Peloponés méně známý (V)

(předchozí článek Peloponés méně známý IV)

Výlet autem Palea Epidauros – jeskyně Franthi – Didyma

První naší zastávkou je městečko Palea Epidauros, česky Starý Epidaurus. Záměrně vynecháváme starověký Epidaurus s proslulým divadlem, který jsme navštívili při okružní cestě Řeckem, byť je to již drahně let. Starý Epidaurus zase tak starý není – byl založen v roce 1733 a kromě kostela Agios Nikolaos (sv. Mikuláš) v něm nic zajímavého není:

Zato na blízkém poloostrově Nesi se nachází tzv. malé epidaurské divadlo, ale je znepřístupněné, neboť v něm probíhá rekonstrukce:

Z bujnosti stoupáme ke kostelíku Panny Marie...

... a na vrcholek kopce, kde jsou pozůstatky antické akropole. Stejnou cestou se pak vracíme dolů k autu a odjíždíme do nedalekého městečka Nea Epidauros neboli Nový Epidaurus. Láká nás výstup na hrad z byzantského období a skalní soutěska, která se táhne pod ním. Obojí nám však přináší zklamání, ale o tom později.

Zatím jsme nadšeni, že jsme našli místo na zaparkování a jdeme se podívat na prostranství, kde stojí Památník prvního národního shromáždění Řeků. Shromáždění bylo zahájeno v prosinci 1821 a konalo se zde, v Novém Epidauru, který se ovšem tehdy jmenoval Piada. Zúčastnili se jej zástupci regionů zapojených do revoluce proti osmanské nadvládě.

Úzkými uličkami se vydáváme ke hradu, ale ouha! Rekonstruuje se a tudíž je nepřístupný! Soutěska také není podle našich představ – skalní stěny se k sobě zvolna přibližují, soutěska je čím dál užší a najednou končí!

Tedy možná že nekončí, přelézt v nejužším hrdle skalní hradbu jistě lze, ale pouštět se do takového dobrodružství nebudeme. Navíc nevíme, jak to vypadá na druhé straně...

Zklamáni – a zmoženi vedrem – vracíme se k autu a jedeme přes hory a doly směrem na jih, k moři. Auto necháváme u pláže Fourni, přezouváme se ze sandálů do botasek a podél pobřeží míříme k jeskyni Franchthi, která se nachází na severním pobřeží zálivu Kilada. Lidé ji poprvé obsadili v období mladého paleolitu (40 000–10 000 př. n. l.) a trvale v ní žili, nebo sezónně navštěvovali v mezolitu (9000–7000 př. n. l.) a neolitu (7000–3000 př. n. l.). Jako úkryt byla tedy využívána zhruba 35 000 let a je jedním z nejdůkladněji prostudovaných míst z doby kamenné v jihovýchodní Evropě.

V paleolitu a mezolitu byla Franchthi útočištěm mobilních lovců a rybářů, kteří pro své každodenní potřeby používali nástroje vyrobené z tvrdých a ostrých kamenů, jako je pazourek a obsidián. Mezolit je zvláště důležitý pro historii jeskyně, protože je spojen se sociálními a ekonomickými změnami – probíhají první pohřby, pobřežní plavby a první pokusy systematického rybolovu.

V neolitu se obydlí rozšířilo mimo jeskyni do přilehlého otevřeného prostoru. Většina této osady, které se říká Paralia, je nyní v důsledku stoupající hladiny moře ponořena. Jeskyně a venkovní areál byly místem aktivit komunity zemědělců a chovatelů dobytka, která udržovala kontakty s mnoha oblastmi jižního Egejského moře. Obyvatelé osady používali nejrůznější kamenné nástroje, jako byly kosa, nože, hroty šípů, mlýnské kameny, sekery a krumpáče, ale také mnoho kostí, například háčky, špachtle a hroty. Aby jeskyně sloužila svým obyvatelům, upravili její interiér na oddělené oblasti využití, z nichž některé obsahovaly dlážděné podlahy nebo krby. 

Pod širým nebem byly jejich domy jednoduché stavby s kamennými základy, podlahou z lisované hlíny a stěnami omítnutými kvůli izolaci a čistotě. Jeskyně i volné prostranství byly čas od času využívány jako pohřebiště. 

Jednou z inovací tohoto období je výroba váz a figurek z pálené hlíny, přičemž některé vázy měly propracované barevné dekorace. Neolitičtí obyvatelé jeskyně vyráběli také šperky z jednoduchých přírodních materiálů, jako jsou mušle.

*  *  *

Vracíme se na pláž. Je takřka prázdná, jen pár karavanistů si tu užívá samotu a klid. Není tu restaurace, ba ani stánek, nejsou tu slunečníky a lehátka.

Trochu si zaplaveme, trochu odpočineme a o nějakou hodinu později znovu usedáme do auta. Do Tola to máme ještě pěkných pár desítek kilometrů, ale jednu zastávku si ještě uděláme – a poměrně brzy! Poblíž vesnice Didyma, ke které musíme odbočit z hlavní silnice doleva, se ukrývají prapodivné jeskyně. Jsou to mimořádné závrty, které se zhroutily před tisíci lety a zanechaly v zemi velké krátery. 

Didyma je malá a klidná vesnice, které dominuje velký kostel Agios Nikolaos postavený na troskách starověkého chrámu boha Poseidona, což dokazuje, že tato oblast byla obydlená už v 5. stol. př. n. l. Didyma znamená v řečtině dvojčata a název vesnice vychází ze dvou výrazných kopců v okolí: Didyma (1110 m) se tyčí na severovýchod a Profitis Ilias (775 m) na západ od vesnice. 

Silnice se obloukem vesnici vyhýbá a k závrtům Mikri a Megali Spilia z ní musíme odbočit doleva. Velký závrt je na úbočí a byl vidět už z obchvatu Didymy, malý je pod úrovní terénu a není vidět, protože je obklopen stromy. Po půl kilometru zastavujeme pod stromy a díváme se na osamělého návštěvníka, který prochází kovovou brankou a sestupuje po schodech jako by k nějakému prameni. Jdeme za ním,...

... procházíme krátkým neosvětleným, ale vybíleným tunelem...

... a překvapení je obrovské:

Sestupujeme po několika schodech dolů a před sebou, nad sebou a kolem sebe máme úžasný kruhový kráter!

Jsme doslova u vytržení! Vlevo před námi je přímo ve stěně zabudovaná kaple Metamorfosis of Sortiros...

... a na protější straně malý byzantský kostelík Agios Georgios postavený pod stěnou kráteru:

Oba si prohlížíme i zevnitř a plni nových dojmů vystupujeme po schodech a úzkým tunýlkem ven z kráteru. Říká se, že vesničané z Didymy se v této menší jeskyni (závrtu) skrývali nejen během útoků Turků a pirátů, ale také před okupací italských a německých vojsk za druhé světové války. 

Auto necháváme pod stromy a k velkému kráteru jdeme pěšky, zpočátku prašnou cestou, ke konci přelézáme množství nakupených lamenů.

Přiznávám, že velký kráter nás trochu zklamal. Z dálky vypadá úplně fantasticky, ale zblízka už tak zajímavý není. Už jsme zkrátka zmlsaní...

Vracíme se k autu. Okolí je plné olivovníků a stranou mezi oběma krátery prosvítá další bělostný kostelík. Dlužno podotknout, že později jsem v mapě objevil ještě jedna „dvojčata“. Ukrývají se pod větrnými elektrárnami vystavěnými severně nad vesnicí.

Za celý den jsme najezdili 187 km.

Následuje článek Peloponés méně známý (VI)