jeho 5 synů a 6 zeťů sloužilo. Moji rodiče Švejka četli, měli ho rádi, až na ta sprostá slova. My jsme ho četli a obdivovali se mu i se všemi slovy. [...] 
Pro některé lidi byla ta sprostá slova ve Švejkovi nejdůležitější a proto Švejka odmítali. To ovšem nebylo správné. Ta sprostá slova jsou ve Švejkovi nejméně důležitá. Důležitá je Švejkova poťouchlá naivnost, s kterou se staví čelem proti lidské hlouposti a zlobě. Lidská hloupost a zloba jsou věčné a i Švejkův odpor proti nim je věčný.

Já se pamatuju na Jaroslava Haška. Byl jsem malý chlapec, když Hašek chodíval pěšky ze světelského nádraží kolem našeho domu směrem na Lipnici. Byly to 4 kilometry (ve skutečnosti sedm – pozn. J. V.) a šlo se hodinu (dvě – pozn. J. V.). Z našeho bytu v prvním patře jsme viděli polozbořený lipnický hrad, pod nímž v čísle popisném 6 se narodil můj děd. Pamatuju se též na Haškovy přátele, malíře Panušku, rodinu Kolářových v Kochánově. Jarka Kolář uměl pít a měl též za ženu Rusku, kterou si přivezl z války. Jak Kolářova, tak Haškova Šurinka byly známy jako ruské kněžny. Jarkův bratr Josef Kolář měl tři krásné dcery, to už byla moje generace, a jedna z nich, Jena, si vzala mého přítele a je z ní krásná babička. K nim také chodíval Matěj Kuděj. Napsal takovou Švejkovskou knihu Ve dvou se to lépe táhne. Mám fotografii Matěje Kuděje před světelským nádražím s různými mladými děvčaty, včetně mé sestry. Fotografovat nádraží bylo asi tenkrát a stále ještě je zakázáno, ačkoliv se dobře fotografuje, poněvadž se nehejbá...“

*  *  *

Kdo byl Frank Marlow, že zmiňuje Světlou nad Sázavou, Lipnici a Kochánov? To si můžete na tomto blogu přečíst zde. Když v září 1992 přijel do Světlé na sraz rodáků, sešli jsme se v České koruně ke krátkému rozhovoru (viz Světelský zopravodaj listopad 1992). Řeč přišla i na jeho Rejstřík ke Švejkovi a na to, že posílal knihy svým přátelů (také do Světlé), které však nikdy nedošly.
„Při jedné z posledních cest do vlasti se mi jeden celník snažil vlichotit slovy:
- To jste Vy, kdo napsal knížku Rejstřík ke Švejkovi? Tu mám doma! Škoda, že jsem nevěděl, že přijedete, přinesl bych ji a nechal si ji od Vás podpsat.
Opravdu to byla škoda, že ji nepřinesl, protože já jsem do každé odesílané knížky udělal na stránce 133 značku, podle které bych přesně zjistil komu jsem ten který výtisk poslal a koho tedy on o něj připravil...“