Jarda Vála: DP Běží liška k Táboru

Po sobotním pochodu Husitským krajem (psal jsem o něm zde) nám pořadatelé na neděli připravili pochod inspirovaný písničkou o lišce, která nese pytel zázvoru.

Přemýšleli jste někdy o ní? Tedy o písničce...

Běží liška k Táboru,

nese pytel zázvoru...

Kde vzala zázvor, exotické koření dovážené z Indie? Že by to byla tamější liška a Táborským jej chtěla prodávat na trhu? V Indii ale lišky nežijí, takže to bude česká liška, která indický zázvor distribuuje. A běží, aby byla v Táboře dříve než konkurenti.

... ježek za ní pospíchá,

že jí pytel rozpíchá.

Teď to ale vypadá, že zázvor ukradla ježkovi. A ten, protože je pomalý, požádal rychlejšího zajíčka o pomoc:

Běž zajíčku, běž za ní,

seber jí to koření.

Nebo ještě jinak: škodolibý a nepřející ježek jí chce pytel rozpíchat jenom proto, aby měla škodu.

Liška se mu schovala,

ještě se mu vysmála.

Dost úvah, pojďme na pochod! Start je v Plané nad Lužnicí, autobus nám odjíždí ve tři čtvrtě na osm, to znamená, že máme trochu času na ranní procházku Táborem. Od východu svítí sluníčko na „naši“ školu a sousední klášterní kostel Narození Panny Marie. Raně barokní stavba byla vybudovaná v letech 1642–1666 pro řád bosých augustiniánů, oporu protireformace. Bohatě členěné průčelí ve stylu klasického baroka je osazeno sochami sv. Augustina a jeho matky sv. Moniky. Samotný klášter na počátku 19. století postupně ukončil svou činnost a jeho budova byla přeměněna na věznici. Dnes v ní sídlí pracoviště táborského muzea.

Také Žižkovo náměstí je nasvícené ranním sluníčkem a téměř bez lidí, radost fotografovat.

Kašna na náměstí pochází z let 1567–1568, v jejím středu je na vysokém kamenném sloupu postava s praporkem v ruce. Podle posledních bádání představuje nikoli Koudelku či hromádku, ale „symbol a znak města samosprávného a jeho hrdelního práva“, tedy jakousi obdobu rytíře Rolanda, známého z řady německých měst. A také ze Stonařova, nemohu si odpustit poznámku.

Na severní straně náměstí, nejvyšším bodě města, se vypíná gotický děkanský kostel Proměnění Páně na hoře Tábor, jehož název odkazuje na biblickou symboliku, tolik důležitou pro zakladatele města. Na vrchu Tábor nedaleko Genezaretského jezera v Palestině byla podle evangelia před zraky jeho učedníků proměněna Ježíšova podoba na znamení, že je Synem božím. Na místě dnešního chrámu stával dřevěný kostel, jenž prý dobovým zahraničním návštěvníkům připomínal spíše stodolu. Ke stavbě nové důstojnější svatyně Táborští přistoupili na konci 15. století, kdy povolali kamenického mistra Staňka z Menšího města Pražského, aby vypracoval projekt a řídil stavbu. Chrám vznikal společně s radnicí v pozdně gotickém slohu, díky pozdějším stavebním úpravám však nese stopy dalších historických slohů: na boku přibyly renesanční štíty, na věži renesanční ochoz a v roce 1677 trojstupňová barokní báň.

Před chrámem stojí socha Jana Žižky z Trocnova. Husitský vojevůdce přišel na Tábor v době, kdy se začaly vyměřovat ulice a náměstí a kdy vznikaly základy hradeb a domů prvních měšťanů. Původní projekt pomníku, vypracovaný tehdy začínajícím sochařem J. V. Myslbekem, se nezdařil. Zanedlouho po svém odhalení v roce 1877 musela být bronzová socha kvůli vadě materiálu snesena a později byla nahrazena sochou pískovcovou, kterou v roce 1884 zhotovil Josef Strachovský.

Pražskou ulicí, z obou stran obklopenou historicky cennými domy, se dostáváme k novorenesanční budově divadla z roku 1887. Na protějším domě je umístěna pamětní deska táborského rodáka Oskara Nedbala (1874–1930).

Boční ulicí je vidět další významná novorenesanční budova – Střelnice. Pochází z let 1894–1895 a nahradila původní objekt z roku 1811, který byl téměř od počátku důležitým místem společenského života v Táboře. Koncem 80. let minulého století byla uzavřena a začaly rekonstrukční práce, které utlumily vleklé restituční spory. V roce 2003 byla Střelnice prohlášena za kulturní památku a o tři roky později byla rekonstrukce dokončena. Nyní je budova v majetku města, slouží opět ke společenským a kulturním akcím, je obnoven provoz restaurace se zahradní terasou a tanečním parketem.

Po krátké jízdě autobusem vystupujeme v Plané nad Lužnicí a jdeme k nádraží, kde je start. Po zelené značce míříme k rybníku Starý Kravín, ovšem na silnici za posledními domky se nám značka ztrácí. Na křižovatce se bezradně motá trojice místních turistů, společně sestupujeme ze svahu, po němž vede nájezd na dálnici, a dole se radím s mapou. Souběžně s dálnicí má vést polní cesta a propustkem pod dálničním tělesem bychom se měli dostat na druhou stranu. Podlézáme kanálem, míjíme další dva velké rybníky a od rozcestníku jdeme po červené na Kozí hrádek. Dvacet minut čekáme, než jej kastelánka zpřístupní. Ještě před tím se ale zastavujeme u Sokolské mohyly.

Když si v roce 1924 Češi připomínali 500. výročí úmrtí Jana Žižky z Trocnova, konal se v Táboře 6. července sokolský župní slet, po němž se předsednictvo vydalo na Kozí hrádek k převzetí desky na památku župního slibu. Autorem byl člen jednoty táborské sochař Jan Vítězslav Dušek (1891–1966). Zasazena je do skály z červeného novoveského pískovce. Deska samotná je z hlazené švédské žuly, uprostřed je Husův a Žižkův bronzový basreliéf, odlitý pražským cizelérem a medailérem Františkem Anýžem (1876–1934).

Kozí hrádek je nejpamátnějším hradem Táborska. Z dochovaných pramenů není známo, kdy byl postaven. Nejstarší zprávy jsou až z roku 1377, kdy byl jeho majitelem Vlček z Kozího. Svůj význam hrad získal pobytem mistra Jana Husa. V listopadu roku 1412 byla na něho uvalena klatba a musel opustit Prahu. Na počátku léta příštího roku se na pozvání Jana z Ústí uchýlil sem, na Kozí hrádek. Věnoval se zde nejen vědecké činnosti (dokončil zde Postilu a sepsal některé traktáty), ale i kázání. Na jaře roku 1414 navštívil Prahu, nakrátko se usadil v Sezimově Ústí, odkud odešel na hrad Krakovec a pak nastoupil svou poslední cestu do Kostnice, kde byl za své názory upálen.

Roku 1438 byl Kozí hrádek zničen požárem, pravděpodobně byl vyloupen a vypálen žoldnéřským vojskem Albrechta Rakouského, který v té době obléhal Tábor a měl ležení u nedalekých Měšic. V 16. a 17. století se používalo materiálu z hradebního zdiva k drobným stavebním pracím v Měšicích. Teprve roku 1886 na žádost profesora táborského gymnázia Augusta Sedláčka, autora Hradů a zámků, bylo kopáno ve zříceninách a odkryt zbytek obytné věže. V roce 1893 zde chtěl táborský akademický spolek Štítný vybudovat památník, ale rakouské úřady se obávaly oživení Husových tradic a proto vybudování památníku úředně zakázaly. Peněžní sbírka byla použita k úpravám hrádku, které však byly prováděny neodborně a řada archeologických nálezů byla zničena. Významný obrat k lepšímu nastal roku l899, kdy se prací ujal Josef Švehla, řídící učitel v Sezimově Ústí, pro něhož byla archeologie koníčkem. Díky jeho nadšení a patnáctileté neúnavné práci je dnes více než 250 exponátů umístěno v táborském Husitském muzeu. 30. března 1962 byl Kozí hrádek prohlášen za národní kulturní památku a od roku 1991 je v majetku Sezimova Ústí.

Hradní studna hluboká 18,5 metru

Pokračujeme po červené značce do Sezimova Ústí II, kde máme trochu problém s orientací, značku střídavě ztrácíme a znovu nalézáme.

Sezimovo Ústí má zhruba 7 300 obyvatelů a rozkládá se po obou stranách mezinárodní silnice E 55, která je rozděluje na část historickou, označovanou jako Sezimovo Ústí I, a část novější neboli Sezimovo Ústí II. Mezi nejvýznamnější události v dějinách města patří pobyt mistra Jana Husa pod ochranou paní Anny z Vochova a vznik nejstarší husitské obce krátce po jeho upálení. V roce 1420 husité sami město vypálili – snad z vojensko-strategických, snad z náboženských důvodů. Již předtím bylo obyvatelstvo přesídleno na nedalekou ostrožnu s hradem a hradištěm a nové sídliště dostalo jméno podle biblické hory Tábor. Spáleniště pustlo, zarůstalo travou a křovinami a zároveň pod sebou skrývalo jedinečné svědectví o životě lidí z počátku 15. století. Během tří desítek let archeologického výzkumu se podařilo odkrýt téměř úplný unikátní půdorys ústeckého předměstí. Nové město s celými usedlostmi, řemeslnickými dílnami, studnami i trativodním kanalizačním systémem. Pomocí krumpáče a štětce byla odhalena od nánosu hlíny obydlí a pracoviště několika hrnčířů a cihlářů, kováře a sladovníka, řezníka a dalších obyvatel. Byly objeveny sklady surovin i nákladné výrobky na zakázku, množství nářadí i vybavení domácnosti. Není divu, že Sezimovo Ústí je nazýváno českými Pompejemi. Dnešní Sezimovo Ústí I, znovu vystavěné od roku 1828, je klidné město, tvořené domky se zahradami a množstvím zeleně. Sezimovo Ústí II vzniklo na místě pozemků městského dvora zásluhou podnikatelských aktivit Tomáše Bati. V roce 1939 bylo započato s výstavbou velkého strojírenského závodu MAS (Moravské akciové strojírny), nyní Kovosvit, a. s. V jeho sousedství současně vyrostl kulturní a zároveň obchodní dům (dnes hotel) a moderní sídliště baťovských domků pro zaměstnance, charakterem podobné zástavbě ve Zlíně.
Zastavujeme se ke krátkému posezení pod slunečníkem v letní zahrádce penzionu U vily, jehož jméno napovídá, že nedaleko se nachází vila Hany a Edvarda Benešových. Veřejnosti bývá přístupná o státních svátcích a dalších významných příležitostech, jako je právě tento víkend – výročí narození Edvarda Beneše (*28. 5. 1884).

Po prohlídce vily (píšu o ní na tomto blogu zde) pokračujeme po červené značce na Husovo náměstí s pozdně empírovým kostelem Povýšení sv. Kříže, přes Lužnici a dál až do obce Větrovy k základům nové rozhledny.

Původní dřevěná vyhlídková věž ve tvaru husitské hlásky byla postavena táborským odborem KČT v roce 1920, v roce 1995 byla zapsána do seznamu národních kulturních památek a v noci ze silvestra na Nový rok 2012 vyhořela. Přesnou příčinu požáru prý policie ani hasiči nezjistili ani po šestnácti měsících od události. Hned v lednu 2012 zahájil KČT sbírku na výstavbu nové rozhledny a byla vyhlášena architektonická soutěž o její novou podobu. Zvítězil návrh betonové stavby, avšak kvůli pořizovací ceně byl v květnu 2013 upřednostněn projekt vzdušné ocelové konstrukce, který v soutěži obsadil 3. místo. S výstavbou bylo započato letos v březnu a celá stavba má být dokončena do 15. července.