DP Podzim pod Zelenou horou

Tři dny turistiky: V páteční podvečer se koná PPPPPP neboli Podvanácté pěší pivní páteční průzkumný pochod, noční vycházka v délce 10 km po hospodách v Nepomuku a nejbližším okolí, v sobotu dálkový pochod Podzim pod Zelenou horou a v neděli Světový den chůze. Všechny tři akce jsou zařazeny do IVV .

Po přihlášení a rychlém ubytování na podlaze tělocvičny jdeme do sousední sokolovny na start výšlapu, jehož název je zmíněn v úvodu. Budova sokolovny byla postavena v roce 1926 podle plánů plzeňského architekta Maška a o rok později byla při příležitosti župního sletu a sjezdu rodáků otevřena pro veřejnost. Budova se stala chloubou Sokola a celého města, měla rozměrný sál, ve kterém se pořádaly plesy, koncerty, schůze, přednášky, hráli zde ochotníci a promítalo kino. Dnes je tu restaurace a kulturní sál.

Vyplňujeme přihlášku a platíme startovné, za které mimo jiné obdržíme Pivní pas, v němž je šest kolonek na razítka z navštívených restaurací. (Nakonec se ukázalo, že jich mělo být sedm, ale i tak by to bylo méně, než v předchozích ročnících. Znalci vzpomínají, že jich bývalo deset a také start a cíl byl odjinud.)
První razítko dostáváme v restauraci v sokolovně, ale první kontrolní zastávka je na sídlišti v restauraci Na Vinici. Objednáváme si jenom malé pivo, přičemž samozřejmě počítáme s tím, že v některých hospodách si nedáme nic, jinak bychom pochod asi těžko zvládali...
Pokračujeme po zelené značce k nádraží, kde je druhá kontrola u stánku na peróně. Odtud jdeme po vlastním značení, které představuje bílý terč se symbolem pochodu – dvěma půllitry piva, z jehož pěny vyrůstá Zelená hora. Cestou do Kláštera přicházíme ke kontrole U Mlynáře, kde je zajištěno občerstvení –výběr z jedenácti druhů lahvového piva, párek v rohlíku a zdarma dva druhy bramborových buchet. Nejde o žádný kulinářský zázrak, ale k jídlu to je. Jedny připomínají studený bramborák, druhé chutnají trochu jako nádivka do kuřete.

Pokračujeme po červeně nasvíceném značení ke klášterskému mostu, odkud je to už jen kousek do hospůdky v Klášteře. Na sále probíhají taneční a v lokále je nakouříno, až slzíme, a tak rychle na vzduch!
Před námi už je jenom návrat do Nepomuku, jenomže jsme se zapomněli podívat do propozic a místo po zeleně nasvíceném vlastním značení vyrážíme po červené. Naštěstí se nic neděje, po dotazu u místních přicházíme i tak ke kontrole do hospody Na Vyskočilce. 
V cíli předkládáme Pivní pas, ale pořadatelé konstatují, že nám jedno razítko chybí, naštěstí je z poslední hospody, kterou jsme nechtíc minuli. Přehlédli jsme totiž značku naučné stezky a šli přes kruhový objezd rovnou do sokolovny.
Vracíme se tedy na Zelenohorskou poštu do hospůdky Lesák napravit chybu. Objednáváme si malé pivo z pivovaru v Poličce, necháváme si potvrdit poslední kontrolu a jdeme znovu do cíle.

Stojí za to ocitovat závěrečné věty propozic:
„Na sokolovně vás čekáme od 19 do 23 hodin. Kdo přijde dřív nebo se nebude motat, dá si ještě tři okruhy na kruháči. Za absolvování pochodu získáte pivní vizitku pochodu.“

V sobotu vycházíme v sedm hodin, za mlhy a takřka ještě za tmy, po naučné stezce, která vede lesem k jezu u Kláštera, kde ji opouštíme. Po vlastním značení lesními a polními cestami, kde chvílemi netušíme, zda ještě jsme na trase či nikoliv, přicházíme k rozcestí Kámen. Nenecháme si ujít odbočku na vrchol, přestože tušíme, že mlha se ještě dostatečně nezvedla, takže výhled bude bídný. 

Vrch Kámen, někdy zvaný též Velký Kámen (577 m), je zhruba tři sta metrů dlouhý skalnatý hřeben dostupný po modrých trojúhelníčcích nečekaně náročným výstupem. Vracíme se k rozcestí a po dalším kilometru chůze lesem přicházíme k lovecké chatě, kde je kontrola. Od ní pokračujeme po vlastním značení k rozcestí Pod Bukovou horou (její vrchol 651 m máme po levé ruce) a dál již po zelené značce. Přicházíme k odbočce na Velkou skálu (559 m) a samozřejmě že ji neignorujeme, ale jdeme se podívat. Slunce již prorazilo skrz mlhu, ale na výhled to vliv nemá, neboť mu brání vzrostlé stromy.

Zelená značka nás přivádí na okraj Blovic, kde se nachází pseudogotický zámek Hradiště. Původní gotická tvrz stála na ostrožně vymezené řekou Úslavou a Komoranským potokem již na konci 15. století. V následujícím století byla přestavěna a vznikl rozlehlý dvoukřídlý renesanční zámek, který byl v roce 1704 barokně přestavěn. Druhá rozsáhlá barokní přestavba proběhla po roce 1726 za nového majitele Viléma Albrechta hraběte Kolovrata Krakovského a v letech 1845–1846 za Jana Nepomuka Karla Krakovského z Kolovrat, zvaného Hanuš, prošel zámecký areál nákladnou přestavbou ve stylu tehdy módního klasicismu. Když v roce 1872 získali velkostatek hrabata Pálffyové, proběhla velkolepá pseudogotická přestavba, která vtiskla zámku dnešní podobu.

Poslednímu soukromému majiteli, hronovskému textilnímu továrníkovi Adolfu Klikarovi, byl po roce 1945 velkostatek konfiskován a od roku 1950 sloužila budova zámku potřebám zemědělského školství. Od roku 2000 zde sídlí Muzeum jižního Plzeňska.

My se spokojujeme s prohlídkou kaple sv. Ondřeje, která se nachází v jihovýchodním nároží zámku a prochází dvěma podlažími. První známá zmínka o ní pochází z roku 1678. Do současné podoby ji nechal v roce 1858 přestavět již zmíněný hrabě Hanuš Krakovský z Kolovrat. Kaple byla původně zařízena novogotickým oltářem a doplněna dalším jednotným vybavením. Součástí kaple byly rovněž vzácné barokní varhany zdobené figurální polychromovanou dřevořezbou. V 50. letech minulého století byla kaple pro veřejnost uzavřena a veškeré původní vybavení postupně demontováno a předáno do správy nejrůznějších úřadů. V roce 2004 proběhlo náročné restaurování nástěnných maleb, vitráží, dřevěných částí a textilních doplňků. Na svá místa se, zatím jako jediné předměty z původního vybavení, vrátilo všech osm olejomaleb od předního českého malíře náboženských témat Josefa Vojtěcha Hellicha z let 1860–1871, které objednal hrabě Hanuš. Jsou na nich vyobrazeni Panna Maria, sv. Petr a sv. Pavel, sv. Josef, sv. Ondřej a sv. Prokop, Apotheosa Jana Nepomuckého a sv. Vilém. Slavnostní otevření zámecké kaple se uskutečnilo 11. září 2004.

K zámku přiléhá anglický park, do něhož se jdeme podívat na dochovaný unikát. Říká se mu Pařezový most, protože má zábradlí ve tvaru pařezů spojených větvemi, je postavený z cihel omazaných maltou. 

Měli bychom pokračovat po modré značce, ale místo toho jdeme na náměstí, neboť máme nezřízenou chuť na kafko. Blovice založil cisterciácký klášter v Nepomuku, v jehož majetku jsou uvedeny v roce 1284, kdy byly klášterní trhovou vsí. V druhé polovině 14. století jsou již zmiňovány jako městečko, dnes mají asi 4200 obyvatel. Zdejším rodákem je Jaroslav Kursa (1875–1950), autor československé státní vlajky, a dále Milan Knížák (*1940), malíř, sochař, designér, hudebník a sběratel loutek, v letech 1990–1997 rektor AVU a v období 1999–2011 generální ředitel Národní galerie.

Po příjemně stráveném posezení v cukrárně pokračujeme v cestě po modré značce. Na konci obce Bohušov poutá naši pozornost socha archanděla Michaela z roku 1748 stojící na úpatí zalesněného návrší. 

Vede od ní přístupová cesta k baroknímu sousoší Ukřižování z roku 1727, doplněné klečící Maří Magdalénou a andílky. Odbornou literaturou je připisováno O. F. Quitainerovi nebo podle iniciál F. T. na patě kříže F. Thümerovi. Na přední straně osmibokého soklu je v oválu umístěna plechová lampička ve tvaru srdce s paprskovitou svatozáří, na zadní straně je osazen reliéfní erb rodu Jeníšků z Újezda. 

Modrá značka nás vede po silnicích přes vsi Smederov, Žďár a Ždírec do lesů Chejlava. Někde je psáno Chýlava a tato nejednostnost mi připomíná krásnou říkanku Pavla Šruta Hejkal, kterou si při této příležitosti neodpustím citovat:

„Pražským klukům na výletě

pravil hejkal: "Poslechněte,

mé jméno zní správně hýkal!

Už dvakrát jsem podotýkal,

a teď žádám výslovně,

mluvte, prosím, spisovně.

Když slyším to vaše ej-

bejvám zlej a divokej!“

Stoupáme lesní cestou značně rozježděnou lakatošem. Malé „l“ píšu záměrně, neboť se nejedná o spoluobčana romského původu, ale o lidové označení lesního kolového traktoru neboli LKT. Znovu přicházíme na kontrolu v lovecké chatě a po krátkém posezení pokračujeme po modré značce směrem k Nepomuku.
Zastavujeme se u památníku postaveného na místě, kde při dopadu sestřeleného bombardéru zahynulo deset amerických letců. Skládá se z pamětní desky odhalené 8. května 1997, deseti žulových podstavců symbolizujících mrtvé členy posádky a nového památníku v podobě nakloněného obelisku od sochaře Václava Fialy. Jeho odhalení provedl 3. května 2009 veterán druhé světové války Raymond A. Noury, jediný člen posádky, který tragédii přežil, čestný občan města Nepomuk a obce Prádlo.

Dne 22. února 1944 brzy ráno odstartovalo z jihoitalských základen k útoku na Německo 118 bombardérů B-24 Liberator a 65 „létajících pevností“ B-17 Flying Fortress. Ochranu svazu zajišťovalo 185 stíhaček P-28 Lightnight a P-47 Thunderbolt. Cílem B-24 byla regensburská letecká továrna Messerschmitt GmbH v Obertraublingu. Při návratu přes jihozápadní Plzeňsko napadly osamocené americké bombardéry německé stíhačky Messerschmitt Me 110. Postupně sestřelily tři liberátory, v nichž zahynulo dvacet amerických letců. Stroj posádky 1/Lt G. M. Goddarda vybuchl a zřítil se k zemi nedaleko samoty Dubeč u Nepomuku. Z jedenáctičlenné posádky se zachránil jen pravý boční střelec seržant Noury, který byl výbuchem omráčený vymrštěn z letadla ven a zřejmě tlaková vlna otevřela jeho padák. Přistál v lese u Chocenic s poraněnou nohou, byl zajat Němci a válku přežil v jednom ze zajateckých táborů pro spojenecké letce v Německu. Čtyřmotorový letoun dopadl poblíž hájenky na Dubči, kde udělal kráter do hloubky tří metrů. Z trosek byly vyproštěny ostatky mrtvých mužů, o jejichž totožnosti se dlouho nevědělo. V 80. letech 20. století se uskutečnilo několik pokusů identifikaci osádky, ale jasno přinesly až výzkumy Jiřího Koloucha ml. z nedaleké vsi Prádlo. Po změně režimu začal v místech tragédie kopat a postupně objevil stovky fragmentů zříceného letounu včetně zbraní, leteckých přístrojů a dokonce identifikačních známek letců. Kolekce nalezených předmětů tvoří spolu s množstvím písemných a fotografických dobových dokumentů unikátní expozici nepomuckého muzea.

Vycházíme z lesa a před námi se otevírá krásný výhled do krajiny, jíž dominuje Zelená hora se zámkem na vrcholu.

Zámek Zelená Hora, dominanta Nepomucka (536 m), stojí na místě hradu, který vystavěl Hynek Krušina ze Švamberka. Postupně zde sídlili Šternberkové, Lev z Rožmitálu, rody Martiniců, Colloredo-Mansfeldů a Auerspergů. Posledními právoplatnými majiteli zámku byli manželé Plavcovi, kteří 1. října 1931 zámek koupili od pánů z Auerspergu za 8,5 miliónu Kč a těsně před druhou světovou válkou jej prodali plzeňskému průmyslníkovi a poslanci Živnostenské strany Karlu Blažkovi. Ten však státu neuhradil převodní poplatky, a proto prodej nebyl majetkově převeden v majetkových knihách. Začalo období devastace, na zámku se zsadila německá posádka, krátce Američané, následovaly tzv. Technické prapory. I po jejich zrušení zůstala v objektu armáda až do začátku 90. let, kdy jej převzala obec Klášter. Zámek je znám širší veřejnosti zejména jako místo nálezu Rukopisu zelenohorského. Ten objevil v roce 1817 zámecký úředník, tzv. důchodní, Josef Kovář. Rukopis obsahující Libušin soud významně pozitivně ovlivnil myšlení národa v době národního obrození. O původu a pravosti Rukopisu zelenohorského se dodnes vedou spory. Do povědomí veřejnosti se zámek dostal také díky románu Miloslava Švandrlíka Černí baroni, podle kterého byl natočen stejnojmenný film s Pavlem Landovským v hlavní roli. Působení jednotek tzv. Technických praporů v první polovině 50. let na zámku však nebylo ve skutečnosti zdaleka tak úsměvné. Řada původního vybavení včetně zámecké knihovny, nábytku a církevních památek byla přemístěna do jiných objektů. Na zámku není v současnosti ve více než stovce místností žádné vnitřní vybavení. Zachovala se pouze nástropní malba v jednom ze sálů. Ta má zobrazovat vítěznou bitvu Jaroslava ze Šternberka proti Tatarům u Olomouce, a tematicky souvisí s Rukopisem královédvorským.
Přicházíme do obce Klášter, která patří k historicky nejstarším sídlům mikroregionu Nepomucko. K založení zdejšího kláštera došlo pravděpodobně v letech 1144–1445 z rozkazu knížete Vladislava II. (popř. jeho bratra Jindřicha), který věnoval cisterciáckému řádu rozsáhlá zdejší území. Za tímto účelem sem bylo z kláštera v Ebrachu v Bavorsku posláno dvanáct mnichů spolu s opatem, kteří ihned započali s kolonizací tohoto kraje a výzkumem nerostného bohatství. Pro svou potřebu vystavěli rozsáhlý komplex klášterních budov s rajskou zahradou a několika, až čtyři metry vysokými hradbami za sebou. Postupně v okolí mniši založili mnoho dvorců, přes sto obcí, vlastnili městečka Nepomuk, Blovice, Plánice, několik zlatých dolů. Klášter sám zakládal i jiné kláštery, například Zlatou Korunu a Žďár nad Sázavou, kde je rovněž vrch Zelená hora a na něm kostel sv. Jana Nepomuckého zapsaný v seznamu UNESCO.

25. dubna 1420 byl klášter Žižkovým vojskem napaden a všichni zde nalezení mniši byli bez milosti upáleni. Popelem lehl nejen klášter, ale i městečko Nepomuk. Veškeré jmění vypáleného kláštera včetně Zelené hory nechal král Zikmund připsat Bohuslavu ze Švamberka, který mu prokázal mnoho platných služeb proti husitům. Na klášterních gruntech se začali usazovat noví obyvatelé, kteří využili zbytků kamenného zdiva a budov k výstavbě svých obydlí. Z kláštera se zachovaly se pouze jeho zbytky, které jsou dnes kulturní památkou. Románské, gotické i barokní prvky kláštera jsou patrné ještě nyní na budovách v obci, tvoří s vesnickými staveními zvláštní neopakovatelné spojení. Podél stavení čp. 39, které bylo nejspíše klášterním špitálem, vede silnice a hned za stavením jsou vidět obloukovité podjezdy a románská okna. 

Na návsi je též kaple sv. Markéty z roku 1861, kterou z části obklopuje hřbitov se zdí s raně gotickým portálem. Tento kostelík byl pravděpodobně poboční lodí původního klášterního velechrámu, neboť se v něm zachovaly zbytky starých oken a vchodů.

Závěrečné dva kilometry po červené značce vedou po silnici do Nepomuku. Krátce se ještě zastavujeme u barokního Červeného mostu přes Nepomucký potok. Název získal most díky své barvě, má rozšířené nájezdy, zábradlí nahrazují zdi s oválnými otvory.

Počátky historie Nepomuku jsou spojeny se založením již zmíněného cisterciáckého kláštera. Tehdy zde byly dvě osady – Přesanice a Pomuk, které byly spojeny roku 1384 a od té doby se používá název Nepomuk. Ve 13. a 14. století zde byly výnosné doly na zlato a stříbro, osada oplývala bohatstvím, usazovalo se zde mnoho řemeslníků i zemědělců a rozvíjel se obchod. Roku 1413 povýšil král Václav IV. Nepomuk na město, které bylo v té době správním a hospodářským centrem klášterního panství. Nepomuk však musel čelit i nepříjemným událostem, které zapříčinily jeho úpadek, ať již to byly válečné útrapy, nedostatek potravy vlivem nepříznivých přírodních podmínek a požáry, které zničily množství historicky cenných domů. V roce 1961 byl Nepomuk sloučen s obcí Dvorec, kterou původně tvořily samostatné vsi Dvorec a Železná Huť.

Následující článek Světový den chůze – Walking Day.