DP Havlíčkobrodská padesátka

Jubilejní 45. ročník dálkového pochodu a cyklojízdy, pořádaný tradičně začátkem září havlíčkobrodskými turisty.

Od startu, který je jako vždy v budově městského úřadu, se při cestě na červenou značku zastavuji u Hnátova kamene. Fotografoval jsem jej už několikrát, ale dnes mám poprvé šanci využít měkkého osvětlení vycházejícím sluncem.

Ke kameni se vztahuje pověst o události z roku 1472, v době sporů a vojenských výpadů mezi Brodem a Jihlavou. Když Jihlavští oblehli město, hlásný Hnát z Dolní brány městského opevnění udeřil na zvon, jak bylo domluveno, a tím jim dal znamení, že je vhodný čas k útoku. Hlas zvonu však zburcoval měšťany, ti se útoku ubránili, ženy Hnáta shodily do příkopu a tam ukamenovaly. Na památku této události byl na jeho hrobě postaven kámen, do něhož je vytesán kříž a sekyra. Zrádcovy kosti byly později vykopány a kostra postavena do výklenku v radnici, kde musela každou hodinu zvonit. Při pozdějším požáru však shořela, a tak místo ní byl postaven kostlivec dřevěný.

Eduard Herold (1820–1895), ve své době známý malíř, ilustrátor a spisovatel, v cestopise Malebné cesty po Čechách, který na pokračování uveřejňoval v časopise Světozor, v 15. čísle z 12. dubna 1872 píše: „Když jsem tady stál a chlapíka zvonit viděl, připadla mi na mysl bezděky naše doba a pražské příkopy, které by byly zajisté samými podobnými památníky posázeny, kdyby se stalo po právu všem zemězrádcům domácím.“

Hnátův kámen ovšem nestojí v místě, kde byl zrádný hlásný shozen z hradeb a kde zemřel. Kámen byl v minulosti několikrát přesunut, na počátku 20. století do něj narazil povoz, přerazil ho na dva kusy a shodil do Sázavy. Následně byl sice z vody vyzdvižen a uložen ve sklepě budovy gymnázia, ale tam se na něj zapomnělo a až při úpravách sklepa před druhou světovou válkou byl náhodou objeven a v roce 1946 zazděn do zábradlí na pravé straně mostu.

Odborníci ovšem mají o kamenu pochybnosti. Podle vytesaných symbolů se jedná o smírčí kámen, který byl vztyčen na místě, kde došlo k vraždě sekerou.

V rámci nedávné rekonstrukce mostu byl v loňském roce rekonstruován i Hnátův kámen. Kromě důkladného očištění a zbavení krusty byl biochemicky ošetřen proti mikroorganismům a napuštěn speciálním konzervačním roztokem.

Cyklostezka mě po břehu Sázavy přivádí ke sportovnímu areálu v Plovárenské ulici. Jsou tu hřiště pro basketbal, volejbal, travnatá plocha pro malou kopanou, dětské hřiště, dráha pro in-line bruslení, kuželky a venkovní šachy, zkrátka mnoho možností jak naložit s volným časem.

Vlevo od cyklostezky stojí podivný kiosek s malou předzahrádkou. Původně stál u morového sloupu uprostřed Havlíčkova náměstí. Radnice jej pořídila v rámci rekonstrukce náměstí – a nebyl zrovna levný. S terasou, osmi stoly, dvaatřiceti židlemi a patřičným vybavením přišel na téměř dva miliony korun. Samotných osm slunečníků, nad každý stůl jeden, vyšlo na více než 300 tisíc korun. Záměrně rezivějící objekt se občanům nelíbil, zorganizovali petici a po dvou letech ho radní nechali odvézt sem do Plovárenské. 

Slunečníky, stoly i židle však u kiosku vydržely jen chvíli. Originální designové slunečníky nahradil svými reklamními ještě na náměstí havlíčkobrodský pivovar, který měl stánek v pronájmu. A místo drahých kulatých stolků se čtyřmi židlemi jsou teď v Plovárenské klasické dřevěné lavice jako v každé jiné letní zahrádce. Původní mobiliář město použilo k vybavení nově zrekonstruované Radniční restaurace.

Radnice jej sice pořídila, ale neprovozuje, nýbrž pronajímá. Za celou sezonu jej však nájemce otevřel jen párkrát, a tak se opět uvažuje o jeho přemístění, snad někam k řece. Zde v areálu má vzniknout stálé kryté občerstvení v podobě kruhového baru na terase pod špičatou střechou.

Jen o pár metrů dál stojí Lipnický poutník. Dřevěná socha o výšce dva a půl metru, jejímž autorem je havlíčkobrodský řezbář Josef Špicl, byla slavnostně odhalena v březnu 2010 při 19. ročníku Zahájení jarní sezony v oblasti KČT Vysočina a 30. ročníku turistického pochodu Jarní Vysočinou.

Ještě si udělám snímek orosených pavučin na okrasné zeleni...

... a pak už šlapu po Cestě Karla Havlíčka Borovského přes Termesivy, dříve Termeshof, směrem na Pohled. Vždy, když vytáhnu fotoaparát, vzpomenu si na dvojici svých jihlavských známých M+M, konkrétně na její hezčí polovičku, která tvrdí, že žádná cesta, i když se jde několikrát, není stejná. Dávám jí za pravdu, mám co fotit, přestože jsem tudy šel již nespočetněkrát. Louky, lesy, pole, drobné sakrální památky,...

...flóru různých forem...

...i technické či industriální objekty.

Dvojice lokomotiv na mostu přes polní cestu a zároveň Sázavu před Pohledem

Brod přes Sázava a zbytky mostu u Pohledu

V Pohledu se zastavuji před kostelem sv. Ondřeje u jednoho z posledních děl žďárského sochaře Michala Olšiaka, které dokončil na začátku letošního roku. Je to takřka třímetrový gryf, legendární tvor s tělem lva a hlavou a křídly orla, vytvořený na zakázku nového majitele zámku Petra Zázvorky z Frýdlantu v Čechách, který zámek před třemi lety od obce Pohled koupil a má s ním velké plány.

Socha gryfa před zámeckou prelaturou není samoúčelná, naopak historie  zámku je s ním spojena. Gryf byl totiž vyobrazen jako štítonoš na erbovní fresce rodu Silva-Tarouca-Unwerth (původní majitelé zámku) nad vstupními dveřmi uvnitř kaple Panny Marie postavené roku 1840 na pohledském hřbitově. A také z druhé strany, zvenku, v trojúhelníkovém tympanonu, který zdobí průčelí kaple.

Následující obec Mírovka byla původně německá osada jménem Freudenau, které vzniklo jako německá složenina slov Freude (radost, potěšení, rozkoš) a Au/e/ (niva, luh, mokrá louka), přibližně tedy „Niva radosti“. Později se první slabika v názvu změnila z Freude na Friede (mír, pokoj), takže se užívalo jméno Friedenau, česky Frýdnava. Ve vlně počešťování, která se vzedmula na konci druhé světové války, byla ves 8. května 1945 pojmenována Svobodná. Nový název dlouho nevydržel, už v roce 1947 byla Svobodná přejmenována na Mírovku. Říká se, že původní české pojmenování nebylo vhodné, protože když průvodčí osobního vlaku na místní zastávce vyvolávala: „Svobodná!“, ozývali se muži vyklonění z oken vagonů: „Já jsem taky svobodnej, nedáme to dohromady?“

Jednoduchý, ale elegantní most přes Šlapanku v Mírovce

Přicházím ke 420 metrů dlouhé sjezdovce, v zimě uměle zasněžované a v noci osvětlené, dnes posekané, ale po včerejším dešti pěkně podmáčené. Vystoupám po ní 85 metrů převýšení na vrch Vysoká (587 m), v zimě vyhledávaný lyžaři z širokého okolí. Historie zdejšího lyžování sahá až do počátku 20. století, kdy sem Klub lyžařů KČST v Německém Brodě pravidelně pořádal nedělní výlety spojené s lyžařskými kurzy a závody. Na vrcholu stojí chata, v tuto dobu zavřená, byť by leckterý turista nepohrdl malým občerstvením. Sestupuji do stejnojmenné obce. Protože byla založena pod vrchem Hochtann, používala až do roku 1945 jméno Hochtanov, volně přeloženo Pod vysokou jedlí. Po odsunu Němců došlo k přejmenování obce i vrchu na Vysokou.

Pokračuji po žluté značce přes Květnov na Okrouhličku. Docela bych si dal pivo, ale restaurace U Kulaka je zrušená a v Šejdorfském mlýně v Okrouhličce může být svatba, proto neváhám a odbočuji doleva k chatě Hubertka. Jde o bývalou mysliveckou chatu na břehu rybníka o rozloze jednoho hektaru, který dal celému areálu jméno. Byl založen roku 1960, v roce 2007 prošel kompletní rekonstrukcí a následně proběhlo kvalitní zarybnění, nacházejí se zde jak standardní velikosti ryb, tak také trofejní kusy. Hlavní lovenou rybou je kapr, lín, siven, pstruh a candát.

Hubertka však není vyhledávaná jen rybáři, od jara do podzimu je místem, kde se o víkendech pořádají různé společenské akce, hudební vystoupení – především ve stylu country – a také připravují gastronomické speciality. Areál nabízí i ubytování ve dvou chatkách a sedmi karavanech a je zde i možnost postavit si stan.

Po lahodném velkopopovickém kozlíkovi se vracím na žlutou značku a v Okrouhličce konstatuji, že jsem se příliš nespletl, není zde svatba, ale Šejdorfská pouť s takovými „hvězdami“ jako Hanka Mašlíková, Pavel Kožíšek, Martin Maxa a Marcela Holanová.

Okrouhlička se původně jmenovala Šejdorf, dnes toto původní jméno připomíná penzion přestavěný z bývalého mlýna – Šejdorfský mlýn. Obec opouštím po cyklotrase č. 4153 směrem na Lípu. Cyklotrasa byla vyznačena v roce 2002 z iniciativy dobrovolného svazku obcí, které leží na její trase. Je dlouhá necelých 60 kilometrů, vede z Třemošnice přes Havlíčkův Brod do Štoků a propojuje tak Železné hory a Podoubraví s Posázavím a Vysočinou. Trasa dnešního pochodu po ní vede jen do Petrkova, kde se přechází na zelenou turistickou značku.

Do Havlíčkova Brodu přicházím kolem 14. hodiny, ale u pořadatelů pochodu se dlouho nezdržuji. Chci využít poslední možnosti zhlédnout alespoň část končícího výstavního projektu Baroko na Havlíčkobrodsku a kromě toho navštívit některé památky zpřístupněné v rámci Dnů evropského kulturního dědictví. Ostatně ještě před příchodem do cíle jsem chvíli poseděl v kostele sv. Vojtěcha, kde byl právě koncert...

... a na hřbitově, který kostel obklopuje, jsem se zastavil u hrobu rodičů Karla Havlíčka Borovského a jeho dcery Zdenky.

Výstavní projekt Baroko na Havlíčkobrodsku vznikl ve spolupráci Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, Moravského zemského archivu v Brně – Státního okresního archivu Havlíčkův Brod a Muzea Vysočiny Havlíčkův Brod. Jeho cílem je seznámit širokou veřejnost s kulturním a společenským fenoménem baroka v Havlíčkově Brodě a okolí, a to pomocí řady dosud nevystavených a nepublikovaných exponátů vysoké umělecké i historické hodnoty, pocházejících z let 1620–1780.

Výstava probíhající v prostorách galerie, muzea a v bývalém augustiniánském kostele sv. Rodiny spravovaném Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, je rozdělena na část věnovanou městu Německému (Havlíčkovu) Brodu a okolí členěnému podle hranic někdejších panství. V oddílu věnovaném městu jsou vystaveny exponáty zastupující jednotlivé oblasti věnované historii města v daném období, církevním objednávkám (zejména v souvislosti s osobností děkana Jana Křtitele Seidla), augustiniánskému klášteru a gymnáziu, cechům a řemeslům, barokní hudbě reprezentované Janem Václavem Stamicem a v neposlední řadě německobrodskému rodákovi, spisovateli a historikovi Janu Františkovi Beckovskému.

V části věnované venkovu byla vybrána panství Polná – Přibyslav, Úsobí, Plandry, Šlapanov a Úhrov, jejichž majitelé pocházeli jak z řad vysoké šlechty (Dietrichsteinové), tak z drobných šlechticů (Dobřenský, Zebo). Obě tyto skupiny se v rámci reprezentace snažily podporovat svůj sociální status zaměstnáváním špičkových umělců, jejichž díla jsou vystavena.

K vidění je bezmála 150 exponátů od 20 zapůjčitelů: obrazy, plastiky, archeologické památky, mapy, plány, veduty, pečeti, typáře, hudebniny, knižní vazby, bohoslužebné náčiní, cechovní památky, fotografie významných architektonických památek a další dokumenty. Mezi nejvýznamnější exponáty patří rozměrná kolorovaná mapa polensko-přibyslavského panství (320 x 150 cm).

Po prohlídce galerie je mi jasné, že muzeum už nestihnu, pouze augustiniánský kostel sv. Rodiny, jehož prohlídka trvá kratší dobu. 

Mohutná stavba augustiniánského kláštera s kostelem stojí na konci Horní ulice. Barokní kostel zasvěcený sv. Rodině vznikl v letech 1679–1733 spolu s jednopatrovou klášterní budovou. Klášter byl zrušen císařem Josefem II., poté využíván pro účely hlavní školy a obnoveného gymnázia. Začátkem 20. století došlo k přestavbě budovy pro potřeby státních úřadů a tomuto účelu slouží doposud.

Jednolodní interiér kostela je z 1. poloviny 18. století, přičemž výraznou stopu v něm zanechal sochař Ignác Rohrbach z Chrudimi. Je autorem hlavního oltáře sv. Rodiny s obrazem od Siarda Noseckého, dále oltáře Pět ran Kristových, který je symbolem řádu augustiniánů a v Čechách existuje pouze tento jeden exemplář, oltáře sv. Jana Nepomuckého z doby před kanonizací tohoto barokního světce  a kazatelny s postavami církevních otců. Zbývající dva oltáře se sochami augustiniánských světců jsou z dílny Václava Kovandy. Zajímavá je i freska na kruchtě ze 40. let 18. století. V kostele se konají koncerty a další kulturní akce, příležitostně i bohoslužby.

Když opouštím jeho skvostný interiér, zastavuji se u kaple Božího hrobu, která byla na severní straně kostela přistavěna roku 1725 kameníkem Juliem Bauerem podle plánu pražského stavitele A. V. Spannbruckera. Vchází se do ní z kostela zpoza oltáře Pět ran Kristových.

Napodobenin Božího hrobu, svatyně vystavěné v Jeruzalémě na údajném hrobě Ježíše Krista, najdeme v naší republice několik, nejstarší (z roku 1665) je ve Slaném, další jsou například ve Voticích, v Praze na Petříně, v Horšovském Týně, či Mikulově. Všechny představují podivnou směsici barokní architektury a orientálních stavebních prvků, mají přibližně stejný půdorys a rozměry. V podélné ose nepřesahují deset metrů a jejich šířka bývá kolem pěti metrů. Vnitřní prostory jsou u těchto Božích hrobů rozděleny do dvou částí. Přední prostorná klenutá místnost je nazývána Andělská kaple, menší zadní prostora znázorňuje původně skalní hrobku vybavenou kamennou lavicí, na níž bylo v biblickém hrobě uloženo tělo Ježíše. Obě prostory jsou odděleny zdí, v nichž je pouze nízko u země malý čtvercový vstupní otvor. Snad proto, aby věřící při nahlédnutí do pohřebního místa musel pokleknout, možná se však jedná o znázornění nízkého vstupu do jeruzalémského skalního hrobu uzavíraného zavalením mohutným kulatým kamenem, který bývá v našich napodobeninách Božího hrobu naznačen kamenným kvádrem zapuštěným do podlahy.
Naproti přes ulici stojí Štáflova chalupa, ojedinělá ukázka pozdně středověkého domu, jehož vznik je datován do 2. poloviny 16. století. 

V nejstarší, roubené části stavby se nachází dymná jizba s povalovým stropem a horním větracím otvorem pro odchod kouře. Z čelního pohledu na dům ji poznáme podle přístěnné dřevěné podpěrné vazby, která drží váhu krovu. Jde o významný doklad toho, že dům patří mezi nejstarší dochované vesnické obytné stavby v Čechách. Další zajímavostí jsou dvě černé kuchyně a kopaná chodba sklepních prostor procházející pod dymnou jizbou.

V letech 1735–1741 byla v domě umístěna – pravděpodobně provizorně – latinská škola. Těsné sousedství zmíněného klášterního kostela představovalo v 18. století pro dům bezprostřední ohrožení. Klášter jej totiž v roce 1745 od města odkoupil, aby provedl jeho demolici. K té naštěstí nedošlo a dům byl prodán soukromým majitelům. Až do nedávné minulosti patřil rodině Štáflů, jak ostatně jeho název napovídá. Během druhé světové války zde bydlel malíř Arnošt Štáfl a ještě ve 2. polovině 20. století jeho bratr Evžen s rodinou a třetím bratrem, řezbářem Bedřichem (autorem kostry na staré radnici). Všichni byli velkými vyznavači skautingu, jemuž je na jejich počest věnována expozice v jedné z místností. 

Jejich bratranec, grafik a malíř Otakar Štáfl (1884–1945), který působil v Praze a tam také ve svém ateliéru při náletu spojeneckých bombardérů 14. února 1945 zahynul, zde sice nebydlel, ale při svých pobytech v tehdejším Německém Brodě toto místo navštěvoval a také maloval. Stavení v roce 1992 odkoupilo město a po rozsáhlé a finančně náročné rekonstrukci v letech 1996–1999, kdy byly odstraněny nejmladší nevhodné zásahy, je zpřístupnilo veřejnosti. Od roku 2001 zde funguje antikvariát, v roce 2010 byla Štáflova chalupa prohlášena národní kulturní památkou.

Cesta k nádraží vede přes Havlíčkovo náměstí. V nové radnici bude každou chvíli zahájena vernisáž fotografií Brody v Brodě, ale tu z časových důvodů musím oželet. Alespoň si vyfotím dvě sochy rytířů zhotovené v Kamenosochařském středisku na Lipnici...

... a s městem se rozloučím pohledem na upravené náměstí. 
Na snímku je v popředí vidět ozdobné kovové zábradlí kolem středověké, jedenáct metrů hluboké kamenné studny, kterou dělníci objevili při rekonstrukci náměstí v květnu 2010.