sobota 12. srpna 2017

Přírodní perly západního Norska (II)

(předchozí článek Přírodní perly západního Norska I)
Výšlap na vrchol Gausta, horu s údajně nejkrásnějšími výhledy v Norsku

Po osmé hodině opouštíme kemp a krátce se zastavujeme v marketu Kiwi. Nějaké potraviny kupujeme nejen my, ale především náš kuchař Luďa, o kterém průvodkyně říkala, že je nejlepší, jakého kdy Alpina měla. Ukázalo se, že opravdu umí – a že vaření ho baví! 
Po desáté hodině přijíždíme na parkoviště, které je zcela zaplněné osobními auty, takže musíme vystoupit a autobus odjede pryč. Na Gaustu míří desítky lidí, je druhá srpnová sobota a to se zde pravidelně koná jakási akce na podporu pěší turistiky, děti dostávají kartičky, na něž zaznamenávají odpovědi na otázky připravené na několika stanovištích. 
Předchozí snímek jsem si vypůjčil z internetu (foto: Ove Bergersen). My jsme z tohoto pohledu Gaustu neviděli a počasí také nebylo ideální – ale nestěžujeme si! Drobně prší, cesta je kamenitá, člověk musí stále koukat pod nohy a dávat pozor kam šlape.
Přicházíme k tunelu, který vede k horní stanici lanovky, kam se samozřejmě jdeme podívat. Je dlouhá 860 metrů, byla postavena pro vojenské účely NATO a teprve nedávno zpřístupněna. Gausta je v zimě oblíbená sjezdaři, na jejích svazích se konají soutěže včetně Norseman Xtreme Triathlonu, který je považován za „nejbrutálnější triatlon na světě“. 
Vracíme se ven a pokračujeme už jen malý kousek k chatě. 
Počasí se zlepšuje, chvílemi jsme sice v mracích, ale chvílemi jsou výhledy, a tak se shodujeme v pokračování k vrcholu Gausty (1883 m). 
Cesta je to náročná, hřeben je úzký, skalnatý a složený z všelijak nahromaděných větších či menších bloků kamene. Trvá nám to o něco déle než půlhodinu a konečně stojíme na vrcholu! Následuje vrcholové foto a zápis do logbooku kešky. 
Máme štěstí, že se počasí umoudřilo a poskytlo nám krásné výhledy. 
Uvádí se, že za ideálního počasí se odtud dá přehlédnout šestina Norska! 
Moc dlouho se na vrcholu nezdržujeme a obracíme se zpátky:
Jdeme se podívat do sto let staré chaty, kde je možné dát si kávu, čaj, vafle i jednoduché jídlo. Setkáváme se s některými, kteří na vrchol nešli a společně s nimi sestupujeme dolů. Výhledy doleva i doprava stály za tu námahu, pár set metrů před parkovištěm ovšem začíná zase pršet.
Několika zatáčkami-vracečkami sjíždíme z výšky 1150 m do údolí řeky Mana ve výšce 200 metrů nad mořem. Projíždíme městečkem Rjukan a jen pár kilometrů za ním se nachází hydroelektrárna Norsk Hydro. V roce 1911, kdy byla uvedena do provozu, měla nejvyšší výrobní kapacitu elektrické energie na světě – jejích deset turbín vyprodukovalo až 108 MW. Elektrárna je krásným příkladem průmyslové architektury a svými vysokými štíty a symetrickými okny připomíná spíše velký venkovský obytný dům než elektrárnu. 
Za druhé světové války sehrála důležitou roli, když si z ní nacisté udělali závod na výrobu těžké vody (deuteria), která byla potřebná pro regulaci nukleárních reakcí. Američané si byli této skutečnosti vědomi a elektrárnu několikrát bombardovali. Ani norský odboj nezůstal stranou a proti Němcům se Norové postavili na odpor. Výsledkem byla skutečnost, že Němci se rozhodli stáhnout a přesídlit s výrobou těžké vody do Německa. Jediný způsob, jakým toho mohli docílit, bylo vlakové spojení. Část železnice vedla přes jezero Tinnsjoe, přes které vlak převážel důmyslně upravený trajekt. A právě toto jezero se stalo svědkem snad nejvelkolepějšího a velmi odvážného činu celé války, kdy příslušníci norského odporu 20. ledna 1944 celý trajekt i s vlakem potopili a zamezili tak Hitlerovi získat atomovou bombu. Všechna těžká voda byla ztracena, ale s ní bohužel všech čtrnáct norských pasažérů. Celý příběh je vylíčen ve filmu z roku 1965 Hrdinové z Telemarku, v němž hlavní roli ztělesnil Kirk Douglas, a v útlé knížce Františka Kafky Výbuch v podzemním jezeře, vydané v edici Magnet jako svazek 1/1969. 
*  *  *
Již nemáme daleko do cíle dnešní cesty, když se krátce zastavujeme u obrovského vodopádu Låtefoss, který se ve dvou mohutných ramenech vytékajících z jezera Lotevatnet valí k silnici, protéká několika oblouky kamenného mostu a vlévá se řeky Gronsdalslona
Levé rameno vodopádu
Pravé rameno vodopádu
Celkový pohled na vodopád ze silnice
Projíždíme městečkem Odda a odbočujeme do folgefonnského tunelu. Vede západním směrem a je dlouhý 11 150 metrů. Po pár kilometrech zastavujeme v obci Sundal, neboť zdejší kemp bude po čtyři noci naším domovem.

Žádné komentáře:

Okomentovat