O české šlechtě panují v naší veřejnosti zkreslené a často protikladné představy, vycházející ze střípků dějepisných znalostí a ovlivněné minulou i současnou politickou publicistikou, někdy i beletrií či místními tradicemi.
Obecně je povědomí o historii české šlechty ve 20. století velmi slabé a informovanost o osudech jednotlivců z aristokratických rodů za první republiky, za německé okupace, a zvláště po roce 1945 minimální.
Kniha publicisty Vladimíra Votýpky (*1932) vznikala více než dvacet let. Na začátku 70. let minulého století se začal pídit po osudech české rodové šlechty v poválečných a poúnorových letech a posléze se mu podařilo navštívit a vyzpovídat některé z jejích představitelů, kteří odmítli emigrovat a vzdor existenčním potížím zůstali ve své vlasti. Ze záznamů těchto rozhovorů, obsažených v prvních deseti kapitolách knihy, se dozvídáme nejen pohnuté příběhy jednotlivých šlechtických rodin v 50. a 60. letech, ale dýchne na nás atmosféra setkání, při nichž musel tazatel tu více, tu méně překonávat počáteční nedůvěru a rezervovanost dotazovaných.
Autor zde zachytil svědectví, jež mu svěřili pamětníci, z nichž někteří dnes už nežijí, a zároveň načrtl portréty jedinečných osobností i obrázky prostředí, v němž žily. Po dvaceti letech se ke svému tématu vrátil a připsal další kapitoly, v nichž se v nových politických a hospodářských poměrech zajímá o postavení, názory a postoje mnohých z těch, s nimiž před lety hovořil, a zkoumá, nakolik se změnili, jaké mají plány a perspektivy. Také se setkává s dalšími pozoruhodnými zástupci české šlechty, kteří se vrátili z exilu.
V knize jsou zastoupeni Lobkowiczové, Mensdorffové-Pouilly, Schwarzenbergové, Schlikové, z Bubna a Litic, Wratislavové, Czerninové, Kinští, Strachvicové, Hrubí z Glenj a Sternbergové.
Žádné komentáře:
Okomentovat