K zapomenutým stříbrným dolům

Název vycházky pořádané Vlastivědným spolkem Světelsko byl natolik lákavý, že jsme jí dali přednost před turistickým pochodem.

V Leštině vystupujeme z vlaku a po krátké debatě padá rozhodnutí jít do Dobrnic nikoli po modré značce, kde bude mokrá tráva, ale po silnici. U kostela Všech svatých se setkáváme s Markem, který je vystudovaný geolog a bude pro dnešek naším průvodcem po zaniklých stříbrných dolech.

Nejprve se však jdeme podívat na zdejší hřbitov, kde je hrob rodiny Landovských. 

Loni na podzim do něj byla uložena rakev s ostatky jejich syna Pavla Landovského, herce, dramatika a disidenta. Zemřel 10. října 2014 ve věku 78 let a pietního obřadu se zúčastnila jen nejbližší rodina. Jméno Pavla Landovského na náhrobní desce není:

Rodiče známého herce, Jarmila a Jaroslav, se seznámili v místním hostinci při ochotnickém představení někdy před osmdesáti lety. Vzali se ve zdejším kostelíku, nejprve se jim narodila dcera Olga, potom Pavel a nakonec Helena. Otec zemřel, když byl Lanďák prvním rokem v emigraci, matka v roce, kdy se vracel. Landovský se čtyřikrát oženil a rozvedl (s první manželkou Mirkou byl ženatý pouhé tři měsíce, druhá žena Helena Albertová byla herečka, režisérka, dramatička, spoluautorka knihy Lanďák, třetí se jmenovala Eva a čtvrtou jsem nezjistil, se všemi měl dohromady sedm dětí).
Kousek za Dobrnicemi se zastavujeme u pomníčku manželky hostinského z Kynic, kterou tady, na louce, ranila mrtvice...

... a pokračujeme k opuštěnému dvoru Hory. Procházeli jsme tudy při pochodu Po stopách pátera Josefa Toufara do středu ČR loni i předloni (psal jsem o něm na tomto blogu zde) a s údivem shledáváme, že budovy jsou nejen bez střech, ale značně pobořeny. Ostatně i teď tu někdo pracuje na jejich likvidaci...

Severozápadně od dvora se nacházely patrně nejrozsáhlejší stříbrné doly na Ledečsku a Světelsku, které jsou podle nedaleké vsi Vrbice označovány též jako Vrbické doly. Do dnešních dob se zachovalo výrazné, asi dvě stě metrů dlouhé haldové pásmo s četnými trychtýřovitými prohlubněmi. Než se k nim vypravíme, vyslechneme si od Marka krátkou přednášku o těžbě a zpracování stříbra. 

Zdejší doly sledovaly dvě žíly – Dobrnickou a Hornokynickou, které byly zrudněny galenitem, sfaleritem, pyritem, arsenopyritem a chalkopyritem. Při ražení štol a dobývání byla používána technika rozpojování pomocí želízka a mlátku. Vytěžená hornina se z dobývky dopravovala pomocí smyku, v pletených koších nebo v malých neckách do těžní jámy (šachty), odkud se pomocí vrátku transportovala na povrch. Tam se sypala na haldy, kde byla ručně tříděna. Hlušina se opět odvážela na haldy nebo se jí zpětně zasypávaly již nepoužívané jámy, užitková hornina se propírala, drtila kladivy, mlela v ručních mlýnech a dále propírala rýžovnickou metodou. Výsledný koncentrát byl opakovaně pražen a následně převážen do hutních provozů. Cílem tavby bylo zbavit olovo ve vypražené rudě kyslíku, rozpustit v něm co nejvíce stříbra a to pak nechat projít dalšími procesy, na jejichž konci zůstane slitina zvaná rudní olovo. Následovalo shánění neboli kupelace, při níž vznikalo takzvané hertovní stříbro obsahující 66 až 90 % kovu, které se dalším jemným sháněním, tzv. přepalováním změnilo ve výsledný produkt – přepalované stříbro obsahující 98 až 99 % Ag.

Vracíme se na cestu a pokračujeme přes Kynice po silnici na Ledeč k místu zvanému U Trejbu (trejb je krajové označení žentouru, převodového soustrojí převádějícího pohyb dobytčete chodícího v kruhu na otáčivý ohyb hřídele, který poháněl nějaký hospodářský stroj – zde pravděpodobně související s dolováním).

Dnes je tu nenápadný řídký lesík, podivný val a pár jam. Ve středověku se tu nacházela šachta sv. Jana Nepomuckého, v níž se snad dolovalo již v roce 1348. V roce 1781 byly číhošťské doly opakovaně odborně prohlíženy a koncem roku 1783 pracovalo v šachtě osm lidí. Stříbronosná žíla zde dosahovala mocnosti až tří stop (1 metr).

Trejb je zajímavou lokalitou ještě z jiného důvodu. V době třicetileté války se zde nejspíš ještě nacházelo několik hald, které se zalíbily vojenským velitelům. Těžko říct, zda se o přeformování zeminy zasloužily císařští nebo Švédové, ale jisté je, že v roce 1643 se zde usadilo císařské vojsko a plenilo široké okolí. Osudným se stal 12. červen, kdy císařské vojsko vydrancovalo a částečně vypálilo Ledeč. Houf ledečských měšťanů pronásledoval císařské, kteří si odváželi ukořistěný kostelní poklad a dobytek, a dohnali je právě zde, u vojenského ležení. Špatně vyzbrojení a v boji nezkušení Ledečtí však dopadli špatně – měli jedenáct zabitých a dvaačtyřicet raněných, ostatní byli zajati, vysvlečeni ze šatů a potupně hnáni zpět do města. 

V útlé brožurce Z historie města Ledče n. Sáz. (1957) se ledečský historik Eduard Doubek o této historce zmiňuje a v poznámce pod čarou uvádí: „Latinský zápis v matrice zemřelých praví asi toto: Den 12. června – den tento neblahý a žalostný, jakého snad nebylo od založení Čech. Pohřbeni byli totiž toho dne bídně povraždění od bezbožných a surových císařských, katanů spíše, než vojínů, počestní občané a katolíci dobří, kteří jako dobytek na jatkách pobiti byli, pět ostatních raněno smrtelně. Matěj Čáp, řemesla tkalcovského, Václav Prokopův, počestný mládenec řemesla mydlářského, Zachariáš, mládenec koželužský, Ladislav, sluha pánů konšelů, myslivec Jan, rodem Francouz. Téhož času byl smrtelně raněn Václav Očenášek, zemřel pak dne 12. V témže čase raněn byl Jakub Herodes, žák a dne 15. června pohřben. (Matr. C. I., fol. 309). Kniha městská v Ledči n. S. (fol. 101-103) uvádí také jména zabitých a raněných. Mezi zabitými jest i jakýsi vandrovní kovářský tovaryš."

Zajímavé je, že svého času renomovaný časopis Světozor, který tuto událost líčí v čísle 40 ze dne 4. října 1872, zaměňuje císařské vojsko za švédské:

„Ledečtí bývali vůbec udatnými měšťany. Tak roku 1643 střetli se se Švédy u vsi Číhoště. Po krátké šrůtce byli přemoženi, někteří více méně poraněni, druzí pochytáni. Tyto svlekli Švédové do naha a poslali je zpět do města na postrach všemu obyvatelstvu ženskému. Měšťané nepozbyli proto odvahy. Oblekše se do jiných šatů a sesílivše se mnohými jinými zmužilými měšťany, vytáhli na Švédy a vyklepali jim po své chuti. Zlomivše totiž odpor jejich odňali jim zbraně a střelivo a vrátili se u vítězoslávě domů. Od té doby chovány vítězné tyto odznaky na radnici až byla velkým požárem roku 1766 větší jich část zničena.“
Obranné valy pak přetrvaly na planině ještě dvě století a byly natolik výrazné, že jsou zobrazeny i na mapě z II. vojenského (Františkova) mapování, které probíhalo v letech 1836–1852:

Až do dnešních dnů se zachoval východní roh valů, umožňující obranu flankováním.
Pokračujeme kolem stavení Dolního Nezdína a sestupujeme lesem dolů, kde se na levém břehu Nezdínského potoka nachází ústí údajně 500 metrů dlouhé štoly Nový život. Neu-Lebenstollen sledovala až 75 cm mocnou žílu s křemenem, sfaleritem, pyritem, galenitem a chalkopyritem.

Pod štolou je vrstva vyplaveného okru ze zvětrávajících rud a v těsném sousedství se zachovala halda vytěžené hlušiny.

Poslední zastávka je u vchodu do štoly pod ledečským hradem, která je popisována v roce 1781 a byla znovuotevřena v roce 1806. Průzkumná štola je pozůstatkem pokusu o těžbu stříbrné rudy a je nepřístupná stejně jako přírodní jeskyně, která se nachází pod hlavním vchodem do hradu. Výchoz kolem vyústění štoly je zajímavý také z geologického hlediska: je na něm zřetelně patrný šikmo skloněný zlom s rozdrcenou horninou, po němž kdysi pronikaly matečné roztoky zdejších stříbronosných rud.