Ve volném pokračování Příběhů české šlechty, knihy o osudech některých českých aristokratů (psal jsem o ní na tomto blogu zde), kteří po únoru 1948 zůstali ve vlasti, se autor zaměřil na příběhy šlechticů, kteří dříve či později odešli do exilu a domů se vrátili až po roce 1989.
Setkáváme se tu se zástupci slavných i méně známých rodů a dozvídáme se o dramatických okolnostech jejich odchodu do ciziny, o tom, jak se vyrovnávali s údělem vyhnanců, i o jejich zpáteční cestě do vlasti, převzetí rodových statků a problémech s tím spojených.
Poznáváme tak mimo jiné osudy Jana Mladoty ze Solopisk a jeho ženy, Jeronýma Colloredo-Mansfelda, Františka Schwar- zenberga a jeho ženy Amálie, Adama Bubny-Litic, rodiny Zdenka Sternberga, Kryštofa Kolowrata Krakovského, Josefa Kinského, Jana Maxmiliána a Leopoldiny Dobrzenských, potomků rodu Parishů, roudnických i mělnických Lobkowiczů, hrabat Mensdorfů-Pouilly, ale i poněkud záhadného hraběte Karla Des Fours Walderoda, jehož případ i známá restituční kauza se zásadně odlišuje od všech ostatních. Mezi výjimky patří také portrét baronky Blanky Battagliové, jež nikdy do exilu neodešla a jako téměř jediná z příslušníků české šlechty přežila celou komunistickou éru v chátrajícím rodovém zámku v jihočeských Bratronicích, který posléze dostala zpět v restitucích.
V rozhovorech chce autor znát názory a pocity včerejších exulantů a dnešních restituentů často rozsáhlých statků a snaží se přitom konfrontovat stanoviska různých generací: těch, kteří odešli v dospělém věku a domů se vrátili takřka na sklonku života, s těmi, kteří emigrovali jako děti, nebo se v cizině narodili, vyrostli a zemi svých předků poznali až nedávno. Z rozhovorů vyplývá svědectví o zodpovědném přístupu k navrácenému majetku, o samozřejmém respektu k rodové tradici i o houževnatosti tváří v tvář problémům vyplývajícím jak z vleklých restitučních řízení, tak z celkové hospodářské situace a mravního marasmu posledních let.
V rozhovorech chce autor znát názory a pocity včerejších exulantů a dnešních restituentů často rozsáhlých statků a snaží se přitom konfrontovat stanoviska různých generací: těch, kteří odešli v dospělém věku a domů se vrátili takřka na sklonku života, s těmi, kteří emigrovali jako děti, nebo se v cizině narodili, vyrostli a zemi svých předků poznali až nedávno. Z rozhovorů vyplývá svědectví o zodpovědném přístupu k navrácenému majetku, o samozřejmém respektu k rodové tradici i o houževnatosti tváří v tvář problémům vyplývajícím jak z vleklých restitučních řízení, tak z celkové hospodářské situace a mravního marasmu posledních let.
Žádné komentáře:
Okomentovat