DP Nad údolím Fryšávky

Nový pochod pořádaný novým odborem KČT Chalupář Daňkovice, to je pro nás motivace jak využít státního svátku. 

Objížďka mezi Žďárem nad Sázavou a Novým Městem na Moravě vede přes Obyčtov, což v nás vyvolává touhu podívat se na Želvu, další z betonových soch žďárského sochaře Michala Olšiaka. Odpověď na otázku proč tady ztvárnil zrovna želvu, je prostá – zdejší kostel Navštívení Panny Marie byl postaven v letech 1730–1734 na půdorysu v podobě želvy jakožto symbolu věrnosti Panně Marii. A koho jiného mohlo něco takového napadnout, než Jana Blažeje Santiniho-Aichla? 

V době realizace stavby byl již ovšem po smrti a stavitelem byl jeho následovník František Witinhofer, který působil ve Žďáře nad Sázavou. V pozdějších letech byl kostel několikrát upravován, především byla v roce 1798 snesena polygonální sakristie, která představovala hlavu želvy, a na jejím místě byla postavena nevhodně dimenzovaná hranolová věž zvonice. Čtvercové presbyterieum se seříznutými východními rohy představuje želví krk, čtveřice kaplí napodobuje želví nohy a ke vstupnímu průčelí připojená lichoběžníková předsíň má evokovat ohon.
Jaksi samozřejmě předpokládám, že Olšiakova Želva bude nedaleko kostela, ale záhy se tato představa ukazuje jako mylná. Zato máme štěstí, že v kostele a kolem něho uklízí několik místních žen, takže se můžeme podívat dovnitř. A to je zážitek!
K plastice želvy se musíme vrátit na břeh řeky Oslavy, kde byl v roce 2008 založen malý parčík, v němž o dva roky později přibyla zmíněná Želva.

Obec Daňkovice leží pod Buchtovým kopcem známým díky zdaleka viditelnému radaru na řízení letového provozu.
Od startu se vydáváme po červené turistické značce směrem na Jimramovské Paseky, ale brzy ji opouštíme a pokračujeme neznačenou cestou na Javorek.

Obloha je modrá, louky zelené, okolní kopce malebné, sluníčko hřeje, ptáci zpívají a všechno kvete. Prostě jaro v plném rozpuku.

V obci Javorek se dochovala řada roubených či zděných stavení, které jsou dokladem tradiční lidové architektury.

Hned na okraji vsi stojí pozoruhodná kruhová stavba, která sloužila jako sušárna a tírna lnu.

Nedaleko pod ní stojí bývalá rychta s mansardovou střechou. Barokní podobu získala po požáru v roce 1809.

Opodál stojí dřevěná roubená zvonička z druhé poloviny 18. století s vyřezávanou věžičkou krytou šindelem.

Na návsi u rybníka je balvan s plastikou Jana Husa z roku 1920. Připomeňme si, že letos v červenci uplyne 600 let od jeho upálení.

Z Javorku pokračujeme po modré značce na vrchol Prosička (někdy uváděný také jako Prosíčka). Jedná se o skalnatý hřbet tvořený dvěma skalisky o celkové délce 55 metrů a výšce až 17 metrů s rozsáhlým kamenným mořem a suťovými svahy, které jsou dokladem mrazového zvětrávání rulových hornin v chladných obdobích pleistocénu.
S pomocí řetězů se dostáváme až na samý vrchol s dřevěným křížem...

... a kocháme se úžasným výhledem do okolí.

Stejnou cestou se vracíme pod skálu a ještě kousek cesty pokračujeme po modré, opustíme ji a sestupujeme lesem na zpevněnou lesní cestu s červenou turistickou značkou. Krátce se zastavujeme u Lesní studánky, kde nepohrdneme dobrou vodou...

a pokračujeme kolem lesní kapličky...

...do osady Na Louži a pak dolů do Nového Jimramova. 

Obec je roztroušena v údolí Fryšávky, zejména na jižní stráni. Ještě dnes zde najdeme prvky zachovalé lidové architektury.

Na konci obce přecházíme mostek přes Fryšávku a stoupáme do původně samostatné osady Široké Pole. Když cesta okolo chalup skončí, pokračujeme k lesu a dostáváme se k modré turistické značce, která nás přivádí k hradní zřícenině Štarkov. 

Počátky hradu sahají do 14. století, avšak již ke konci následujícího století je uváděn jako pustý. Vracíme se kousek zpátky po modré a přicházíme do osady Nové Jimramovské Paseky. Nedaří se nám najít pokračování modře značené cesty, a tak se rozhodujeme sejít do Jimramovských Pasek a pak po červené značce do cíle do Daňkovic. Podle sdělení pořadatelů se pochodu zúčastnilo necelých padesát turistů, mezi nimiž byli například naši známí z Havlíčkova Brodu, Žďáru a Třebíče.
Odjíždíme z Daňkovic, ale domů nespěcháme, zastavujeme se ve Sněžném, abychom navštívili japonskou zahradu. U svého domu ji už řadu let buduje Pavel Šimon, ředitel školy a pěstitel bonsají. 

Začal v roce 1996, kdy na louku o rozměrech 70 x 15 metrů postupně navezl na stovku nákladních automobilů hlíny a kamenů, z nichž některé váží několik tun. Celá zahrada je koncipovaná v duchu buddhistických a šintoistických tradic. Postupně jsou zde vysazovány skalničky, keře, jehličnany i listnáče, takže zahrada slouží i jako jakési miniarboretum. V roce 2006 byl pozemek rozšířen na rozměry 70 x 80 metrů.

Zahrada, jejíž součástí je keramická dílna a soukromá výtvarná škola jeho manželky Anny, je přístupná z několika míst. „Plot je něco, co se nám příčí,“ říkají. 

Aby mohla být označena za japonskou, musí zahrada splňovat několik kritérií. Například by nikdy neměla být viděna z jednoho místa celá. Síla těchto zahrad je v tom, že nevíte, co vás čeká za rohem. 

Svůj význam a své jméno mají červené mostky a brány. Například Ptačí bránu staví šintoisté k odpočinku ptákům, o nichž věří, že jsou poslové bohů. Chvilku nás zdrží Brána pokory, kterou lze prolézt jen po čtyřech – tady si má člověk uvědomit, jak je v přírodě malý. Nezvyklé tvary malých mostků zase vysvětlují šintoisté tím, že po rovných cestách a mostech chodí zlo, zatímco dobro si hledá stezky klikaté.