DP Pražský Děvín

Klub českých turistů připravil ve spolupráci s Městskou částí Praha 5 již 24. ročník turistického pochodu na pražský Děvín. Trasy vedou geologicky zajímavou přírodou a místy českých pověstí. Je to kraj z dívčích válek, kraj Vlasty a její družiny – dívek Hodky, Šárky, Mladky a Radky, podle nichž mají jména i jednotlivé trasy.

Start a cíl pochodu je hned u výstupu ze stanice metra B Radlická. Z nabídky tras si vybírám pětadvacetikilometrovou Radku, platím startovné a – jak bývá u pochodů v Praze zvykem – dostávám sáhodlouhý popis trasy bez mapky. Stoupám po schodech a vpravo se postupně vynořuje obrovité sídlo Československé obchodní banky. Ta se v roce 2003 rozhodla shromáždit většinu svých pražských zaměstnanců v jediné budově a vypsala soutěž jak na objekt samotný, tak i na lokalitu a generálního dodavatele.

Zvítězil návrh AP ateliéru Josefa Pleskota, realizace probíhala v letech 2005–2006 a investiční náklady dosáhly 2,95 miliardy korun (včetně pořízení pozemku), což dělá mimochodem něco přes milion korun na jedno pracovní místo. Koncept šesti pavilonů srostlých do jediného objektu, nebo spíš jednoho objektu organizovaného jako malá městská čtvrť, je usazen na dně Radlického údolí, přímo v místě, kde bylo kdysi povrchovou těžbou stanice metra Radlická zničeno historické jádro obce Radlice. 

Úzkou klikatící se asfaltkou sestupuji do Prokopského údolí, jímž procházím po zelené značce a nezapomenu si udělat krátkou odbočku k Jezírku. Jako romantickou kulisu jej několikrát využili filmaři z blízkého barrandovského studia.

Druhou zajímavou odbočku představuje pěšina k pamětní desce Jaroslava Foglara, umístěné vysoko na skále.

Její text připomíná první skautskou výpravu pozdějšího legendárního spisovatele a vůdce chlapeckého skautského oddílu Jaroslava Foglara (1907–1999) v roce 1920. Právě zde došlo k dramatické události, jíž se tehdejší skautský nováček stal svědkem a aktivním účastníkem. V době výpravy skautů se v Prokopském údolí natáčel němý filmový western. Při jedné ze scén dobrodružného příběhu došlo k tragickému pádu „kinoherce“ (jak Jaroslav Foglar nazval aktéra kovbojky ve svých pamětech Život v poklusu), který na laně šplhal po této příkré, několik metrů vysoké skalní stěně. Jaroslav Foglar, který pád přímo viděl, rychle povolal nedaleko tábořící skauty, společně s filmaři poskytli zraněnému herci první pomoc a zajistili jeho transport do nemocnice. V místě této epizody, které se foglarovským badatelům podařilo i po mnoha desetiletích objevit a přesně identifikovat, se o státním svátku 28. října 2013 uskutečnila rekonstrukce dávné události a na skalní stěně byla umístěna pamětní tabule.
Odbočuji po žluté značce do Klukovic a procházím sídlištěm Barrandov s ulicemi pojmenovanými po slavných hercích – Werichova, Voskovcova, Pivcova, Högerova, Kabátové, Kurandové. Polní cestou přicházím do Chuchelského háje, míjím malou lesní ZOO a zastavuji se u kostelíka sv. Jana Nepomuckého. Byl postaven v roce 1729, obnoven v letech 1846–1849 a je od něj krásný výhled.

Přicházím na okraj Velké Chuchle a pozvolna stoupající trasou modré značky se dostávám na úpatí přírodní rezervace Homolka, kde stojí Pacoldova vápenka, technická památka světového významu. Skládá se ze dvou vedle sebe stojících dvojitých šachtových pecí postavených podle převratného patentu profesora pražské techniky Jiřího Pacolda (1834–1907). Vápenka tohoto systému nevyžadovala tříděný vápenec, což bylo ve své době unikátem.

Pece byly plněny vápencem shora (po zaniklé dřevěné lávce). Kámen lámala šestice dělníků, u pece se ve třech směnách točilo dalších šest lidí – topiči a nahazovači kamene. Za den se natřikrát podařilo vyrobit až 100 q vápna.

Objekt z třetí čtvrtiny 19. století sloužil svému účelu (přes pauzu od první světové války do roku 1935) naposledy v roce 1938, poté byl využíván především filmaři. Ústav pro výzkum rud ji dokonce zamýšlel zbořit, čemuž se naštěstí předešlo a vápenka získala status technické památky. Chátrala však nadále a z havarijního stavu ji vytrhl až Vladimír Jahn, jeden z potomků původního majitele, který v roce 2004 zahájil její rekonstrukci financovanou z grantů Magistrátu hl. m. Prahy. Pokud se najde sponzor, mohla by zde být zřízena výstavka mapující historii zdejší těžby a restaurace.

Blížím se ke Slivenci a samozřejmě mě napadá úžasná scénka dvojice Šimek – Grossmann, ve které veršovali o tom, jak ve Slivenci lezli mravenci po kamenci, oběšenci viseli v prapodivném propletenci a okolo šla matka Vency.

Ze Slivence mě modrá značka přivádí do Holyně, odkud klesá do údolí Dalejského potoka. Jen krátký úsek trasy pochodu vede po naučné stezce a pak odbočuje vzhůru kolem usedlosti Opatřilka ke kolonii rodinných domků rozdělené „mysliveckými“ ulicemi – Křepelčí, Sojčí, Srnčí, Kuní, Zaječí a Liščí. Přes Novou Ves se dostávám na okraj Butovic a po úzké asfaltce, která je ohraničuje Přírodní park Prokopské a Dalejské údolí, přecházím na vyhlídkovou cestu nad údolím. Na vrcholu Děvína, který se zvedá nad levým břehem Vltavy do výše 310 metrů, je jediná dnešní živá kontrola, kde dostávám razítko. 

Většina z nás si možná vzpomene na Staré pověsti české Aloise Jiráska, konkrétně na tu O dívčí válce spojenou s bájným hradem Děvínem. Měl se nacházet kdesi naproti Vyšehradu na protilehlém břehu Vltavy. Takové opevnění někdy z prvního tisíciletí tady není doloženo, ovšem hrad Děvín se na začátku Prokopského údolí nad Hlubočepy skutečně nacházel a jeho stopy jsou patrné v terénu dodnes, i když zdivo nepatrně vystupuje nad úroveň terénu pouze v jediném místě. S pověstí o dívčí válce a legendárním hradem Děvínem však zcela jistě nemá nic společného. Tomu by spíše odpovídalo Butovické hradiště, zaniklé na přelomu 9. a 10. století, které je od Vyšehradu vzdáleno vzdušnou čarou pouhých pět kilometrů, i když není přímo na dohled.

Počátky středověkého hradu Děvína leží v první polovině 14. století. S největší pravděpodobností si ho vystavěl nejvyšší písař Štěpán z Tetína, synovec přemyslovského levobočka Jana Volka. Ještě v témže století hrad zpustnul a počátkem 16. století zřícenina sloužila jako cvičný cíl pro zkoušení účinnosti nových pražských děl. Ještě v roce 1689 jsou na panoramatu vltavských břehů zakresleny velké zříceniny a části zdí si zde návštěvníci mohli prohlédnout ještě v 19. století, kdy byl hradní areál poškozen lámáním kamene.

Vegetaci na náhorní plošině a svazích ke Smíchovu a k Hlubočepům tvoří především společenstva teplomilných rostlin rostoucích na vápencovém podkladě s minimální vrstvou půdy a místy také se skalními výchozy. Díky převážně jižní expozici a nedostatku vody má toto území stepní charakter, nezarůstá lesem, pouze místy rostou keře trnky, šípku nebo dřínu. K udržování stepního charakteru přispívala v minulosti i pastva domácích zvířat, která prokazatelně probíhala v Prokopském údolí po staletí a která zde má od roku 2000 již opět svou tradici.

Po hřebenové pěšině vyznačené červenými fáborky obcházím okraj svahu, kochám se pohledy na Prahu a fotím, stejně jako o kus dál na vyhlídkovém návrší Ctirad, které z jihu, východu a severu obloukem obkličuje železniční trať zvaná Pražský Semmering.

V místě zvaném Dívčí hrady se nachází vodárenský areál vybudovaný v roce 1976 pro zásobování Jihozápadního města. 

Vodárenskou věž projektoval architekt Karel Hubáček jako tři paralelní, vzájemně spojené ocelové válce o průměru 3,5 m a vysoké padesát metrů. Zajímavým detailem, který ovšem dnes zaniká v přehršli antén, parabol a dalšího komunikačního zařízení, je samotný vrchol věže v bílé barvě tvořící písmeno H jako odkaz na příjmení svého tvůrce.
Do cíle zbývá poslední kilometr, na němž čeká ještě překvapení v podobě tajné kontroly.