Kdo byl Frank Marlow?

Frank Marlow, za svobodna František Mahler, říkal, když se představoval. Právě jsem prostudoval jeho Rejstřík ke Švejkovi (píšu o něm na tomto blogu zde) a cítím potřebu napsat něco víc o jejím autorovi. V posledním zářijovém týdnu roku 1992 přijel do Světlé nad Sázavou na sraz rodáků. Já se s ním setkal na zámku v Rytířském sále a domluvili jsme si schůzku v restauraci Česká koruna, abychom spolu udělali rozhovor pro Světelský zpravodaj.

Frank Marlow s generálem Jiřím Přenosilem, otcem zpěvačky Yvonne Přenosilové, v Rytířském sále

Po nějakém čase jsem si v Černvíru, místní části Olomouce, opisoval do záznamníku oblastního turistického odznaku Olomoucko nápis z památníku upomínajícího na tragédii z konce druhé světové války. Zastavil se u mě starý pán a otázal se: „Vás takovéhle věci zajímají, mladý muži?“ (Z oslovení jistě poznáte, že je tomu již drahně let.) Řekl jsem, že ano, slovo dalo slovo a už jsme si povídali. Když jsem mu na otázku, odkud jsem, odpověděl, že ze Světlé nad Sázavou, krátce se zamyslel a řekl: „Tam odtud jsem znal jednoho spolubojovníka, ale toho Vy nemůžete znát. Takovej malej, Franta Mahler se jmenoval.“ 
Tak to se budete divit, kontroval jsem, protože já ho znám. A vyprávěl jsem mu, jak jsme se seznámili, když v září 1992 přijel na setkání rodáků, jak jsme se potom sešli v restauraci Česká koruna, on vyprávěl a já jsem jeho povídání nahrával na diktafon.
Inu, svět je malý.

František Josef Mahler se narodil 15. dubna 1911 ve Světlé nad Sázavou. Deset let žil a pracoval v Praze. Byla to vlastně náhoda, když se 15. března 1939 ocitl v Praze. Ještě o den dříve byl v Curychu a varování o neodvratném pochodu wehrmachtu do Čech odbyl mávnutím ruky: „Já mám zítra stání na Ovocném trhu, musím tam být.“

„Přiletěl jsem čtrnáctého večer,“ vypravuje dál. „Na Kampě, u svého přítele dr. Kratochvíla (rovněž světelského rodáka pocházejícího z rozvětveného rodu brusičů granátů – pozn. J. V.), jsme pak v noci poslouchali polské rádio: Uwaga, uwaga, Němci postupují na Ostravu. Druhý den v jedenáct jsem u soudu nebyl, protože soud měl zavřeno. Místo toho jsem stál na Václaváku před Julišem a koukal, jak wehrmacht mašíruje Prahou. A říkal jsem si, že jsem ten největší vůl na světě, že jsem se právě do tohoto vrátil. Trvalo mi tři měsíce, než se mi podařilo utéct do Bratislavy, ilegálně samozřejmě, a pak dál do světa.“

Po policejní internaci v Bratislavě prchal v podpalubí uhelné lodi po Dunaji do Rumunska a pak na palubě slavného Exodu ke břehům tehdejší Palestiny. V Haifě ho Britové na šest měsíců zavřeli a 1. května 1942 podepsal v Tel Avivu prohlášení o vstupu do československé armády. Byl zařazen do nově vyzbrojeného a vycvičeného praporu, který se na počátku roku 1943 coby 200. lehký protiletadlový dělostřelecký pluk vrátil do lybijského Tobrúku. Pod vedením pplk. Karla Klapálka bránili Čechoslováci vzdušný prostor, ale do konečných bojů dále na západ už nezasáhli.
U Tobrúku František složil česká slova na známou německou píseň Lili Marleen, zaznívající každou chvíli z protějších linií obsazených Afrikakorpsem, který byl sestaven většinou z vojáků získaných führerem z našeho odtrženého pohraničí. Takže slovům tam rozuměli: „Vítr vane pouští, tma jak v p…, dva roky jsem nespal v teplý posteli.“ Tak začínala tato dále nepublikovatelná verze. Plukovník USAF Trautsch, Němec usedlý v USA, česky neuměl a zpěv české verze komentoval slovy: „Slované dovedou ten text podat opravdu citlivěji, slyším to.“
Po porážce Rommelovy armády vyplul na lodi Mauretania na dlouhou plavbu kolem Afriky – ze Suezu přes Madagaskar, Kapské Město a Sierru Leone do Liverpoolu, kam přicestoval 12. srpna 1943. Následovalo přecvičení a zařazení do 1. roty 2. tankového praporu.
„Deset dní po invazi jsem se zase dostal do Evropy, na francouzské pobřeží. Obléhali jsem Dunkerqe, na výročí 28. října jsme podnikli útok, který Němci samozřejmě očekávali, takže byl odražen, 5. listopadu nám to Němci oplatili a provedli útok, na který jsme naopak my připraveni nebyli...“
Následoval konec války a návrat do osvobozené vlasti.

„Návrat do Prahy na tanku, to bylo úžasný. Dodnes vidím, jak v ulici Na Příkopech stáli generálové Koněv a Eisenhower vedle sebe. Vrátil jsem se do Světlé, ale náš dům jsem našel plný cizích lidí. S rodiči ani sourozenci jsem se již neshledal, a proto hned po první noci jsem ze Světlé odjel. Do osmačtyřicátého jsem ještě navštívil své tři strýce a bratrance, ale ještě před komunistickým, převratem jsem odešel do Londýna.“

Právnickou fakultu Univerzity Karlovy František absolvoval roku 1938, ale doktorátu se nedočkal. Za to si můžu sám, říkal. Šlo o jednu z těch věcí, za jejíž hranicí veškerá recese končí. Když byl roku 1945 požádán, dosud v uniformě čs. důstojníka, tankistický poručík František Mahler univerzitním pedelem o předložení osvědčení o národní spolehlivosti, požádal nejprve pedela, že by chtěl vidět jeho osvědčení.

„Co si to dovolujete?“

„Dovoluju si jen to, co si Vy dovolujete ke mně, pane pedele.“

„To je nařízení Jeho Magnificence pana rektora.“

„Ano? Vyřiďte tudíž Jeho Magnificenci, aby mně laskavě políbila p…“ 

Načež se neprodleně odebral za manželkou, kterou si vzal roku 1944 v Anglii. Ta se tam dostala díky úsilí svých moudrých rodičů coby dívenka Irenka Löwyová po Křišťálové noci roku 1938 z Německa. Do roku 1944 museli čekat, než jim přiměřená dospělost sňatek dovolila. Také přežila ze své rodiny válku jediná. V Londýně František pracoval na československém velvyslanectví, kde byl v té době velvyslancem již zmíněný sociální demokrat Bohuslav Kratochvíl, který rovněž pocházel ze Světlé.

V říjnu 1945 se společně s Irenou odstěhovali do Kanady, odkud v roce 1947 odešli do USA. Nejprve do New Yorku, ale od roku 1952 žili na předměstí Los Angeles. Československý kulturní, společenský i politický život v L. A. fungoval zejména díky Františkovi. Československá národní rada americká, Sokol a vše ostatní, co v tomto městě bylo československé, žilo díky neúnavnému duchu a neúnavné osobnosti tohoto muže. František byl například generálním sekretářem Československé společnosti pro vědy a umění, psal také vtipné a moudré články do exilového tisku.

Při návštěvách Evropy František nikdy nezapomínal navštívit čs. válečné hřbitovy ve Francii. Na svou službu republice byl právem hrdý. V roce 1949 ho degradovali z poručíka na vojína a odsoudili, po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka. V roce 1992 navštívil pětkrát Československo. Koncem září, jak jsem již zmínil, se zúčastnil sjezdu rodáků ve Světlé. Do smrti těžce nesl, že byl roku 1939 pro svůj neárijský původ vyloučen ze světelského Sokola, stejně jako z čtenářského a vzdělávacího spolku.