Ateliér malířky Zdenky Braunerové

(předchozí článek Zámek v Roztokách u Prahy)

Po prohlídce zámku navštěvujeme ateliéru české malířky, grafičky a knižní výtvarnice

Komorní stavba ateliéru je s životem a dílem Zdenky Braunerové úzce spjata. Inspirována anglickými víkendovými domy sama si jej navrhla a postavila v letech 1903–1904 vedle rodinného sídla poblíž řeky Vltavy v Roztokách u Prahy, tehdy oblíbeném rekreačním letovisku Pražanů. Po její smrti v roce 1934 prošla stavba vlastnictvím několika majitelů a postupně chátrala. Na další devastaci se podepsala i necitlivá přestavba v 60. letech minulého století a povodeň v roce 2002, která ateliér zaplavila až po střechu. Do majetku Středočeského muzea v Roztokách u Prahy přešel objekt roku 1974. To také v letech 2003–2005 přistoupilo k její kompletní rekonstrukci s maximální snahou přiblížit se původní podobě.

Proto si v současné expozici můžeme prohlédnout restaurované dveře, okenice, trámové stropy salonu, ateliéru i podkrovní místnosti v původní barevnosti a povrchové úpravě. V instalaci převažuje rozsáhlý soubor originálů, doplněný množstvím osobních či rodinných předmětů i věrohodných dobových doplňků. Průvodkyně mi bohužel nedovolí pořídit jediný snímek ani když slibuji, že bez blesku a jen celkový pohled do interiéru...

Stěžejními jsou samozřejmě výtvarná, především malířská díla Zdenky Braunerové. Soubor více než sedmdesáti obrazů, kde jsou zastoupeny i studijní práce a kopie, dokumentuje některé důležité události nebo období života výtvarnice od dětství v Roztokách, přes pobyty ve Francii a Anglii, až k tvorbě po opětovném návratu do vlasti.

Interiér nebyl pouhou malířskou dílnou. Odráží i povahu, záliby a široký rozhled umělkyně. V podkrovním výstavním prostoru (palandě) je Zdenka Braunerová představena coby spoluzakladatelka české moderní grafiky, knižní výtvarnice, návrhářka a malířka skla i jako historická osobnost spjatá s tehdejší uměleckou Evropou.

*  *  *

Nejzajímavější čtení o Zdence Braunerové, který jsem objevil, se jmenuje 160. výročí narození Zdenky Braunerové a pochází z měsíčníku Roztok a Žalova Odraz č. 4/2018. Autorem je Stanislav Boloňský a já doufám, že se neurazí, když jej doslova ocituji:

Zdenka Braunerova (vždy trvala na krátkém a v koncovce) se narodila jako jedno ze čtyř dětí významného staročeského politika a advokáta JUDr. Františka Augusta Braunera (1810–1880) a Augusty, rozené Neumannové (1817–1890), jejímž rodným jazykem byla němčina. Bratr Vladimír profesně následoval otce, byl advokátem a univerzitním profesorem státního práva, bratr Bohuslav byl věhlasným profesorem chemie. Sestra Anna se provdala do Francie za literáta Elémira Bourgese.

Již od mládí se toužila Zdenka odpoutat od konzervativního modelu života pražské patricijské rodiny a hledala své uplatnění v umění. Její výtvarný talent, který zdědila zřejmě po své matce, v ní objevila Amálie Mánesová. Jejím učitelem kreslení na vyšší dívčí škole byl Soběslav H. Pinkas, ale její vlastní malířský názor nejvíce ovlivnil muž, k  němuž vzplanula mladistvou láskou – svérázný a poněkud divoký Antonín Chittussi.

Její umělecké zrání bylo završeno dlouhodobými pobyty ve Francii, kde se seznámila s nejnovějšími trendy v krajinomalbě. V této souvislosti si také možná uvědomila své limity v tomto oboru, kdy byla výrazně ovlivněnou uměleckou kolonií „barbizonských“ a také realismem C. Corota. Když nepřijala za své výboje postimpresionismu ani módní secesi (o rané abstrakci ani nemluvě), začala se po trvalém návratu do Čech věnovat převážně grafickým technikám, na konci 19. století ještě poměrně málo využívaným. Na svých vynikajících leptech zachycovala tvář mizející staré Prahy, která musela ustoupit asanační vlně a modernizačním tendencím na přelomu 19. a 20. století.

Osudoví muži Zdenky Braunerové

Tehdy také hodlala svou životní cestu spojit s Vilémem Mrštíkem (1863–1912), autorem sžíravého pamfletu Bestiatriumphans, s nímž souzněla v boji proti bourání historické pražské zástavby. Její vztah s psychicky nevyrovnaným „Vilušem“ však skončil velmi bolestným rozchodem krátce před svatbou, kdy již měla ušité svatební šaty. Trvalého životního partnera nenašla ani v dalších osudových mužích svého života, jako byl jí bezmezně adorovaný básník Julius Zeyer či břitký kritik F. X. Šalda, o něhož pečovala, když byl zmítán těžkou chorobou. Nenaplněná láska k téměř o generaci staršímu Juliu Zeyerovi, který však zřejmě ženy miloval jen platonicky, ji hluboce zasáhla. Těžce nesla i pozdější odcizení Šaldovo, jenž věnoval svou (nekritickou) přízeň jejich společné přítelkyni, spisovatelce Růženě Svobodové. Výraznou stopu v jejím životě zanechal i sochař secesního symbolismu František Bílek, jehož podpořila i materiálně; i tento vztah však skončil později disonancí. Podobně podporovala i svébytného malíře Moravského Slovácka Jožu Úprku, s nímž sdílela obdiv k „čistému“ slováckému folkloru. Jejím důvěrným přítelem byl i podstatně mladší literát a kritik Miloš Marten-Šebesta (1883–1917), který psal texty i pod pseudonymem Leon Brauner. Graficky upravila a půvabně vyzdobila většinu jeho literárních prací.

Obnovitelka knižní grafiky

Druhá polovina jejího tvůrčího období byla ve znamení úsilí o  renesanci české knižní úpravy a  grafiky, kde dosáhla mimořádné úrovně. Napsala o tom vzpomínkovou esej „Když tento štěp byl malou jablůňkou“. Inspirována anglickými příklady, snažila se navázat na renesanční a barokní typografické vzory. Za svůj pozitivní vklad do vývoje české knižní úpravy a grafiky byla přijata do spolku Hollar, jemuž odkázala i část svého díla.

I ve dvacátých letech byla energickou podporovatelkou nastupující umělecké generace, např. Jana Zrzavého, jemuž pomohla uspořádat první pražskou výstavu. Konec dvacátých let, kdy byla členkou komitétu pro oslavy svatováclavského milénia (1929), znamenal její vnitřní přerod v horlivou křesťanku.

Zdenka Braunerová, při mimořádnosti svého talentu, byla povahy komplikované a měla i své vrtochy. Dr. Miloslav Vlk charakterizuje její temperament (Zdenka Braunerová 1858–1934, SM, 2004) jako syntézu selské jadrnosti (po otci) a aristokratické noblesy (po matce). Celý život trvala na oslovení „slečna“ a ve svém příjmení na  krátkém a  na  konci. Později začala uvádět fiktivní rok narození – 1862, který chybně uvádí například i Nový slovník českých výtvarných umělců Prokopa Tomana z 30. let 20. století. Konečně i její souborná výstava v roce 1932 se měla vázat k jejím sedmdesátinám.

Obdiv Z. B. k Levému Hradci

Jak vyplývá ze zachovalé korespondence, Zdenka Braunerová chtěla být pohřbena na Levém Hradci, jehož historický mýtus na ni silně působil. Fakticky proti její vůli však byla uložena do  rodinné hrobky na Vyšehradě, nedaleko místa posledního odpočinku jejího idolu – Julia Zeyera (ani ten tam ovšem nechtěl být pochován).

Z čilé korespondence, zvláště s Juliem Zeyerem a F. X. Šaldou, vyplývá, že Roztoky s okolní přírodou milovala a považovala je za svůj domov. Svým (na tehdejší společenský status) nekonformním způsobem života, který byl příčinou vzniku různých legend, trochu místní maloměstské vašnosty provokovala. Nejznámější jsou historky o jejích koupelích bez příslušného úboru – nejen v potoce u mlýna, ale i ve Vltavě. Toto poněkud nezvyklé chování je třeba vidět z ryze praktického hlediska – v ateliéru nebyla koupelna ani nebyl připojen na vodovod a kanalizaci.