pátek 18. srpna 2017

Přírodní perly západního Norska (VIII)

K nejznámějšímu norskému kaskádovitému vodopádu Voringsfossen

Ráno popojíždíme z kempu jen pár kilometrů do Fossili a zastavujeme na parkovišti před stejnojmenným hotelem, abychom si prohlédli vodopád Voringsfossen z výšky. Nedávno vybudovaná vyhlídka umožňuje podívat se na padající vodní spousty z několika úhlů, ale stejně se těšíme na pohled zdola.
Před prodejnou suvenýrů (mezi nimiž je nepřeberné množství trollů různých velikostí) si mnozí fotíme sochu trolla. 
Podle norských pověstí jsou trollové původní obyvatelé této severské země, jsou záludní, zlomyslní a nevypočitatelní, někteří jsou zlí a někteří hodní. Už tisíciletí žijí v lidových pohádkách, bájích a mnoha příslovích a pořekadlech. Rozhodně však nevypadali neškodně jako současné suvenýry. Pravda, po mechu také občas poskakovali malí a roztomilí skřítci, častěji se však vyskytovali v rozměrnějších velikostech – až po obra porostlého stromy a mechem. Trollové měli dlouhé nosy, kravské ocasy a na končetinách pouhé čtyři prsty. Svými rozcuchanými účesy vypadali dost divoce, přesto byli někteří krotcí, bezelstní a naivní. Po příchodu lidí někteří trollové zjistili, že je jim v blízkosti člověka dobře, a tak začali vyhledávat přístřešky pro dobytek a stodoly a dalo se s nimi i spřátelit. Jiní však setrvávali ve své samotě a opuštěné hory, lesy, jezera a vodopády pro ně byly nejlepším útočištěm.
Po půl hodině se tedy vracíme do autobusu a popojíždíme zase jen pár kilometrů. Opouštíme autobus a sestupujeme po staré a dnes již nepoužívané silničce s mnoha zatáčkami a jedním krátkým tunelem. 
V místě, kde je silnička přehrazena a nápis Zákaz vstupu, odbočuje zalesněným svahem prudce dolů úzká balvanitá pěšinka. Zatímco stromků ubývá, kamení přibývá, všechny bez výjimky jsou kluzké, a tak je třeba dívat se na cestu a zvážit každý krok. 
Po lanové lávce přecházíme na druhý břeh řeky Bjoreio a za chvíli už stoupáme k místu, kde pěšina končí. Vyhlídka je krásná, ovšem vítr přináší drobné kapičky vody a nad vodopádem není modré nebe, nýbrž mrak mlhy. Vodopád je vysoký 145 metrů.
Stejnou cestou se vracíme na parkoviště...
... a nemineme bez povšimnutí prodejnu suvenýrů ani možnost dát si kávu či zmrzlinu.
Několik lidí se vrací autobusem do kempu, většina nás však vyráží na túru. Nejprve po hlavní silnici a pak druhou odbočkou doleva do vesničky Liseth
U žluté budovy s nápisem Liseth pensjonat odbočujeme na červeně značenou trasu.
Pohled zpátky
Pohled doleva
Zpočátku vede širší cestou po louce, ale brzy se mění v úzkou pěšinu plnou kamenů, bláta, mechu a rašeliny. 
Mírně stoupáme podél říčky Isdølo, občas míjíme nějakou chatu, často se střechou porostlou trávou a mechem. Břeh řeky lemují břízy zakrslé, vrby bílé, vrby laponské. Většina účastníků zůstává na malém kamenitém plácku přímo na břehu říčky (někteří se v ní dokonce smočili),...
... čtyři největší dravci pokračují až na hřeben a my tři zůstáváme mezi oběma extrémy – u chatky, od níž cesta již stoupá na hřeben.
Sedíme na zápraží, užíváme si sluníčka a výhledů do dáli.
A také si podrobněji všímáme okolní flóry.
Stejnou cestou se pak vracíme k penzionu Liseth a po zelené značce přicházíme do kempu. 
Mapka dnešní trasy 5 hod., ↑ 200 m, ↓ 600 m: 

Následující článek Přírodní perly západního Norska (IX)

Žádné komentáře:

Okomentovat