Jarda Vála: Peloponés méně známý (VI)

(předchozí článek Peloponés méně známý V)

Výlet autem – Nemea

Naplánovali jsme si návštevu antické památky Nemea, ale cestou se ještě zastavujeme pod kopcem, který se vyzývavě vypíná nad obcí Asini. Měří jen 170 metrů, ale už když jsme před pár dny přijížděli autobusem z letiště, snil jsme o tom, že něj vylezeme... Auto necháváme na prašné cestě pod kopcem a vyrážíme!

Není to tak strašné, jak to na první pohled vypadá. Většinou stoupáme po schodech, často lemovaných zábradlím. Značení velkými bleděmodrými kříži namalovanými na kamenech je zcela zbytečné, jinudy se v podstatě jít nedá.

Na vrcholku je malý kostelík Prophétés Élías neboli proroka Eliáše a stožár s řeckou vlajkou:

A samozřejmě naprosto fantastický výhled – a nejen na moře:

Stejnou cestou se vracíme dolů a než se vydáme na další cestu, odlovíme si kešku ukrytou pod starým rohovníkem:

Naším cílem je Archaia Nemea neboli Starověká Nemea. Nejprve zastavujeme na malém parkovišti a kupujeme si vstupenku, která platí pro vstup na stadion i pro pět set metrů vzdálené archeologické naleziště. Název Nemea má dva významy – jednak pastvina a jednak bohyně her, které se konaly na počest jejího syna, hrdiny Archemora.

Nemejské hry, nejmladší ze všeřeckých svátků, se konaly v červenci pravidelně každého druhého roku k poctě Dia Nemejského. Jejich obsahem byly původně závody gymnické a hippické, v helénistické době i dramatické a hudební. První hry již roku 1251 př. n. l., historicky jsou však doložené až roku 573 př. n. l. Ve druhém stol. př. n. l. byly přeneseny do Argosu. O jejich původu kolovaly dvě pověsti. Podle první vznikly z pohřebních her uspořádaných na památku Ofelta, synka nemejského krále, jehož zardousil had. Podle druhé je založil Héraklés z vděčnosti za pomoc, kterou mu poskytl Zeus při zápase se strašným nemejským lvem zplozeným Týfonem a Echidninou, napůl ženou a napůl hadem. Lva seslala bohyně Héra, aby zničil Nemeu. Zabít lva a přinést jeho kůži byl jeden z dvanácti úkolů, které dal Hérakléovi mykénský král Eurystheus. Héraklés lva pronásledoval a zasáhl ho šípy, ale lev byl nezranitelný. Vnikl tedy k němu do jeskyně a zardousil jej. Nemejský lev byl i po smrti tak strašný, že král zakázal Hérakléovi vstoupit s jeho kůží do Mykén.

Tyto pověsti se odrážely i v odměně vítězům, kteří dostávali věnec z čerstvého miříku nebo břečťanový. Miřík byl rostlinou pohřební, které se přičítala kouzelná moc vzkřísit mrtvého, pokud se mu položí na čelo.

* * *

Nejprve si prohlížíme skrovné zbytky chrámu...

... a pak procházíme – stejně jako kdysi antičtí sportovci – klenutým průchodem na stadion:

Sportovce mohlo na stadionu ležícím ve stinném valu sledovat až 40 000 diváků, kteří stáli na holé zemi:

Mnohem lepší představu o velikosti stadionu než moje fotka umožňuje snímek Robina Iversena Rönnlunda, který pořídil v roce 2009 a umístil jej na Wikimedii Commons:

Ze stadionu se vracíme k autu a přejíždíme na parkoviště před muzeem a vstupem do antického areálu, kde se dochovaly dórské sloupy Diova chrámu asi z poloviny 4. stol. př. n. l., lázeňský dům, krčma atd.

Zajímavá je také expozice představující postup rekonstrukce Diova chrámu, z něhož původně stály jen tři sloupy a dnes jich stojí už devět:

Vlevo snímky z 19. století a z roku 1960, uprostřed letecký pohled barevně zobrazující jednotlivé sloupy a jak padaly, vpravo fotografie z roku 1990

Postup rekonstrukce v letech 2004 až 2009

Prstenec ke zvedání a umísťování jednotlivých segmentů sloupu

Nakonec jdeme do muzea, kde kromě množství exponátů oceňujeme fungování klimatizace...

Jedním ze zajímavých exponátů je model představující původní vzhled areálu:

Vracíme se na parkoviště a před odjezdem si ještě prohlížíme sušení rozinek:

Z antické Nemey odjíždíme do města Nemea. Je vzdálené asi pět kilometrů, v podstatě za kopcem, a je to jedna z nejvyhledávanějších řeckých vinařských oblastí. Vyrábí se tu hutná červená vína z hroznů agioritiko, ale i dobrá bílá vína. Některá z vinařství nabízejí ochutnávky vín, ale naším cílem je malý klášter přilepený ke svahu mohutné hory. Na Google Maps je označen jako Moni Vrachou a kostelík jako Panagia tou Vrachou, tedy Panna ze Skály:

Copak? Vy ho tam nevidíte? Tak dobře, tady je detail:

Až ke klášteru vede úzká silnička. Vstup je volný a z branky v západní straně opevnění právě vychází muž mířící k zaparkovanému motocyklu a nabádá nás, abychom za sebou při odchodu zavřeli. No, to je přece samozřejmé – alespoň pro nás ano.

Výhled z cesty ke klášteru na protější kopec

Klášter se nachází téměř v polovině skalní stěny hory Polyfengos. Zpočátku tam byla pouze jeskyně, odkud tekla voda, která byla sváděna do nádrže. Ve 13. století byl k jeskyni přistavěn kostelík a v roce 1631 cely mnichů a pomocná zařízení.

Restaurátorské práce probíhající v klášteře vynesly na světlo neznámé fáze jeho budování a potvrdily osídlení území od raného byzantského období až do 20. století. Klášter měl velký význam v osvobozovacím boji v roce 1821, zásobování vodou bylo nepřetržité a poskytovalo ji klášteru i jeho návštěvníkům.

Náboženská funkce této oblasti je poprvé doložena ve středních byzantských dobách, během nichž se zdá, že poustevníci odešli do jeskyně a v dalších dále na hoře Polyfengos. Existence kláštera se však zjišťuje až v pozdějších byzantských dobách, protože v té době byl postaven kostelík. Cely, které byly během staletí postupně vytvářeny, jsou postaveny podél tří křídel: severního, centrálního a jižního. Ty v přízemí fungovaly jako skladovací prostory pro potraviny a nápoje, nalezené fragmenty hliněných nádob ukazují, že byly použity ke skladování základních produktů, jako je voda, víno, sýry a obiloviny. Přestože přesné umístění refektáře zůstává nejasné, bylo nalezeno stolní nádobí, talíře na podávání jídla a džbány na podávání nápojů.

Kostel dochovaný uvnitř jeskyně je dlouhý 5,60 m a široký 2,70 m, jeho stěny pokrývají fresky, které byly poškozeny vlhkostí, kouřem a také vandalismem. Zvláštnost se nachází na fresce nad oltářem, kde je zobrazen Kristus, ale ve čtyřech rozích místo čtyř evangelistů, jak je zvykem, jsou zvířata. Na dně jeskyně se nachází přírodní pramen, který funguje jako fontána svaté vody.

Končíme s poznávací turistikou a vracíme se k moři. Těšíme se, že zbytek odpoledne prolenošíme, stejně jako předevčírem, na pláži Karathona. Sympatické – a jinde nevídané – je, že slunečníky a lehátka jsou zde k dispozici zdarma.

Je ovšem pravda, že málokdo si od pobíhajících číšníků z restaurace ve svahu nic neobjedná. Ani my nejsme výjimkou: