Peloponés méně známý (IV)

(předchozí článek Peloponés méně známý III)
Výlet autem Tíryns – Argos – Kefalari

Včera o půl deváté večer jsme si v půjčovně Euro půjčili za 50 euro/den auto. A rovnou na tři dny! Byla to KIA Piccando, malé autíčko, trošku již ojeté, jak jsme při krátké cestě na parkoviště zjistili – v přední nápravě hrkalo, ruční brzda fungovala jen částečně a při zamykání, které nebylo centrální, se dveře u řidiče musely zamykat nadvakrát. Jsou to maličkosti, hlavně že klimatizace byla v pořádku...

Hned po snídani vyrážíme na cestu. První zastávkou je Tíryns, kde platíme vstupné dvě eura a samostatně se můžeme pohybovat po celém areálu. Od roku 1999 je Tíryns spolu s nedalekými Mykénami zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.

V letech 1876 a 1885 zde prováděl vykopávky německý podnikatel, obchodník a archeolog Heinrich Schliemann (1822–1890), objevitel bájné Tróji a později i Mykén. Další výzkumy následovaly v letech 1905–1929 a po roce 1976. Tírynská citadela ze 13. století př. n. l. si právem zasluhuje přívlastek „mohutně opevněná“, který jí dal Homér. Kyklopské hradby (pojmenované podle obrů, kteří snad jediní mohli pohnout s obrovskými hrubě přitesanými balvany a nepravidelnými kusy kamene), jejichž jednotlivé kameny jsou až tři metry dlouhé a metr široké, naskládané na sebe bez použití malty, měří po obvodu 700 metrů a silné jsou sedm až osm metrů. Místy dosahují výšky sedmi metrů, ale v minulosti byly vysoké až deset metrů. 

Musely být masivnější než mykénské, protože Tíryns neměl výhodnou polohu, aby odrazil vpád nepřátel. Útes, na němž ležel, se zvedal z okolní roviny (ve starověku se zde rozprostíralo slanisko) do pouhých 18 metrů. I přes zdánlivě nepřekonatelné opevnění byl však Tíryns na počátku 12. stol. př. n. l. zničen. Příčinou mohlo být silné zemětřesení, které tuto oblast v uvedené době prokazatelně postihlo. I po katastrofě se ale město systematicky dále rozvíjelo, ovšem v období 1050 až 900 př. n. l. existovalo už jenom několik izolovaných osad v dolní části.

Do hradby byly na jižní a jihozápadní straně vestavěny řady malých místností, zaklenutých nepravou klenbou a spojených chodbou. Na vlastní hrad se vcházelo úzkým koridorem mezi dvěma hradbami, pak dvěma branami (propylajemi) na první a druhé nádvoří. V průčelí druhého nádvoří stála hlavní síň paláce (megaron), reprezentační místnost vládcova obydlí a zároveň středisko kultu. Vedle ní bylo ještě menší megaron a k oběma přiléhaly další obytné a hospodářské budovy. Na západní straně, mezi vnitřní a vnější zdí, se nachází zcela zachované kamenné schodiště k únikové brance.

Spodní, severní část akropole byla obehnána zdí jako poslední a měla zaštítit prosté obyvatelstvo, zvířata a (stejně jako v Mykénách), zásoby vody. 

*  *  *

Z Tírynsu míříme k městu Argos, jednomu z nejstarších řeckých měst, které má dnes asi 25 000 obyvatel. Objíždíme je po severním okraji a odbočujeme na úzkou klikatící se asfaltku, která stoupá až pod hrad Argos, zvaný též Larissa podle stejnojmenného kopce vypínajícího se nad městem do výšky 287 metrů. Strategická poloha, výhled na nejdůležitější město Argolidy a na námořní a pozemské trasy spojující jihozápadní Peloponés s Attikou a Egejskými ostrovy byly důvodem pro opevnění kopce již od prehistorického období. Hrad je přístupný zdarma.

Současná podoba původně byzantského hradu byla založena ve středověku, do středověkých hradeb byly ovšem vloženy obrovské monolitické části mykénského opevnění z 13. století př. n. l. 

Larisa byla jedním ze čtyř nejlépe opevněných hradů na Peloponésu. Rozsáhlé práce na posílení opevnění byly provedeny v průběhu 15. století v důsledku střídání benátského a osmanského držení hradu. 

Stěny citadely byly zvýšeny a vyztuženy tří- a čtyřbokými věžemi a věží ve tvaru mandlí. Asi v polovině 15. století byla postavena impozantní válcová pevnost v jihozápadním rohu citadely, dnes v troskách. Během 16. století byla oblast vnějšího krytu na jih od příčné zdi opuštěna, zatímco na jih od brány citadely byla přidána přístavba, čímž vzniklo vnější nádvoří. Na východ od přístavku je vytvořen průchod s dvojitou branou.

V roce 1203 se hrad dostal pod jurisdikci Leontase Sgourose, pána Nafplia. V roce 1212 hrad dobyl Othon de la Roche (Otto Delaros), franský šlechtic (přesněji Burgundský), kterému bylo uděleno athénské vévodství. Frankové v té době, ve 13. století, hrad přestavěli a dali mu současnou podobu. Od roku 1356 patřil vévodkyni z Argolidy Marii D'Angken (Maria d'Enghen), dědičce rodu Delaros. V roce 1388 vévodkyně prodala oblast Benátčanům, ale hrad Argos byl zabaven Theodorosem Paleologosem, despotem Mystras, který jej Benátčanům prodal v roce 1394. Ti drželi hrad až do roku 1463, kdy připadl Osmanům. Turci zůstali až do roku 1822 s krátkou přestávkou mezi lety 1686–1715, kdy se Benátčané krátce vrátili pod velením generála Morosiniho.

V letech řecké revoluce, kdy velká turecká armáda Mahmuda Dramali Paši dorazila do Argosu, Theodor Kolokotronis rozhodl aby Řekové obsadili hrad a získali drahocenný čas. Sedmi stům vybraných mužů velel Demetrios Ypsilantis, který poté poskytl ukázku svých administrativních schopností. Řekové drželi hrad dvanáct životně důležitých dní až do 24. července 1822, kdy prorazili linie obléhatelů a utekli. Oněch dvanáct dní představovalo cenný čas pro organizaci řecké armády a následný triumf v bitvě u Dervenakie, která se odehrávala ve dnech 26. až 28. července 1822, kde 2300 řeckých neregulérů pod vedelním Teodora Kolokotronise porazilo třicetitisícovou tureckou armádu!

Výhled z hradu na město Argos

Od pevnosti opatrně sjíždíme dolů, míjíme klášter Agioi Anargyroi, neboli Svatých žoldáků (tedy těch, kteří nepřijali platbu za dobré skutky, naoř. léčitelů či křesťanských lékařů)...

... a míříme do městečka Kefalari. Zastavujeme na jeho západním okraji nedaleko impozantního kostela. Je zasvěcen Panně Marii (Panagia), ale říká se mu také Zoodochos Pigi neboli Životodárný zdroj. Stojí v zeleni na úpatí hory Chaon nad prameny historické řeky Erasinos, která před kostelem vytváří malebné jezero.

Původní kostel byl podle tradice postaven v roce 1634 a 18. května 1918 byl zničen silnou explozí v nedalekém muničním skladu. Při výbuchu zahynulo 45 lidí. Jak byl silný, ukazuje skutečnost, že byla rozbita okna domů a obchodů v Argosu a Nafpliu. V roce 1922 začaly práce na novém kostele podle plánů architekta Panose Karathanassopoulose, studenta velkého architekta Ernsta Zillera, a byly plně dokončeny v roce 1928. 

Pohled do kupole

Kostel byl přestavěn z prostředků DANAOS Pantry Association se sídlem v americké Atlantě – expatriotům se podařilo vybrat 15 000 dolarů. Stavba zvonice, kterou navrhl ing. arch. Georgios Valatas, byla zahájena v roce 1955 a byla dokončena v roce 1957.

Nový chrám je, stejně jako byl původní kostel, zčásti postaven uvnitř jeskyně hluboké 110 metrů. Ve stěnách jeskyně jsou výklenky, které pravděpodobně ve starověku hostily votivní dary. V letech osmanské nadvlády byla jeskyně využívána jako úkryt a tajná škola. V roce 1972 byly v jeskyni provedeny vykopávky, které odhalily nálezy z paleolitu.

V letech před revolucí 1821 Theodoros Kolokotronis shromáždil Řeky pod velkým platanem na dvoře kostela a připravoval je na boj proti Turkům. Během německé okupace chtěli dobyvatelé postavit na střeše chrámu protiletadlové dělostřelectvo a vedle stojící velký platan rozřezat, aby nepřekážel. Po zásahu kněze Constantine Papadimitriou bylo v tom německému veliteli Dasingerovi zabráněno, ale co bylo německým dobyvatelem respektováno, v dnešní době Řekové nerespektovali, takže starý platan už bohužel neexistuje. 

*  *  *

Vracíme se k autu a popojíždíme pouhých dva a půl kilometru na okraj vesničky Eliniko. Stojí tu impozantní stavba, známá dnes pod názvem Pyramida Eliniko. Podle vykopávek a charakteristických prvků její struktury pochází z konce 4. stol. př. n. l., nikoli z prehistorického období, jak chtěli nedávno někteří badatelé dokázat. V pozdějších letech starověku považovali pyramidu za pohřební památku „Polyandrion“, zatímco dnes je jisté, že jde o jednu z malých pevností, které ovládaly silnice a jsou známy z jiných oblastí Argolidy a Kynourie.

Pyramida je postavena z tvrdého šedého vápence v lichoběžníkovém a částečně polygonálním systému velkých kamenů. Má tvar věže se šikmými vnějšími stranami, které obklopují obdélníkovou budovu o vnitřních rozměrech 7 x 9 m. Hlavní vchod se nachází na východní straně obrácené k moři.

Vracíme se přes Kefalari, po obchvatu míjíme Argos a projíždíme Nafpliem. Máme namířeno na pláž Karathona, ale ještě předtím, než se na ní uvelebíme, máme plánované dvě krátké vycházky. Odbočujeme ze silničky doleva na prašnou cestu, kde auto opouštíme a pěšky pokračujeme ke skalám, v nichž se skrývá kostelík Panagia Katakrymneni neboli Panna Maria Skrytá: 

Musím přiznat, jako již mnohokrát, že nebýt geocachingu, ani bychom se o takovéto zajímavosti nedozvěděli. Kešku jsme po chvíli hledání našli, otevíráme kovovou branku a stoupáme po mnoha schodech ke kostelíku:

Nahlížíme i dovnitř...

... a z malé terasy se kocháme pohledem na protější skály:

Vracíme se k autu a popojíždíme ani ne půl druhého kilometru na konec asfaltky. Podél pobřeží pěšinkou mezi skalami míříme k dalšímu zajímavému kostelíku Agios Nikolaos Krasoktistos. Také tady je keška (a její hledání nám dalo zabrat!).

K autu přicházíme poměrně zdrchaní, je vedro na padnutí a už se nemůžeme dočkat, až se dostaneme do moře.

Následuje článek Peloponés méně známý (V)