DP Putování přes Halasovo Kunštátsko

Teprve druhý ročník pochodu, jehož pořadatel má poněkud exotický název: Odbor KČT Malá Haná Velké Opatovice. 

Malá Haná je podoblast Horácka na přechodu mezi Českomoravskou vrchovinou k Hanou na rozhraní Pardubického a Jihomoravského kraje s centrem ve Velkých Opatovicích. Název je odvozen patrně pro podobnost krajiny (rovinatost) a pěstovaných plodin (obilí). To jen pro objasnění názvu pořadatele, samotný pochod ovšem do regionu Malé Hané nespadá.

Halasovo Kunštátsko je název přírodního parku v severozápadní části okresu Blansko, jehož centrem je město Kunštát. Básník František Halas (1901–1949) zde měl od roku 1938 letní sídlo a za okupace druhý domov. Zdejší kraj si velice zamiloval.

Při průjezdu Kunštátem nás překvapuje objížďka, která nás vyvádí z městečka a obloukem nás do něho zase přivádí. Chystá se tu hrnčířský trh, a tak plánujeme, že se tady po pochodu zastavíme.

Po pár kilometrech přijíždíme do Letovic, městečka s 6 000 obyvateli. Po pravé straně hned na okraji města se nachází Tylex, tradiční výrobce záclon, závěsů a ubrusů. Počátky firmy sahají do roku 1832, kdy byla na strojích tajně dovezených z Anglie zahájena výroba takzvaných bobinetových tylů. V průběhu let prodělal výrobní sortiment řadu změn, k tylům přibyla výroba bavlněných záclon a krajek, později došlo k přesunu od bavlny k polyesteru a polyamidu. Dnes se zde vyrábějí také technické textilie.

Přesně o padesát let mladší je druhý zdejší významný podnik Letovické strojírny, s. r. o., který navazuje na strojírenskou výrobu firmy Synek, založené v roce 1882. Postupně se rozrostla až na 150 zaměstnanců. A zabývala se produkcí zemědělské techniky, hlavně čističek obilí, řezaček, oprav mlátiček apod. Po znárodnění vystřídal podnik několik názvů, např. Ústřední dílny státních statků, a v roce 1959 se stal součástí Agrostroje Prostějov n. p. Od 1. 1. 1969 se závod stal samostatným podnikem s názvem Letostroj Letovice, n. p., a působil v rámci koncernu Zbrojovka Brno, později Agrozet Brno. V roce 1994 jej zakoupila a. s. ČKD Blansko a přejmenovala na ČKD Letostroj. Po vyhlášení konkurzu na ČKD byl výrobní areál odkoupen a založena dnešní firma.

Start pochodu je z nádražní hospdůdky, před kterou necháváme zaparkované auto. Šlapeme podél Křetínské přehrady po značně rozbité asfaltce. Je po ní vedena cyklotrasa č. 5166, ale jet bych tudy rozhodně nechtěl. Údolní nádrž Letovice, jak je přehrada oficiálně nazývaná, leží na dolní části toku Křetínky. Ta je přítokem řeky Svitavy a ústí do ní asi po třech kilometrech v Letovicích. Nádrž byla vybudována v letech 1972–1976 a do plného provozu byla předána v roce 1978. Jejím hlavním posláním je nalepšování průtoků v řece Svitavě, ochuzené odběry podzemní vody pro město Brno, dále je využívána i k zachycení povodní, rekreaci, sportovnímu rybolovu a vodním sportům. Stanování, kempování a rozdělávání ohňů je však na jejích březích zakázáno. Hráz lichoběžníkového profilu je zemní, sypaná, vysoká 28,5 metru a 126 metrů dlouhá. Na její koruně je pět metrů široká vozovka, sloužící výhradně pro potřeby správce vodního díla. V polovině 90. let byla dodatečně osazena malá vodní elektrárna se třemi turbínami. Délka vodní nádrže je 4,7 km, největší šířka je 397 m, největší hloubka je 27 m, celkový objem nádrže je více než 11,6 milionu m3 vody a zatopená plocha dosahuje téměř 111 hektarů.

Klesáme do obce Lazinov. Při stavbě přehradní nádrže byla zatopena osada Stavení, mlýn a níže ležící část obce. Celkem muselo být demolováno dvaatřicet domů a dalších objektů jako hasičská zbrojnice, trafostanice apod. Obyvatelé ze zatopených objektů buď odešli do připravené bytové výstavby v Letovicích či se vystěhovali jinam, nebo si postavili nové rodinné domy v obci.

Další vesnicí je Křetín, kde musíme chtě nechtě do hospody – máme zde kontrolu. 

Křetín má asi pět set obyvatel, uprostřed návsi stojí barokní kostel sv. Jeronýma, což je rarita, neboť na Moravě je mu zasvěcena už jen radniční kaple v Olomouci a v Čechách snad jenom kostel v Sedlci-Prčicích. Svatý Jeroným žil v letech (asi) 347 až 420, byl významným křesťanským teologem a spisovatelem, přeložil bibli do latiny. 
Naproti kostelu se rozkládá krásný anglický park se zámečkem uprostřed. Původní tvrz přebudoval koncem 16. století tehdejší majitel panství Jetřich Vojenický z Vojenic na nevelký renesanční zámek. Ten v roce 1852 vyhořel, jeho tehdejší majitelé Des Fours-Walderode nechali budovu přestavět na sídlo hospodářské správy panství a v sousedství vybudovali roku 1861 nový pseudoklasický zámek. V roce 1933 se majitelem zámku stal brněnský stavební podnikatel Hubert Svoboda, kterému byl v rámci uplatnění Benešových dekretů po válce zabaven a od roku 1949 v něm sídlila dětská ozdravovna, nyní dětská léčebna. Je určená pro děti od 2 do 18 let, má kapacitu 40 lůžek a léčí se zde chronická onemocnění dýchacích cest, obezita a poruchy příjmu potravy, vadné držení těla a lehčí typ skolióz.
Z Křetína pokračujeme po zelených turistických značkách a neodolám, abych si jednu kuriózní nevyfotil. Nepředpokládám, že by to byla práce značkaře KČT, spíše se hnulo svědomí v člověku, který pokácel strom s turistickou značkou a tímto způsobem se snažil s nastalým problémem vyrovnat.
Zpátky do Letovic nás přivádějí modré značky. Cíl pochodu však není na nádraží, ale na fotbalovém stadionu ležícím přímo pod kopcem, na němž se vypíná letovický zámek.

Původně byl na ostrohu nad přechodem Trstenické cesty přes řeku Svitavu postaven hrad, poprvé doložený teprve v roce 1360, ačkoliv již v letech 1250–1274 se připomíná Heřman z Letovic, což předpokládá existenci hradu již v druhé polovině 13. století. Dalšími držiteli byli páni z Přibyslavi, které ještě ve 14. století vystřídal rod Ronovců. Na počátku 15. století držel hrad přívrženec císaře Zikmunda Hynek z Ronova, pročež hrad v roce 1424 husité oblehli, dobyli a zničili. Panství získali páni z Boskovic a v druhé polovině 15. století hrad obnovili. V roce 1544 se majiteli hradu a městečka stali Hardekové a v roce 1614 je získal sňatkem s Reginou Juliánou z Hardeku hrabě Jindřich Václav Thurn, jenž dovedl proplout úskalím pobělohorských konfiskací. V roce 1643 dobyli hrad Švédové a na konci 17. století jej Štěpán Szelepcsényi přestavěl na raně barokní zámek. V roce 1724 vyhořel, následné úpravy se týkaly především zámeckých interiérů a výstavby hospodářských a úřednických budov východně od zámku. V letech 1820–1945 byla majitelem panství maďarská rodina Kálnoky von Köröspatak, za které byly postaveny konírny, letní a zimní jízdárny a díky arkádám na terase a úpravě středověké věže získal zámek nynější vzhled. 

Po druhé světové válce se stal majetkem MěNV Letovice, po politických změnách v roce 1989 a po mnoha průtazích byl v restitučním řízení navrácen hraběti Alexandru Kálnokymu. Město Letovice ve spolupráci s Alexandrem Kálnokym začalo investovat do statického zajištění a sanace sklepení jízdáren. Proběhla také úprava zámeckého parku. V roce 2004 hrabě Kálnoky prodal zámek Bohumilu Vavříčkovi.

V zámku je několik komnat, které jsou již zrekonstruované a vybavené dobovým nábytkem, obrazy a koberci, v dalších prostorách probíhají výstavy, v areálu jízdárny se nachází restaurace, obchod se starožitnostmi a suvenýry a velký sál na pořádání různých kulturních akcí.

Z Letovic odjíždíme do Kunštátu s úmyslem podívat se na hrčířský trh a navštívit zámek. 

Jindy poklidné městečko se vždy o třetím víkendu v září stává na dva dny lidským mraveništěm. Kunštát, ve kterém běžně žije přes dva a půl tisíce obyvatel, letos navštívilo přes patnáct tisíc lidí. Přišli za vyhlášenou keramikou na XXII. ročník Kunštátského jarmarku.

Náměstí Krále Jiřího zaplavilo 183 stánků s keramickým zbožím, ani jedno zákoutí centra města nezůstalo volné, takže pořadatelé v posledních letech nemohou z kapacitních důvodů uspokojit všechny zájemce o vystavení jejich výrobků. Prezentují se zde nejen čeští hrnčíři, ale i řemeslníci ze Slovenska, Polska, a dokonce ze Slovinska. Návštěvníci si prohlížejí hrníčky, talíře, hrnce, vázy, svícny, šperky, plastiky či džbány. Tolik různorodých předmětů, tvarů a glazur, že člověk neví, na co se má dívat dříve. Chceme-li si však prohlédnout zámek, musíme návštěvu hrnčířského jarmarku oželet.

Pohled na Kunštát z terasy před zámkem

Založení Kunštátu je spjato s osobou jistého Kuna nebo Kuny, po němž bylo pojmenováno (Kunštát = Kunovo město) a naopak Kuno zase převzal název města jako přídomek. Rod pánů z Kunštátu se rozrostl do mnoha větví, z nichž jedna se usadila na Poděbradech. Z té pocházel jediný volený český král z řad šlechty – Jiří z Kunštátu a z Poděbrad (1420–1471).

Druhá prohlídková trasa se  jmenuje V erbu tří pruhů. Co z toho vyplývá? Že tři pruhy nejsou vynález Adidasu :-). Ve svém znaku, který je ojedinělý nejen v naší, ale v celé evropské heraldice, je měli už o pěkných pár století páni z Kunštátu. Tři černé pruhy byly původně umístěny rovnoměrně na celé ploše štítu, ale koncem 13. století se posunuly do horní části, které se říká hlava.

Založení původního hradu na místě dnešního zámku spadá do poloviny 13. století. Páni z Kunštátu drželi rodové panství do roku 1521, postupně hrad rozšiřovali a přestavovali. Přestavbu středověkého hradu na renesanční zámek, lépe vyhovující novému životnímu stylu šlechty, zahájil bezprostředně po zakoupení Kunštátu v duchu rané renesance ve 30. letech 16. století Jan Černčický z Kácova a dokončili ji jeho synové Arnošt a Vilém v 50. letech 16. století. V roce 1678  přistoupil nový majitel panství Kašpar Fridrich hrabě z Lamberga k rozsáhlé přestavbě zámku na reprezentační rodinné sídlo. Přístavbou patrové nádvorní chodby prolomené v přízemí šestinásobnou arkádou, výškovým zarovnáním všech tří křídel budovy, novými fasádami a úpravami interiérů získal zámek v podstatě nynější vzhled. 

Barokní stavební akce se dotkly pouze předzámčí, klasicistní úpravy zámku proběhly na přelomu 18. a 19. století za svobodných pánů Honrichsů z Wolfswarffenu, kteří drželi kunštátské panství v letech 1783–1901. Ve druhé polovině 19. století proběhly pseudobarokní úpravy interiérů, k jižnímu křídlu bylo přistavěno dvouramenné litinové schodiště a uprostřed zámecké zahrady vyhlouben bazén s centrální sochou nymfy datovanou letopočtem 1859.

Posledními šlechtickými majiteli zámku byl rod říšských hrabat Coudenhove–Honrichsů, který kunštátský velkostatek držel v letech 1901–1945 a průvodkyně nám o něm podrobně vypráví. Coudenhovové se v průběhu staletí rozdělili do několika větví, z nichž některé odešly do Anglie a jiné zůstaly na kontinentu. Z té, která žila v Kunštátě, se proslavil Karel Coudenhove (1814–1868). V devatenácti letech vstoupil do rakouské armády, v roce 1849 se jako plukovník zúčastnil uherského tažení a za hrdinské činy obdržel významná vojenská vyznamenání. Sňatkem s baronkou Leopoldinou Honrichs zu Wolfswarffen (1826–1894) získala v roce 1902 tato větev jméno Coudenhove-Honrichs. 
Obecnému průměru evropských aristokratických rodin se naprosto vymkla česká část mladší větve rodu. František Karel Coudenhove (1825–1893) byl rakouským c. k. komořím a v roce 1864 zakoupil statek a zámek v západočeských Poběžovicích. V roce 1857 se oženil s Marií von Kalergi (1840–1877), ženou z jednoho z nejstarobylejších evropských rodů; oba jejich synové požádali o spojení jmen, takže od roku 1903 užívali titulu hrabě Coudenhove-Kalergi. Syn Jindřich (1859–1906) byl doktorem práv a filozofie, v rakouských diplomatických službách působil v Athénách, Rio de Jaineru, Istanbulu, Buenos Aires a nakonec v Tokiu. Procestoval celý Přední východ, severní Afriku, Rusko, Přední i Zadní Indii, Koreu, Čínu a přirozeně i většinu evropských zemí; hovořil plynně 16 jazyky Východu i Západu. V roce 1892 se v Tokiu oženil s Japonkou Mitsu Aoyama (1874–1941), která podle později rozšířené legendy byla příbuzná s japonskou císařskou rodinou, ale ve skutečnosti pocházela sice z významné, ale nearistokratické tokijské rodiny. Pro její okolí byl tento sňatek šokující záležitostí: Mitsu si brala „bílého ďábla s rudými vlasy a s očima ryby“.

Když se Jindřich po smrti svého otce vrátil se svou chotí a rodinou do Čech, zakončil dráhu profesionálního politika a věnoval se filozofii. Mitsu se dala pokřtít (přijala jméno Marie Tekla), ale s evropskými poměry se nikdy zcela nevyrovnala, naopak přenesla svůj orientální způsob života do rodiny Coudenhove-Kalergi. Měla s Jindřichem čtyři syny a dvě dcery. Prvorozený syn Jan (1893–1965) zdědil po matce kromě orientálních rysů také neschopnost pro praktický život. Věnoval se především svým zálibám – filatelii, heraldice, hipologii, vykopávkám a obrovské knihovně. Vrcholem jeho podivínských zálib byla kachlová kamna v podobě jeho vlastní postavy v nadživotní velikosti, zhotovená speciální keramickou dílnou ve Francii. Českoslovenští vojáci, kteří po roce 1945 dostali zámek do užívání, kamna rozmlátili, ale zachovala se alespoň fotografie, kterou hrabě Jan posílal svým známým jako pohlednici. Zcela bez předsudků a v duchu myšlenek o národnostní toleranci se Jan v roce 1915 oženil s maďarskou cirkusovou krasojezdkyní židovského původu Lilly Steinschneiderovou (1891–1975).

V roce 1948 byl kunštátský zámek zestátněn a postupně sloužil jako sběrný objekt Národní kulturní komise, depozitář Moravského zemského archivu v Brně a mobilizační sklad ministerstva vnitra. K 1. lednu 2005 převzal správu státního zámku Kunštát Národní památkový ústav, který ihned přistoupil k pracím zaměřeným na to, aby byl zámek alespoň částečně co nejdříve zpřístupněn veřejnosti. Díky mimořádným dotacím byly zahájeny investiční stavební akce, prioritně obnova krovu, výměna střešního pláště a statické zajištění objektu. Rovněž zámecké interiéry postupně získávají původní podobu představující kulturu bydlení posledních šlechtických majitelů. 
V roce 2002 byl zámek prohlášen Národní kulturní památkou a 1. června 2005 za účasti ministrů kultury a financí slavnostně zpřístupněn veřejnosti. Chlubí se dvěma raritami: nejstaršími vykládanými parketami ve střední Evropě a historickým psím hřbitovem, který se nachází v jeho těsném sousedství. Ale o něm až příště.