úterý 15. srpna 2017

Přírodní perly západního Norska (V)

(předchozí článek Přírodní perly západního Norska IV)
Túra k jednomu z ramen folgefonnského ledovce

Podle krásného rána s takřka bezmračnou oblohou by se dal očekávat pěkný den, ale víme, že v horách – a v Norsku obzvlášť – to tak být nemusí. Jdu si udělat pár snímků v kempu...
„Naše“ chatička a stany další účastníků zájezdu
Recepce, společenská místnost a sociální zařízení
Řeka Bondhus vtékající do Maurangfjordu
Molo na Mauragsfjordu
... a ze silnice nad kempem vzhlížím k jednomu ze splazů ledovce Folgefonna (k jinému jeho splazu se dnes vydáme):
Již známým folgefonnským tunelem, který je proražen pod ledovcem napříč poloostrovem Folgefonna, přijíždíme do Oddy a v kempu ležícím na severním břehu jezera Sandvinvatnet přesedáme do dvou mikrobusů, které nás za padesát „noků“ odvážejí do pět kilometrů vzdálené osady Buer. Dál už musíme po svých. 
* * *
Musím přiznat, že se při tomto psaní trochu potýkám s norskými názvy. Nejen, že se vyskytují s různými malými obměnami, ale jednoslovný název představuje složeninu jména a přípony: vatnet je česky jezero, elvi řeka, dalen údolí, vidda plošina, breen ledovec, no a fjord je fjord. Tím chci říct, že je asi hloupost psát „jezero Sandinvatnet“, „údolí Buerdalen“ či „náhorní plošina Hardangervidda“... Nicméně jsem se rozhodl, že v tom budu pokračovat, protože psát „plošina Hardanger“ mi také nepřipadá vhodné.
* * *
Svěžím údolím Buerdalen šlapeme podél dravé říčky vstříc Nedre Buerbreenu, dolnímu ze dvou zdejších splazů folgefonnského ledovce. Nenáročná lesní cesta se záhy mění v kamenitou, přičemž zhruba druhá polovina se na několika místech zdolává pomocí lan či řetězů. 
Výhledy jsou úžasné dopředu na přibližující se ledovec... 
...i dozadu, neboť vidíme, jak se vzdalujeme z údolí. 
Po levé straně burácí řeka...
... a vpravo jsou hory, ze kterých stékají potůčky, z nichž jeden přecházíme po lanové lávce. 
K ledovci se dostáváme hodně blízko,... 
... ale sáhnout si na něj nemůžeme. V tom nám brání divoká říčka vytékající zpod druhého, horního splazu.
Díky zoomu si jej ale můžeme „přitáhnout“ blíž:
Je to zážitek, ledovec je docela barevný: od bílé přes zelenkavou, bledě modrou a nafialovělou až po šedou. 
Ledovec Folgefonna se skládá ze tří částí – severní (26 km²), střední (9 km²) a jižní (168 km²). Jižní část je třetím největším pevninským ledovcem v Norsku a ve Skandinávii vůbec. Tloušťka ledu je až 375 metrů, není však pozůstatkem z doby ledové – původní ledovec se rozpustil a asi před 5000 lety vlivem poklesu teplot vznikl na stejném místě nový ledovec. Leží v Národním parku Folgefonna, který rozkládá na ploše 545,2 km² a je jedním z nejnovějších – byl otevřen až 14. května 2005. 
Postupně se po skupinkách vracíme stejnou cestou zpět s tím rozdílem, že i z osady Buer, kam nás ráno vyvezly mikrobusy, půjdeme pěšky až do Oddy.
Na druhém břehu říčky, přímo nad osadou Buer, která se skládá jen z pár domků,...
... je vidět vodopád, a protože je tu lávka, jdu se k němu podívat.
Ještě poslední pohled na ledovec...
... a pak už jen po silnici podél divoké řeky do Oddy.
Začíná pršet, sice drobně, ale vytrvale, takže dochází na pláštěnky. Čím blíže přicházíme ke kempu, tím lépe je vidět Skipheller, obrovský puklý bludný balvan, který tu před 10 000 lety, v době ledové, zanechal odtávající ledovec. Na výšku měří přibližně 30 metrů, jeho objem je přibližně 25 000 metrů krychlových a hmotnost přibližně 65 000 tun. Jezero Sandvinvatnet je v současné době 88 metrů nad mořem, což je přibližná hladina moře před 10 000 lety.
Snímek pořídila Angelika, mě se balvan kvůli dešti podařilo vyfotit až když jsem se v kempu schoval pod přístřešek:
Odda se rozkládá podél celého toku řeky Opo, která na jihu města vytéká z jezera Sandvinvatnet a na severu města se vlévá do Sorfjordu. Od roku 1840 až do začátku první světové války byl a Odda vyhledávanou turistickou destinací, neboť nabízela na malé ploše nádhernou přírodu, fjordy, vodopády a ledovcové splazy. Mezi pravidelné návštěvníky patřil i německý císař Vilém II. Později se stala také významným průmyslovým centrem s hutěmi na hliník. 
Protože déšť neustává, ale jenom se mění jeho intenzita, trávíme čas do odjezdu autobusu v kavárně a jen krátkou procházkou do přilehlého okolí.
Plastika koně nedaleko dřevěného kostela je oblíbeným objektem – a nejen fotografů.
Ve městě je poměrně nezvykle dlouhý dřevěný kostel z r. 1870.
Mapka dnešní túry 6 hod., ↑ 380 m, ↓ 700 m: 



Žádné komentáře:

Okomentovat