Benešova vila v Sezimově Ústí

V průběhu nedělního DP Běží liška k Táboru máme shodou okolností možnost navštívit vilu Edvarda a Hany Benešových v Sezimově Ústí.

Nechal si ji postavit tehdejší československý ministr zahraničních věcí Edvard Beneš jako místo odpočinku pro sebe a svoji manželku Hanu. Když byl v prosinci 1935 zvolen prezidentem republiky, změnila se vila v sídlo prezidenta, což přispělo k rozkvětu celého Sezimova Ústí. Do vily přijížděly návštěvy politiků i představitelů kultury, mezi nimiž byl zvlášť vítaným hostem spisovatel Karel Čapek.

Ze Sezimova Ústí odjel prezident 22. září 1938 do exilu, kde zahájil otevřený boj za obnovu Československé republiky. Během německé okupace byla prezidentova vila vypleněna gestapem a německou armádou. Vedle nábytku, uměleckých předmětů a osobních věcí byla rozkradena i obsáhlá odborná prezidentova knihovna, čítající na dvanáct tisíc svazků. I když se prezident Beneš vrátil z exilu jako vítěz nad fašismem, milován celým národem, byl konec jeho života nešťastný. Po komunistickém puči odmítl podepsat novou nedemokratickou ústavu a 2. června 1948 se vzdal prezidentské funkce, opustil Pražský hrad a natrvalo přesídlil do své vily v Sezimově Ústí. Zde také 3. září 1948 zemřel.

Vila byla vystavěna v letech 1930 až 1931 podle projektu architekta Petra Kropáčka. Stavební práce realizovala táborská stavební firma Antonín Soumar. Vypracování projektu i stavba probíhaly za přímé účasti manželů Benešových. Podle jejich představ měl dům připomínat venkovská stavení na jihu Francie, přáli si nejen hladké zdi a nízké střechy, ale též světlé místnosti. V létě 1937 se Benešovi rozhodli vilu dostavět. Podle projektu architekta Otokara Fierlingera byl přistavěn na severozápadní fasádu nový trakt se sallou terrenou a terasu před jihozápadním průčelím zastínila obloučkovitá lodžie. Obytné a užitkové prostory byly v dvoupodlažním domě rozloženy do dvou členitých křídel. Společenské a obytné místnosti byly umístěny na jihozápadní stranu, v křídle situovaném k Lužnici. 

Prostorné světlé místnosti měly hladké stěny, pouze v obytné hale a pracovnách obsahovaly niky s poličkami.

Strop obytné haly dekorovaly dřevěné trámy a strop Benešovy pracovny měl celodřevěné obložení. 

Vila, opatřená pískově žlutou omítkou a zeleným nátěrem okenic, přirozeně kontrastovala s travnatou plochou i listnatými a jehličnatými dřevinami. 

V listopadu 1973 sepsala Hana Benešová závěť, v níž odkázala část mobiliáře a vilu s přilehlými pozemky Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře. Po její smrti převzal v roce 1975 tyto nemovitosti Okresní národní výbor v Táboře, mobiliář z vily byl odvezen do depozitáře a dům smluvně převeden do majetku Úřadu předsednictva vlády ČSSR. Architekti z Projektovému ústavu výstavby hl. m. Prahy pod vedením Jana Šrámka vypracovali návrh, podle něhož byla rodinná vila v letech 1977 až 1978 adaptována na vládní rezidenci. Dostala světlehnědou omítku a okenice byly opatřeny hnědým nátěrem, prejzová střecha byla nahrazena krytinou z měděného plechu a radikální úpravou prošly i společenské prostory vily. Z původního zařízení zůstala zachována kachlová kamna v prezidentově pracovně, některé vestavěné skříně a prostor schodiště z vestibulu do patra. Vila získala nové rozvody elektřiny, vody a kotelnu. Na zahradě, naproti tenisovému kurtu, byl vybudován vyhřívaný bazén se šatnami.

V listopadu 2000 prohlásilo Ministerstvo kultury České republiky někdejší letní sídlo Edvarda Beneše za kulturní památku. Z podnětu předsedy vlády Mirka Topolánka prošla vila v letech 2006 až 2009 náročnou obnovou. Během adaptace byl opraven rovněž plášť budovy, přičemž barevné pojetí fasády a okenic vychází z dobové fotodokumentace, společenské místnosti v přízemí domu se navrátily do původní podoby z 30. let. Vila dnes slouží nejen jako reprezentační prostory předsedy vlády, ale je především důstojným památníkem Hany a Edvarda Benešových.

Autorem zahradní kompozice, která vycházela ze zásad anglického krajinářského parku, se stal architekt Otokar Fierlinger. V letech 1932 až 1938 se rozloha parcely zvětšila o pozemky, které Beneš postupně přikupoval. Rozšířením získala zahrada parkový charakter a přírodní hranice. Parcelu na jedné straně vymezovala řeka Lužnice a Kozský potok, na straně druhé Starotáborský les. Výsadbu rostlin prováděl nejen zahradník, ale i Hana a Edvard Benešovi. Zahradničení se pro manželský pár stalo jednou z hlavních relaxačních činností. V roce 1936 byl na okraji pozemku vybudován dům s bytem domovníka a kanceláří prezidentova tajemníka, tzv. správní vila.

Po ukončení komentované prohlídky vily se zastavujeme u hrobky.

Edvard Beneš si místo svého posledního odpočinku zvolil sám. Od léta 1947 se před rodinou a svými spolupracovníky netajil přáním, aby byl pohřben ve své milované zahradě. Místo se odpradávna nazývalo Kazatelna, neboť z pahorku podle lidové pověsti promlouval k věřícím Jan Hus. O úpravě prostoru s výhledem na Sezimovo Ústí a soutok řeky Lužnice s Kozským potokem jednal Edvard Beneš také s architektem Pražského hradu Pavlem Janákem. Ten zaznamenal, že si prezident představuje prostou kamennou hrobku na skále. Podle architektovy koncepce se měl hrob při pohledu od řeky nacházet ve středu návrší pod severozápadním průčelím vily. Stavbu v letech 1948 až 1949 realizovala stavební firma Antonín Soumar a František Koutenský z Tábora. V březnu 1950 Pavel Janák vyhověl přání Hany Benešové a na hrobku umístil bustu Edvarda Beneše, kterou v roce 1947 vytvořil sochař Karel Dvořák. Rakev s ostatky byla do hrobu uložena 10. 9. 1948, urna s popelem jeho manželky sem byla uložena po utajeném pohřbu6. 6. 1975. Prezidentova hrobka byla během života Hany Benešové přístupná veřejnosti. Nový vlastník nemovitosti – Úřad předsednictva vlády ČSSR – v roce 1975 přístup k hrobu uzavřel. Tento stav trval až do 24. 3. 1990, kdy se veřejnosti brána do zahrady opět otevřela. Hrobku stále zdobí čerstvé květiny a každoročně ji navštěvuje mnoho lidí, přicházejících se poklonit, uctít památku a připomenout si, co prezident Beneš pro český národ v jeho těžkých dobách učinil.