V
propozicích k prvnímu ročníku pochodu pořadatel Outdoor Horní
Počaply, zájmové sdružení, uvádí: „Rozhodli
jsme se navázat na tradici našich otců, kteří pravidelně
chodívali na tzv. Putování pivních skautů na Říp.“ Bylo to v 80. letech a pořadatelem byl odbor turistiky TJ Sokol Horní Počaply.
Horní Počaply se nacházejí nedaleko Mělníka, na rozdíl od něj však na levém břehu Labe. Cesta vlakem přes Prahu je dlouhá, přesedám v Libni a podruhé v Podbabě.
Za protihlukovou stěnou vykukuje věž hotelu International v Dejvicích, jedné z nejtypičtějších ukázek socialistického realismu v Praze. Byl postaven v letech 1952–1956 z rozhodnutí Alexeje Čepičky, tehdejšího ministra obrany a zetě Klementa Gottwalda. Vlastní budova, za socialismu veřejností skrytě opovrhovaná a posměšně přezdívaná Lomonosovova univerzita, je vysoká 67 metrů, kalich má dalších 10 metrů a hvězda 1,5 metru.
V devět hodin vystupuji v Horních Počaplech a mířím na start do Sportovního
areálu. Trasa pochodu vede kolem struskoviště elektrárny Mělník a
mírně stoupá lesem. Na jeho konci mě pak čeká první pohled na mírně zamlžený Říp.
Pokračuje
se polní cestou do Libkovic pod Řípem a pak do Kostomlat pod Řípem. Jdu celkem svižně, takže na návsi mě místní strejka upozorňuje, že pokud spěchám na vlak, mám ještě dost času... Nemám kam spěchat – a už vůbec ne na vlak, nicméně, když jsem pár stovek metrů za nádražím, po kolejích vedoucích souběžně s cestou projíždí motoráček...
Výhled na Říp je čím dál hezčí, ale v cestě mám ještě Ctiněves.
Na jejím konci se nachází malý soukromý Podřipský pivovar, v němž
má každý účastník pochodu v rámci startovného zajištěno
jedno pivo či jedno nealko zdarma. Pivovar je v provozu od roku 2013, jeho majitelé vaří pivo tradiční metodou z vody, chmele, sladu a pivovarských
kvasnic, nic neředí, nepasterizují a nefiltrují.
Srdcem
pivovárku je varna o objemu 5,5 hl, ze které je mladé pivo stáčeno
přes chladič mladiny do otevřených spilek, kde si nějaký den
poleží, zkvasí. A nakonec se přesune do ležáckého sklepa, kde
se změní na pivo jako křen. Mohu potvrdit, měl jsem Podřipské
pivo 11°
světlé, ale
mohl jsem si dát i tmavé,
pšeničnou
dvanáctku nebo svrchně kvašené pivo amerického typu Ale 14°. To bych ochutnal rád, ale mám obavy, že by se mi mohlo vrazit do nohou...
Vracím
se ke kostelu a po červené turistické značce stoupám na Říp,
památné místo české mytologie a historie. Podle pověsti právě
sem přišel praotec Čech, přehlédl okolní krajinu a rozhodl se
zde usadit.
„Když vstoupil na horu, bylo ráno; a hle, široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky, až k modravým horám rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka,“ píše Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.
Cestou vzhůru samozřejmě nevynechám úchvatnou Pražskou vyhlídku...
... a výstup končím před
rotundou sv. Jiří, stojící na kótě 455 m n. m. Patří mezi
nejstarší dochované stavby u nás. Poprvé se v písemných
zprávách objevuje v roce 1126, kdy kníže Soběslav I. nechal na
paměť vítězství nad německým králem Lotharem III. v bitvě blízko Chlumce u Ústí nad Labem stávající kostelík
upravit a rozšířit o západní kruhovou věž. K založení stavby
tudíž došlo dříve, snad již kolem roku 1039, kdy byly do Prahy
přeneseny ostatky sv. Vojtěcha, jemuž byla kaple na Řípu
zasvěcena. Teprve od 16. století je známo zasvěcení sv. Jiří,
patronu Přemyslovců. Současná podoba rotundy je ovšem výsledkem
puristické přestavby v letech 1869–1881. K dalším nepříliš
šťastným stavebním úpravám došlo v 60. letech minulého století.
Nahlížím dovnitř, protože právě končí komentovaná prohlídka s
průvodcem a návštěvníci vycházejí ven. V interiéru se kromě dvou zobrazení boje sv. Jiří s drakem – reliéfu od Bernarda Otto Seelinga a kamenné polychromované sochy od Eduarda Veselého – nachází socha Dobrého
pastýře jakožto symbolu příchodu našich předků (slovanských pastýřů) a plastika Ukřižování, obě od současného sochaře Stanislava Hanzlíka.
Vracím se k turistické chatě pod vrcholem, sestupuji po červené
značce do Krabčic a dále pokračuji po vlastním značení červenými fáborky cestou mezi
ohradami pro koně do Bechlína. Odtud po silnici ke hřbitovu a
polními a lesními cestami zpět do Horních Počapel. Poslední zamíření objektivu patří tepelné elektrárně Mělník.
Ve skutečnosti se jedná o komplex tří elektráren označovaných římskými číslicemi I až III, které byly postupně uváděny do provozu v letech 1960, 1971 a 1981. Všechny spalují hnědé uhlí ze severočeských uhelných pánví a k chlazení využívají vodu z Labe.
hezke
OdpovědětVymazatDíky za pochvalu, potěšila!
OdpovědětVymazat