Po hornické naučné stezce a na zámek Betliar
V neděli ráno se vydávám z Rožňavy do Čučmy s cílem projít si naučnou stezku, jejíž informační tabule seznamují zájemce s historií hornictví a hutnictví v této lokalitě.
Hornická
obec Čučma, která je dnes městskou částí Rožňavy a přímo na ni navazuje, leží v malebné kotlině pod horským masivem
Volovec-Skalisko, vysokým 1293 m. Jižní svahy Volovce byly
mimořádně bohaté na rudné žíly s obsahem drahých a
barevných kovů. Prvotně se zde získávalo zlato, a to rýžování
zlatých úlomků neboli zlatinek z usazenin splavených
z výchozů zlato-antimonových žil do potoka Drázus
v Majerské dolině. V dokladech o hornictví v Čučmě
se uvádí, že rudné žíly s obsahem zlata, stříbra a mědi
se zde dobývaly už ve 13. století. K většímu rozmachu
hornictví dochází v 16. století, kdy se zde,
jako v první lokalitě na Slovensku, začíná s těžbou
antimonu. Říká se mu také „bílé olovo“, v přírodě provází zlato a stříbro, proto byl znám již ve starověku. V 19.
století se Čučma stala jedním z nejvýznamnějších
producentů antimonu v Evropě. Z důvodu vyčerpání zásob byla těžba v roce 1952 ukončena a úpravna rud, která v letech 1952–1960 upravovala tetraedritovou rudu z dolu Mária, byla v roce 1967 demontovaná.
Vedle
těžby zlata, stříbra, mědi a antimonu se od roku 1653 na svazích Kalvárie těžila rtuť a po roce 1780 na Dobošce a Ramzáši nikl, kobalt a v menším množství i železná ruda limonit, která
se tavila v huti u potoka Lúč. V letech 1839–1944 se v
ložisku Malvína v Černé bani těžila manganová ruda.
V horninách v okolí ložisek Gabriela a Klement
v Majerské dolině se vyskytují křemenné hydrotermální
žíly s uranovou mineralizací, které se však vzhledem k
malému obsahu zásob nestaly předmětem těžby.
Naučná stezka vede podél potoka napříč obcí, první tabule nese nápis Čučma – Banská obec a vysvětluje pojem Hornické pole Rosgang. Původně psáno Rose-Gang znamená
žílu Růže. Tímto názvem horníci označovali žilná ložiska
bohatá na barevné kovy. Rosgang má plochu
cca 5 x 1 km a vyskytuje se v něm asi třicet žilných struktur. V minulosti
byly na hřebeni i na svazích pohoří dobývané rudné žíly
Ján I., Ján II., Anna-Mária a žilník Samuel, v severovýchodním pokračovaní banského pole pod Doboškou
se dobývaly rudné žíly Predseda, Gabriel a Gašpar. Novodobá těžba ze žíly
Mária byla obnovena po roce 1942 a trvala do roku 1993.
Nedaleko se nacházejí tabule č. 2 a 10, u které se zastavuji nejdříve, i když je to trochu proti logice, ale nechci sem znovu odbočovat při zpáteční cestě. Tabule zobrazuje a vysvětluje oltářní obraz Rožňavská Metercia, umístěný v biskupské katedrále v Rožňavě. Je unikátním reprezentantem tabulové malby pozdního středověku na Slovensku i v Evropě a je znám pod názvem sv. Anna Samotretia aneb Metercia. Obraz neznámého autora s monogramem L. A., datovaný rokem 1513, zobrazuje hlavní postavu sv. Annu s dcerou Marií a božím synem.
Jeho význam spočívá v realistickém zobrazení hornické a
hutnické práce na svahu Rozgang, které dokumentuje vysokou úroveň
hornictví a hutnictví v Rožňavě na přelomu 15. a 16.
století. Na
svahu skalnatého hřebenu je zobrazeno dobývání rudné žíly.
Jsou zde znázorněny vzájemně související pracovní postupy
hlubinné těžby a dopravy vytěžené rudy na povrch pomocí koňského žentouru, zařízení převádějícího tažnou sílu koní na točivý pohyb koše.
Obraz znázorňuje šachtu, jejíž část ústící na povrch má rámovou výztuž z kulatiny. Výztuž je ukončena nosným věncem z hranolů, který slouží jednak jako základ těžní věže, jednak jako vyztužovací podpěra osmihranné kuželovitě uspořádané strojovny žentouru. Na svislý hřídel je naklínovaný koš, na který je navinuté dlouhé konopné lano, na jehož koncích jsou připevněny nádoby z kůže nebo ze dřeva. Tažný buben se otáčel pomocí dvou trámů zapuštěných do svislého hřídele. Na trámech jsou připevněna sedátka pro vozky, kteří poháněli dva koně pohybující se po kruhové dráze. Když se spodní plná nádoba dostala nahoru a současně horní prázdná dolů, koně se z důvodu opačného směru otáčení přepřáhli. Mezitím obsluha vrátku vyprázdnila horní nádobu a horníci v šachtě prázdnou naplnili.
V podzemí je znázorněna práce
horníků, kteří rozpojování hornin a oddělování rudy od
horniny provádějí ručně pomocí kladiva a želízka. Kvalitní
ruda je vytahována šachtičkami v koženém vaku na povrch.
Koňským povozem, jehož ložný prostor byl vydlabaný z kmene
stromu, se kvalitní ruda dopravovala z povrchu do hutě.
Zvenku i zevnitř si prohlížím ukázku štoly...
... a stoupám na sousední vyvýšeninu, kde stojí replika výše zmíněného koňského žentouru, užívaného v hornictví od
středověku na svislou dopravu rudy a osob.
Od žentouru se vracím na hlavní ulici a pokračuji k dalším naučným tabulím.
Zastávka
č. 4 se jmenuje Kresanica a popisuje změnu povrchového vyhledávání a dobývání rud v Čučmě na hlubinné, ke které došlo ve 13.
století. Nejčastějším hornickým dílem
byly štoly, ražené z povrchu k rudnému ložisku. Při
ražení hornických děl se používaly ruční pracovní nástroje –
kladivo a želízko. Jako památka na tuto dobu zde zůstaly
ručně ražené chodby, tzv. kresanice.
Ta
zdejší byla objevena při úpravě obecní cesty v roce 2011.
Kdy a kým byla ražená, není známo, na jejích stěnách
však jsou stopy po ručním vrtaní děr za účelem využití
střelného prachu.
V dolech v oblasti Gemeru se střelný prach
používal do poloviny 19. století, lze tedy předpokládat, že
ražba této kresanice probíhala na přelomu 18. a 19. století.
 |
| Fotografie kresanice z naučné tabule |
Zastávka č. 5 seznamuje s historií hornické osady v Majerské dolině, která byla obývaná do poloviny
16. století. Lokalitu dokladují i malá terasovitá, kdysi
obhospodařovaná, ale dnes už stromy zarostlá pole.
Zastávka č.
6 se nazývá Úpravna antimonových rud. Do
roku 1860 se antimon jako kov získával jen vycezovaním rudy,
pomocí dvojice hliněných nádob přímo u ústí štol. Ruda se
naskládala do vrchní nádoby, která měla ve spodní části
několik otvorů. Nádoby se spojily a uložily do ohniště
z dřevěného uhlí, kde při teplotě 400–500 °C protekl
kovový antimon do spodní nádoby. Tímto způsobem se získal
antimon crudum, sirník antimonitý Sb2S3, s průměrným
obsahem kolem 50 % antimonu, který se dopravoval do Medzevu a tam se
hutnickým zpracováním získal antimon regulus, kovový antimon.
V roce 1900 postavila vídeňská firma Müller-Eiholz u ložiska
první mechanickou gravitační úpravnu a v roce 1931 firma Krupp
postavila novou flotační úpravnu, která denně zpracovala 100 tun materiálu. V letech 1938–1944 patřil závod Maďarsku, po
znárodnění v roce 1945 závod v Čučmě převzaly Rudné
bane, n. p., Banská Bystrica a později Železnorudné
bane v Rožňave.
Zastávka č. 7 se jmenuje Banské pole Matej – Vincent. Západně od bývalé úpravny antimonové rudy sa dobývala žíla Matej, která obsahovala 1,8 až 15 % antimonu, 0,25 až 2,2 g/t zlata a 13 až 40 g/t
stříbra. Žíla byla zpřístupněna štolou vyraženou v roce 1931, ložisko bylo rozfárané v délce 115 metrů do hloubky cca 200 metrů. V pokračovaní zrudnění směrem na severovýchod se nachází žíla Vincent s produktivní délkou 170 metrů, hloubkou 60 metrů a mocností až osm metrů. V poli Malvína, uloženém severozápadně od ložiska Matej, se těžila manganová ruda.
Zastávkou č. 8 je Banské pole Gabriela, největší ložisko antimonového pruhu nad
Čučmou. Na ložisku se těžily žíly Gabriela a Klement, které se nacházely v severovýchodním pokračovaní žil Matej
a Vincent. V roce 1952 zde těžba rudy z důvodu vyčerpání zásob skončila.
* * *
Také já zde končím, i když nikoli z důvodu vyčerpání. Vracím se stejnou cestou až na okraj obce a neznačenou cestou stoupám na hřeben, kde doufám nalézt žlutou značku, která mě dovede do Betliaru. Změnil jsem totiž názor na návštěvu zámku – dnes je první neděle v měsíci a to se neplatí vstupné. Nevýhodou je, že prohlídka je individuální, bez průvodce. To nevadí v přízemí, kde právě probíhá lákavá výstava se sáhodlouhým názvem Jej Veličenstvo královná Alžbeta v našich dejinách a predstavách.
Muzeum sídlící v kaštelu se rozhodlo o legendární královně Alžbětě, známé jako Sisi, uspořádat
výstavu, která je vůbec první na Slovensku. Svojí návštěvou ji poctil také syn Otty Habsburského Jeho Excelence Györg Habsburg (51). Narodil se v Bavorsku, studoval ve Španělsku, žije v Maďarsku a kaštel v Betliaru navštívil poprvé. Základem pro výstavu byly sbírky Múzea Betliar, mnohá z prezentovaných děl nebyla dosud vystavovaná, navíc se podařilo vypůjčit unikátní exponáty z více než patnácti slovenských, rakouských a maďarských muzeí a kulturních institucí. Jsou zde k
vidění mnohá výtvarná díla vážící se ke královně, ale i její osobní předměty,
jako jsou šaty, boty, vějíře, prsten s brilianty, který věnovala bardejovské
farnosti, či mohutné trůnní křeslo vyrobené pro Františka Josefa I. Vystaveny jsou také překrásné šaty, které měla na sobě slavná Romy Schneiderová při natáčení filmu o Sisi, jenž se právě promítá
na čelní stěnu místnosti. Mimochodem – Sisi v Betliaru nikdy nebyla, ale určitě o něm slyšela, protože hrabě Gyula (slovensky Július) Andrássy, který ji korunoval na uherskou královnu, byl bratr majitele tohoto kaštielu.
Ve středověku vlastnili
Betliar Bebekové, kteří si zde nechali postavit malý vodní hrádek. V roce 1566 však
museli území Horních Uher opustit a jejich majetky přešly do rukou císařského
dvoru, který je spravoval prostřednictvím kapitánů z hradu Krásna Hôrka. V roce 1578 byl na Krásnou Hôrku převelen Peter I. Andrássy, jímž v Gemeru začala téměř čtyřsetletá „vláda“ jeho rodu. Dlouhé roky byli Andrássyové v pozici
hradních kapitánů, ale v roce 1642 dostal Matej II. krásnohorské panství i
betliarské majetky od krále Ferdinanda III. do dědičného vlastnictví. Koncem
17. století došlo k dělení rodového majetku, čímž vznikly dvě rodové větve – starší
betliarská se sídlem v Betliaru a mladší dlholúcká, která zůstala na hradě
Krásna Hôrka.
Dvě rozsáhlé stavební úpravy
kaštielu, jsou spojené s rostoucím významem rodu, který koncem 18. století
získal hraběcí titul a stále více se angažoval v železnorudném průmyslu. Kaštiel
byl v rukou Andrássyů téměř nepřetržitě až do roku 1945, jen několik let 19.
století patřil rodu Nádasdyů, kteří jej zase prodali Pálffyům a Grovestinsům. Zpátky
jej získal hrabě Emanuel I. Andrássy, který se stal významnou osobností kulturně-společenského
života Uher i výraznou postavou tehdejšího železnorudného průmyslu, proto získal
přezdívku „Železný gróf“. Právě k jeho jménu se váže poslední velká přestavba
kaštielu v letech 1881–1886, která mu dala dnešní vzhled. Během této romantické historizující přestavby byl původní klasicistní objekt zvýšený o jedno poschodí.
Přestavba v 80. letech
19. století se podepsala i na interiérech sídla, jehož funkce se v druhé polovině
století změnila na výhradně lovecko-reprezentační. V prvním poschodí byla vytvořena
galerie předků, do níž se návštěvník dostane honosným dubovým schodištěm s
vitrážovými okny. V druhém poschodí vznikla obrazárna se stropním osvětlením,
která byla na začátku 20. století adaptovaná na knihovnu, v níž je více
než 15 000 svazků. Pohodlí rodiny i hostů zabezpečovaly salóny, pracovny, herna
a apartmány s koupelnami.
Po prohlídce kaštelu se zastavuji v blízké kavárně a pak se podél říčky Slaná vracím do Rožňavy. Prodloužení Toulek o jeden den je u konce.
Žádné komentáře:
Okomentovat