sobota 19. srpna 2017

Přírodní perly západního Norska (IX)

(předchozí článek Přírodní perly západního Norska VIII)
Odjezd do hlavního města

Máme před sebou asi tři sta kilometrů, z větší části po národní silnici č. 7. Projíždíme náhorní plošinou Hardangervidda, po levé straně se objevuje Hardangerjøkullen, šestý největší ledovec v Norsku. Krátce se zastavujeme se u sámských obydlí stojících hned u silnice. Prodávají se zde kožešiny (tulení jsou místní, medvědí z Kanady), svetry a bačkory s norskými vzory, sobí a losí salámy a různé suvenýry.

Sámové (známí také jako Laponci, což mnozí z nich považují za pejorativní označení) jsou domorodí ugrofinští obyvatelé obývající arktickou část Laponska, zahrnující dnes nejsevernější části Norska, Švédska, Finska a ruského poloostrova Kola. Tradičními způsoby obživy Sámů byl pobřežní rybolov, lov pro kožešiny, chov ovcí a především polokočovný chod sobů. Po staletí byli předmětem diskriminace, nyní se norské orgány snaží vyrovnat se s potlačováním Sámů v minulosti, rozvíjet sámské kulturní instituce a propagovat sámskou kulturu a jazyk.
*  *  *
Oslo (Norové vyslovují „ušlu“ nebo „ošlo“) je nejstarším hlavním městem v celé Skandinávii. Jeho jméno znamená Louka bohů a podle středověkého kronikáře Snorri Sturlusona bylo založeno okolo roku 1048 králem Haraldem III. Budovy a architektura centra pochází ve velké většině z pozdního 19. a počátku 20. století: široké třídy, parky a zahrady, majestátní budovy a dlouhé široké třídy, to vše dává městu důstojnou tvář.
Je nejvýznamnějším hospodářským, kulturním a politickým centrem Norska, nejvýznamnějším norským námořním přístavem a důležitým železničním i silničním uzlem. V současnosti má na sedm set tisíc obyvatel, aglomerace Velké Oslo téměř milion.
Zajímavá je historie vzniku městského znaku. Je na něm postava sv. Hallvarda, patrona města, sedícího na trůnu. V levé ruce drží tři šípy, v pravé mlýnský kámen. Nápis ve spodní části vyjadřuje heslo Jednotné a pevné Oslo. Obchodník Hallvard vyplul na fjord s těhotnou dívkou, jež ho požádala o ochranu před třemi muži, kteří ji podezřívají z krádeže věcí z domu jejich bratra. Prý ji chtějí kvůli tomu zabít, ale ona je nevinná. Muži připluli na jiné lodi a když jim Hallvard odmítl dívku vydat dokud nepřivedou svědka nebo nepředloží důkazy. Jeden z mužů vystřelil svůj šíp přímo do Hallvardovy hrudi, ostatní zabili svými šípy dívku, Hallvardovi uvázali na krk mlýnský kámen, který našli v jeho lodi, hodili jej do moře a dívku pohřbili na břehu fjordu. Zanedlouho však rybáři objevili Hallvardovo tělo, které vyplavalo na hladinu i s mlýnským kamenem na krku. To považovali všichni za boží znamení a Hallvard byl prohlášen za svatého. Pro úplnost dodávám, že mladí Norové žertem říkají, Hallvard nemá v ruce mlýnský kámen, ale cédéčko jakožto symbol nové doby.
*  *  *
První zastávka našeho autobusu je u vstupu do městského parku. Má plochu 32 ha, nazývá se Frognerpark a je osazený 212 sochami (počty se v jednotlivých pramenech liší) od světově proslulého norského sochaře Gustava Vigelanda (1869–1943). Celou práci provedl Vigeland sám, bez pomoci studentů či dalších umělců, navrhl i kompletní rozvržení všech sousoší. Hlavní prohlídková osa je dlouhá 850 m a sochař ji tématicky rozdělil do pěti jednotek: Brána, Most, Fontána, Monolit a Kolo života. Sochy jsou vyrobeny z bronzu, žuly a několik jich je kovaných. Park vznikal řadu let, Vigeland se jeho dokončení nedožil. Jeho popel byl uložen do věže jeho bývalé pracovny, dnes Vigelandova muzea. 
My přicházíme do parku odzadu, takže prvním objektem, který spatříme je Kolo života (Livshjulet) z  roku 1934, jež je symbolem věčnosti. Kolem Slunečních hodin pak přicházíme k malému pahorku...
... na jehož vrcholku se nachází Monolit. Přístup k němu je přes osm kovaných železných bran zobrazujících lidské postavy. Brány byly navrženy mezi lety 1933 a 1937 a postaveny krátce poté, co Vigeland zemřel. Monolit je vytesaný z jediného žulového bloku, figurální část s 121 postavami, které stoupají k obloze, má výšku 14 m, včetně soklu je monolit vysoký 17,3 metru.
Sochy ze žuly nebo bronzu v roztodivných polohách, pohybech a v rozličných životních situacích znázorňují koloběh lidského života od narození až po smrt, rovněž i vztahy mezi mužem a ženou a mezi rodiči a dětmi. Hloučky nahých kamenných lidí zdobí i kruhové schodiště pod obeliskem. 
Všechny sochy jsou ztvárněny velmi jednoduše, bez podrobných detailů, žádné dramatické křivky a zvlněné drapérie. Jednoduchost, hladkost, nahota. Světlý materiál je tak hladký, že jej nelze nepohladit. Robustní mužské a ženské postavy jsou zachyceny ve chvílích hry, jakoby dětského dovádění, dílo je však prosto jakékoli erotiky. 
Kolem monolitu je pravidelně umístěno 36 žulových skulptur znázorňujících koloběh života. Některé figury  také ukazují řadu každodenních situací a vztahů, které provázejí lidský život. Můžeme tu vidět muže se ženou, kteří sedí proti sobě a mezi nimi si hraje jejich dítě. Je tu také unavená matka obklopená svými dětmi, které ji tahají za copy. Několik sousoší vyjadřuje poslední fázi lidského života.
Doba vzniku, počátek 20. století, takovýmto experimentům nenahrávala. Vigelandovo dílo si užilo mnohaletých diskuzí odborníků, kteří se přeli o vkusnost a uměleckou kvalitu. Puritáni snesli na hromadu spoustu odsuzujících argumentů a akademisté, jimž v žádném období dějin umění nebylo vhod jakémkoli odchýlení od zavedených představ krásy a normálnosti, jim vášnivě přikyvovali. Po sobě lezoucí hraví naháči dnes nikoho nepobuřují, spíš se zdá, že znázorňují obyčejné lidské štěstí.
Život však není jen dětství a mládí se svým škádlením. Sochař nezapomněl ani na další etapy života. Postavy starších lidí s povadlejšími tvary se k sobě choulí s tak velkou láskou a něhou, že jim leckterý mladý pár může závidět. Nazí lidé pokročilejšího věku nejsou ve světě umění běžným námětem, a právě zde jsou názorně vidět Vigelandovy schopnosti a vliv jeho učitele, Augusta Rodina.
Monumentální kašna představující břímě života, které na svých bedrech nesou šlachovité, napjaté bronzové sochy mužů, zato dole se voda řine kolem postav zaměstnaných hrou, rozhovorem nebo prostým odpočinkem a postáváním. vzbudila už jen jako kresba tak velký obdiv, že měla být původně umístěna na náměstí před budovou parlamentu nebo v zahradě u královského paláce. 
Tvoří ji sochy pěti mužů kteří drží nad hlavami obrovskou mísu se stékající vodou.
Na mostě stojí 58 soch z bronzu, které zobrazují lidské postavy tří generací v různých interakcích. 
Nejběžnějším námětem této řady aktů je vztah rodičů a dětí. 
Vigeland zde velmi výrazně zobrazil rozdílnost v přístupu k ratolestem mezi ženami a muži. Zatímco matky děti konejší, hladí a líbají, otcové volí různé hry a škádlení. Nejznámější sochou na mostě je Vztekající se chlapec (Sinnatagen). Má zaťaté pěstičky a dětskou tvář zkřivenou zlostným výrazem:
Socha je častým cílem vandalů a byl také ukraden. lidé se dotýkají jeho levé ruky, protože si myslí, že jim přinese štěstí. Časté osahávání však zabraňuje přirozené oxidaci a čím více se ruka leskne, tím větší pokušení dotknout se jí vyvolává. Byla pokryta voskem, později tmavou tekutinou, ale nic naplat. Pracovníci Vigelandova muzea jsou roztrpčeni, když slyší, jak někteří průvodci dokonce nabádají klienty, aby se ruky dotkli.

Žádné komentáře:

Okomentovat