DP Husitským krajem

Už patnáct let pořádají táborští turisté akci Víkend IVV v husitském kraji, sestávající z páteční vycházky okolím města, sobotního pochodu Husitským krajem a nedělního pochodu Běží liška k Táboru. Oba zmíněné pochody však mají tradici delší, Husitským krajem se bude šlapat už po jedenačtyřicáté, a liška poběží poosmnácté.

Páteční vycházku si musíme odpustit, a tak se na cestu vydáváme až v sobotu ráno.
Tábor je druhým největším jihočeským městem a patří díky své bohaté minulosti, architektonickým památkám i zajímavé přírodní poloze k turisticky atraktivním místům. Historické jádro města si dodnes uchovalo svůj středověký charakter. V důsledku událostí, jež na počátku 15. století souvisely s propuknutím husitské revoluce, došlo na jaře 1420 k založení husitského mocenského střediska, které bylo nazváno Hradiště hory Tábor. Právě letos v červenci uplyne 600 let od mučednické smrti Mistra Jana Husa a pro připomenutí jeho odkazu je připraveno množství kulturních i společenských akcí. A nejen v Táboře.
Start pochodu je od autobusového nádraží. Po červené značce jdeme kolem rybníka Jordán...

... a podél železniční trati k mostu do Čekanic, odkud pokračujeme do Stoklasné Lhoty a dál až do Chotovin. Souběh červené a zelené značky nás přivádí na most přes dálnici D3, která jednou spojí Prahu s Českými Budějovicemi. O pár set metrů dál překlenuje dálnici nový železniční most, po němž vede rozestavěná přeložka úseku železniční tratě Tábor – Sudoměřice u Tábora. Stavba je součástí evropského tranzitního železničního koridoru, který směřuje z Prahy přes Benešov a Tábor do Českých Budějovic a zajišťuje spojení severu Evropy s Rakouskem a jaderskými přístavy na jihu Evropy. Po celkové přestavbě a zdvoukolejnění bude trať umožňovat rychlost 160 km/hod.

Od Lapáčkova mlýna pokračujeme po žluté značce přes Liderovice a Nasavrky, dál po vlastním značení do Hejlova a přes letiště do Tábora. Počasí se ke konci pochodu trochu kazí, po poledni přicházejí mraky, a když vstupujeme na prohlídku poutního místa Klokoty, začíná krápat.

Klokoty bývaly samostatnou obcí nacházející na západním okraji Tábora, jehož jsou dnes místní částí. Poutní místo s kostelem a ambity se rozprostírá na okraji Tábora na skále nad řekou Lužnicí. Své jméno prý  dostaly Klokoty buď podle zvukomalebného výrazu pro proudící vodu v řece, nebo podle dříve hojně se zde vyskytujícího klokočového keře. Již od 13. století je v těchto místech zmiňována tvrz Vítka z Klokot, u které stál malý kostelík. Místo je od počátku spjato s poutěmi k Panně Marii, hlavní pouť se koná vždy nejbližší sobotu k svátku Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna).

Ani Klokotům se nevyhnuly husitské války, kaple byla pobořena a u fary bylo v roce 1421 upáleno asi 50 členů sekty adamitů. Na zbořeništi byla vybudování nová kaple, a když ke konci 17. století táborská obec prodala Klokoty řádu benediktinů z Montserratu, začal jejich představený Didaco di Convero v roce 1701 se smělou přestavbou do podoby, kterou vidíme dnes. Byla postavena chrámová loď, další dvě postranní kaple, celý kostel byl obehnán ambity s osmibokými kaplemi v rozích, které jsou stejně jako na kostele zakončeny kopulemi s cibulovitými báněmi. V jižní části byla v roce 1743 přistavěna rezidence, která je od té doby sídlem duchovních správců.

Benediktini byli sice během stavby z místa odvoláni a klášter připadl opět táborské obci, ale stavba mohla pokračovat dál díky darům od táborských měšťanů a mecenášů z významných šlechtických rodů.

Vstupujeme do kostela Nanebevzetí Panny Marie a máme štěstí, že se můžeme přidat k malé skupince s průvodkyní, která nás upozorňuje na jednotlivé zajímavosti. Největší pozornost poutá raně barokní oltářní obraz Panny Marie z dílny pražského malíře Johanna Andrease Burgera z roku 1636, umístěný v roce 1743 na stříbrný oltář od zlatníka Františka Seitze, který je mj. autorem náhrobku sv. Jana Nepomuckého v pražské katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava.

Strop nad hlavním oltářem má klenutou báň, která je bohatě zdobená štukaturou s obrazy znázorňujícími Narození Páně, Útěk do Egypta, Svatbu v Káně a další výjevy z biblických událostí. Boční oltáře sv. Barbory a sv. Doroty vedle oblouku byly zřízeny díky rodině Deymů ze Stříteže. Lobkowiczové se zasloužili o velkou boční kapli sv. Josefa, jižní boční kaple sv. Václava vznikla nákladem Schwarzenbergů. Oltář v této kapli byl na počátku 20. století doplněn sochami sv. Cyrila a Metoděje, sv. Anežky České a sv. Ludmily. Strop v chrámové lodi je vyzdobený obrazy z roku 1892, znázorňujícími Zvěstování, Nanebevzetí a Navštívení Panny Marie. V přední části hlavní lodi kostela zaujme velký náhrobní kámen, který uzavírá kryptu zbudovanou roku 1746 pro ostatky místních kněží.

Vycházíme z kostela a zjišťujeme, že pomalu přestává pršet. Ještě si však musíme prohlédnout ambity s  kaplemi zasvěcenými sv. Anně, sv. Vavřinci, sv. Vojtěchu a Panně Marii Růžencové. V západním ambitu se nacházejí rozměrné lunetové obrazy. V jejich střední části jsou výjevy z Kristova života, levá část zachycuje výjevy ze Starého Zákona a na pravé straně jsou zobrazeny události ze života Jana Nepomuckého. Jemu je také v této části věnovaná výklenková kaplička.

Novodobá historie klokotského kláštera je od roku 1994 spjatá s kongregací Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. Slovo oblát má latinský původ a vykládá se jako obětovaný Bohu. Hlavním posláním kongregace je podle přání zakladatele Evžena de Mazenod (1782–1861) být mezi nejopuštěnějšími lidmi a svou přítomností a praktickou pomocí ukazovat lidem na Krista. Pět tisíc členů řádu dnes pomáhá lidem v sedmdesáti zemích. V Klokotech působí zároveň jako správci místní farnosti, což zahrnuje i péči o rekonstrukci poutního areálu. 
Když klášter opouštíme, svítí sluníčko, i když mráčky na obloze přetrvávají. Sestupujeme podél křížové cesty do údolí Tismenického potoka a stoupáme do Tábora. Do města vstupujeme po schodech ústících do Klokotské ulice, jen pár desítek metrů od Kotnova.

Kupujeme si vstupenky na věž a za chvíli se už rozplýváme nad nádherným výhledem na město.

Hrad Kotnov a Bechyňská brána je nejstarší památkou v Táboře, pocházející nejspíše z druhé poloviny 13. století, z období vlády Přemysla Otakara II. Čas a požáry způsobily pokles obranného významu hradu natolik, že byl v letech 1612–1613 přeměněn na pivovar. Z předpokládaných čtyř věží hradu ze dochovala jedna, nazývaná Kotnov, k níž přiléhá brána zvaná Bechyňská, rovněž jediná dosud stojící. Na rozdíl od věže se dochovala v téměř původním stavu z doby vrcholné gotiky.

Cíl je v budově základní školy na náměstí Mikuláše z Husi, v jejíž tělocvičně budeme také nocovat. Zatím si rozprostíráme čtyři žíněnky a jdeme přes celé město k autu.

Je 16 hodin, do večera času dost, a tak se jedeme podívat k nedaleké zřícenině hradu Borotín. Stojí na mírném návrší východně od stejnojmenné obce. Na jižní straně je dosud rybník, který tvořil jeho přirozenou obranu. Na ostatních stranách byl příkop vylámaný ve skále, dnes již zčásti zavalený. 

Z bývalého hradu, dnes nazývaného Starý zámek, stojí dosud zbytek válcové věže a přilehlého gotického paláce, který měl klenuté přízemí. Z vnitřního opevnění zůstal jen zbytek vysunuté hranolové věže. V letech 1980–1982 bylo zdivo zříceniny odborně konzervováno.

Ves Borotín náležela původně pánům z Landštejna, jedné z větví nejmocnějšího jihočeského rodu Vítkovců. První zmínky o hradu pocházejí z roku 1356 v podobě predikátu Vítka, jeho pravděpodobného zakladatele. Vítkovi potomci Jan a Heřman se stali stoupenci Husova učení, Heřman byl dokonce na pražském sněmu v roce 1423 zvolen do sboru zemských správců. Jeho nástupce Mikuláš byl od roku 1426 jedním z hejtmanů táborské strany, ale v roce 1434 přešel na opačnou stranu. Za tuto zradu oblehlo borotínský hrad vojsko Prokopa Holého, ale neúspěšně. 

Před rokem 1613 získal Borotín Kryštof Vojkovský z Milhostic, jehož tři snové se zúčastnili stavovského povstání a císařští vojáci jim proto v roce 1623 hrad a dvůr vyplenili a vypálili. Borotín se jako konfiskát dostal do majetku Lobkoviců, kteří jej připojili k svému jistebnickému panství. Vypálený hrad byl ponechán svému osudu. Roku 1829 koupil borotínské panství od Ferdinanda Lobkovice pražský měšťan Jan Nádherný. Kolem roku 1840 byla část hradní zříceniny zbourána a kámen zde získaný byl použit ke stavebním účelům.

Jako romantickou zříceninu zažil Borotín Karel Hynek Mácha, který v dětství a mládí jezdíval na prázdniny do nedalekých Měšetic u Sedlce, odkud pocházel jeho otec. Prokazatelně jsou doloženy jeho pobyty v létě 1828 a 1829, ale velmi pravděpodobně tu byl již dříve.

Přímo naproti zřícenině se rozkládá (a to doslova :-) barokní hospodářský dvůr, v roce 2003 ministerstvem kultury prohlášený kulturní památkou. Poprvé je dvůr uváděn roku 1557. Stejně jako hrad patřil Lobkovicům a následně Nádherným, po pozemkové reformě v roce 1923 se zde vystřídalo mnoho majitelů i nájemců, přičemž potomkům posledních majitelů byl vrácen v restitučním řízení. Ti jej následně prodali a střídání dalších majitelů, kteří na objektu neprováděli ani základní udržovací práce, přivedlo statek k současnému havarijnímu stavu.

V roce 2009 koupila statek společnost TAKELOT, s. r. o., a pustila se do základních zabezpečovacích prací a statického zajištění objektu. V roce 2011 byl zpracován projekt obnovy komplexu a v letech 2011–2013 došlo k rekonstrukci historicky nejcennější části komplexu – jižního křídla. Byla zhotovena replika barokního krovu, položena nová střešní krytina, osazeny repliky barokních oken a dveří, opravena středová brána a část ohradní zdi. Tyto práce reprezentují první fázi, po níž budou následovat další fáze zahrnující rekonstrukci severního křídla, stodol a stájí.

Původně obytná budova s barokním štítem

Vracíme se do Tábora a vpodvečer vyrážíme na procházku po městě. Projdeme jen jednou uličkou a jsme na Žižkově náměstí se dvěma dominantami – radnicí a kostelem.

Radnice, prohlášená národní kulturní památkou, je jednou z nejvýznamnějších staveb pozdní gotiky v českých městech. Byla postavena na místě tří měšťanských domů kolem roku 1521, v době baroka byla upravena a v roce 1878 se jí architekt Josef Niklas pokusil vrátit pozdně gotickou podobu. V sálech radnice je dnes umístěna stálá expozice Husitského muzea a Galerie Stará radnice, v přízemí se nachází vstup do podzemních chodeb, které vznikly propojením sklepů měšťanských domů v 16. století. Od roku 1947 je 550 metrů středověkého podzemí přístupné veřejnosti.

Děkanský kostel Proměnění Páně na hoře Tábor je postaven na místě staršího dřevěného kostela. Poprvé je připomínán v roce 1541. Jde o stavbu v pozdně gotickém stylu, avšak díky pozdějším stavebním úpravám nese stopy renesance i baroka.

Takřka v sousedství stojí Ctiborův dům, patřící k nejzajímavějším stavbám ve městě. Pochází z doby po roce 1532 a jeho štít s kružbovou výzdobou představuje vzácný příklad hodnotné měšťanské architektury pozdní gotiky.
Míjíme špitálskou kapli Svatého kříže, tvořící s přiléhajícím bývalým špitálem jeden stavební celek. Nejstarší písemná zmínka o špitálu pochází z let 1443–1444, kaple samotná byla postavena na počátku 18. století a od roku 1946 slouží pravoslavné církvi.
Přicházíme na takzvaný Velký šanc. Na konci třicetileté války nechal tehdejší velitel města vyspravit pobořený úsek hradeb typicky barokním opevňovacím prvkem – šancem. Mohutný bastion byl nasypán z hlíny a rumu pobořených hradeb i domů, kryla jej nová kamenná zeď, která navazovala na původní opevnění. Stavba byla dokončena v letech 1646–1647.

Nad východním parkánem se tyčí vodárenská věž vybudovaná už v 16. století pro zásobování města vodou. Zajišťovala rozvod vody z Jordánu do městských kašen pomocí dřevěného potrubí.

Procházku městem končíme ve Stárkově domě. Kolem roku 1570 nechali jeho majitelé, Hroškové z Trkova, vyzdobit fasádu figurálními a ornamentálními sgrafity. Při výzdobě se uplatnily přírodní náměty i témata z antické mytologie a výsledkem je skvostná ukázka renesanční městské architektury. Podotýkám, že fotku domu jsem pořídil následujícího dne ráno.

Býval zde provaznický obchod včetně dílny, dnes je zde bistro, hostel a knihkupectví. Míříme dovnitř, a protože spíme v tělocvičně a knihkupectví je v tuto pokročilou hodinu už dávno zavřené, je jistě zřejmé, že vstupujeme do bistra. Nevím ovšem, proč se majitelé stydí za pojem restaurace, nabídka je výborná: česká klasika i mezinárodní kuchyně, nejméně jedno jídlo vegetariánské a nechybějí domácí těstoviny vlastní výroby zhotovené na speciálním stroji a z italské semolinové mouky. My jsme sem sice jíst nepřišli, ale napít se ano. Zlákalo nás chotovinské pivo – z minipivovaru v obci Chotoviny, kterou jsme ráno procházeli. Pivovar vybudoval v roce 2011 majitel chotovinského zámku a jeho nefiltrovaný ležák nám opravdu chutná!