Putování za praotcem Čechem

V propozicích k prvnímu ročníku pochodu pořadatel Outdoor Horní Počaply, zájmové sdružení, uvádí: „Rozhodli jsme se navázat na tradici našich otců, kteří pravidelně chodívali na tzv. Putování pivních skautů na Říp.“ Bylo to v 80. letech a pořadatelem byl odbor turistiky TJ Sokol Horní Počaply.

Horní Počaply se nacházejí nedaleko Mělníka, na rozdíl od něj však na levém břehu Labe. Cesta vlakem přes Prahu je dlouhá, přesedám v Libni a podruhé v Podbabě. 

Za protihlukovou stěnou vykukuje věž hotelu International v Dejvicích, jedné z nejtypičtějších ukázek socialistického realismu v Praze. Byl postaven v letech 1952–1956 z rozhodnutí Alexeje Čepičky, tehdejšího ministra obrany a zetě Klementa Gottwalda. Vlastní budova, za socialismu veřejností skrytě opovrhovaná a posměšně přezdívaná Lomonosovova univerzita, je vysoká 67 metrů, kalich má dalších 10 metrů a hvězda 1,5 metru.

V devět hodin vystupuji v Horních Počaplech a mířím na start do Sportovního areálu. Trasa pochodu vede kolem struskoviště elektrárny Mělník a mírně stoupá lesem. Na jeho konci mě pak čeká první pohled na mírně zamlžený Říp.

Pokračuje se polní cestou do Libkovic pod Řípem a pak do Kostomlat pod Řípem. Jdu celkem svižně, takže na návsi mě místní strejka upozorňuje, že pokud spěchám na vlak, mám ještě dost času... Nemám kam spěchat – a už vůbec ne na vlak, nicméně, když jsem pár stovek metrů za nádražím, po kolejích vedoucích souběžně s cestou projíždí motoráček...

Výhled na Říp je čím dál hezčí, ale v cestě mám ještě Ctiněves. Na jejím konci se nachází malý soukromý Podřipský pivovar, v němž má každý účastník pochodu v rámci startovného zajištěno jedno pivo či jedno nealko zdarma. Pivovar je v provozu od roku 2013, jeho majitelé vaří pivo tradiční metodou z vody, chmele, sladu a pivovarských kvasnic, nic neředí, nepasterizují a nefiltrují.

Srdcem pivovárku je varna o objemu 5,5 hl, ze které je mladé pivo stáčeno přes chladič mladiny do otevřených spilek, kde si nějaký den poleží, zkvasí. A nakonec se přesune do ležáckého sklepa, kde se změní na pivo jako křen. Mohu potvrdit, měl jsem Podřipské pivo 11° světlé, ale mohl jsem si dát i tmavé, pšeničnou dvanáctku nebo svrchně kvašené pivo amerického typu Ale 14°. To bych ochutnal rád, ale mám obavy, že by se mi mohlo vrazit do nohou...

Vracím se ke kostelu a po červené turistické značce stoupám na Říp, památné místo české mytologie a historie. Podle pověsti právě sem přišel praotec Čech, přehlédl okolní krajinu a rozhodl se zde usadit.

„Když vstoupil na horu, bylo ráno; a hle, široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky, až k modravým horám rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka,“ píše Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.

Cestou vzhůru samozřejmě nevynechám úchvatnou Pražskou vyhlídku... 

... a výstup končím před rotundou sv. Jiří, stojící na kótě 455 m n. m. Patří mezi nejstarší dochované stavby u nás. Poprvé se v písemných zprávách objevuje v roce 1126, kdy kníže Soběslav I. nechal na paměť vítězství nad německým králem Lotharem III. v bitvě blízko Chlumce u Ústí nad Labem stávající kostelík upravit a rozšířit o západní kruhovou věž. K založení stavby tudíž došlo dříve, snad již kolem roku 1039, kdy byly do Prahy přeneseny ostatky sv. Vojtěcha, jemuž byla kaple na Řípu zasvěcena. Teprve od 16. století je známo zasvěcení sv. Jiří, patronu Přemyslovců. Současná podoba rotundy je ovšem výsledkem puristické přestavby v letech 1869–1881. K dalším nepříliš šťastným stavebním úpravám došlo v 60. letech minulého století.

Nahlížím dovnitř, protože právě končí komentovaná prohlídka s průvodcem a návštěvníci vycházejí ven. V interiéru se kromě dvou zobrazení boje sv. Jiří s drakem – reliéfu od Bernarda Otto Seelinga a kamenné polychromované sochy od Eduarda Veselého – nachází socha Dobrého pastýře jakožto symbolu příchodu našich předků (slovanských pastýřů) a plastika Ukřižování, obě od současného sochaře Stanislava Hanzlíka.

Vracím se k turistické chatě pod vrcholem, sestupuji po červené značce do Krabčic a dále pokračuji po vlastním značení červenými fáborky cestou mezi ohradami pro koně do Bechlína. Odtud po silnici ke hřbitovu a polními a lesními cestami zpět do Horních Počapel. Poslední zamíření objektivu patří tepelné elektrárně Mělník. 

Ve skutečnosti se jedná o komplex tří elektráren označovaných římskými číslicemi I až III, které byly postupně uváděny do provozu v letech 1960, 1971 a 1981. Všechny spalují hnědé uhlí ze severočeských uhelných pánví a k chlazení využívají vodu z Labe.