Jarda Vála: Setkání toulkařů v Kytlicích (IV)

Pondělí jsme – stejně jako neděli – zasvětili poznávání kopců, tentokrát jihozápadně od Kytlic.

Stoupáme k místnímu hřbitovu, uprostřed něhož se tyčí barokní kostel sv. Antonína Paduánského. My se však zastavujeme na okraji hřbitova, u hrobu Miroslava Horníčka (1918–2003), jeho ženy Běly (†1999) a syna Jana (†1971), který v den svých 23. narozenin spadl za nejasných okolností – snad při epileptickém záchvatu – do skruže plné vody.

Na dvou pylonech je vytesána Horníčkova životní filozofie. Na prvním: „Blažený je věru člověk ten, jenž prožil plně celý den a v hloubi srdce šťasten byl. Ten může říci zítřku můj, buď, jaký chceš, dneska jsem žil.“ a na druhém: „ Živote, nezdál ses, jen jako bych procválal jaro na koni růžovém.“

Známý herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, glosátor a divadelní teoretik našel v Kytlicích svůj druhý domov počátkem šedesátých let, takže nepatřil k první poválečné generaci chalupářů, kterou tvořili například Vlastimil Brodský nebo Zdeněk Řehoř. Brodský si ale po rozvodu se svou první manželkou našel nový víkendový azyl v nedaleké Slunečné, a tak je za symbol tehdejší kytlické umělecké komunity považován právě Horníček.

Po žluté značce opouštíme Kytlice a záhy se vlevo před námi objevuje Ovčácký vrch (623 m). Má charakteristický kupovitý tvar se zalesněným vrcholem vystupujícím nad rozlehlými lučinatými stráněmi. Temeno kopce, tvořené protáhlým skalnatým hřbítkem se suťovými srázy, je porostlé bučinou s přimíšenými javory.

Někdy mezi léty 1903 a 1913 postavili členové Horského spolku z nedalekého Prysku na kopci dřevěný přístřešek, po němž však už nezůstaly téměř žádné stopy. Kromě toho by dnes výhledu do okolí bránil vzrostlý les. Pěkné výhledy ale poskytuje louka na úpatí. Počasí sice není ideální, ale přece jen není taková mlha jako včera.

Přímo naproti Ovčáckému vrchu je nižší Tetřeví vrch (569 m), rovněž porostlý bukovým lesem s javory a zcela bez výhledu. Je to poměrně plochý čedičový vrch s protáhlým skalnatým hřbítkem, překrytým z větší části volně nakupenými kameny a sutí.

Vracíme se dolů na cestu a po místním značení pokračujeme dál. Doleva odbočuje cesta na Střední vrch (593 m), čedičový kopec, z jehož vrcholu vyčnívá výrazný skalní suk, podle kterého se vrch někdy lidově nazýval Hranáč nebo Skála. Strmé rozeklané skalní stěny jsou často tvořené čedičovými sloupy, svahy pod nimi pokrývají částečně zarostlá suťová pole. Vrchol je přístupný strmou pěšinkou, kterou v roce 1896 upravili členové Horského spolku z nedalekého Prysku. V roce 1914 sem byl přemístěn turistický přístřešek z Větrného vrchu u Kunratic, po kterém však již nezůstaly žádné stopy.

Z vrcholu kopce jsou krásné výhledy do okolí. Na severu je údolí říčky Kamenice s osadou Mlýny a vzdálenějšími Kytlicemi, lemované zalesněnými vrchy mezi Studencem a Jedlovou. Na východě vyčnívá Pěnkavčí vrch, špičatý Klíč a na obzoru za nimi vzdálený Hvozd. Na jižní straně je osada Prysk se strmým Šenovským vrchem, za nímž leží Kamenický Šenov. Za Břidličným vrchem na západě se otevírá pohled k České Kamenici se Zámeckým vrchem a dále na zvlněnou lesnatou krajinu Českosaského Švýcarska s výrazným kuželem Růžovského vrchu. Na jihozápadě vystupují četné kopce Českého středohoří, mezi nimiž je za jasného počasí vidět i Milešovka.

Výhledem se kocháme přiměřeně silnému studenému větru. Vracíme se na širokou lesní cestu, z níž záhy odbočujeme vpravo a přicházíme do sedla, kde na nevelké louce stál ve 30. letech 20. století dřevěný hostinec Herdsteinbaude. Dnes tu stojí novější zděný dům, od něhož stoupáme na menší čedičový vrch Herdstein (471 m). Z jeho částečně zalesněného temene vystupuje výrazný skalní ostroh, tvořený sloupcovitě odlučným čedičem, z něhož jsou dílčí výhledy do údolí Kamenice a na okolní kopce.

Lesní cesta nás přivádí do nevelkého sedla oddělujícího zalesněný Břidličný vrch (499 m) od pískovcové planiny dříve nazývané Scheibe, která se táhne ke Střednímu vrchu. Sedlem prochází lesní cesta do Dolního Prysku, u níž je ve svahu zajímavá Riedelova jeskyně. Není to však jeskyně, ale rozlehlá uměle vytvořená podzemní prostora, kterou na svém pozemku zřejmě v roce 1928 vyhloubil Ernst Riedel jako podzemní lom na písek. Těžba zde skončila asi v roce 1940.

Rozsáhlý prostor jeskyně je velmi členitý, 50 m dlouhý a v nejširším místě 36 m široký, výška klesá z 2,7 na 2 metry. Nepravidelnou klenbu podpírá jedenáct pilířů, které byly v průběhu těžby ponechány, aby se strop nezřítil. V jeskyni zimují některé druhy netopýrů, a aby nebyli rušeni, je vchod uzavřen mříží a další dva menší vchody jsou zasypány.

Vracím se do sedla a neznačenou cestou pokračuji za ostatními. Po červené značce přicházíme do údolí, v němž říčka Kamenice postupně vyhloubila úzkou skalní soutěsku mezi Břidličným vrchem a strmým ostrohem zvaným Pustý zámek, které původně tvořily souvislé znělcové těleso.

Pustý zámek (405 m) je asi 50 m vysoká skalní stěna, částečně odlámaná v 19. století při stavbě silnice. Mohutné čtyř- až šestiboké znělcové sloupce, jejichž délka dosahuje 25 m a tloušťka až 1,85 metru, jsou na úpatí skály uložené prakticky vodorovně, ale směrem vzhůru se stále více naklánějí, takže vytváří obrovský vějíř. V roce 1956 byl Pustý zámek vyhlášen přírodní památkou.

Skála je zajímavá nejen geologicky, ale také botanicky, v údolních partiích s chladným mikroklimatem se vyskytují některé horské druhy rostlin a ve vrcholových partiích se naopak uplatňují teplomilná společenstva. V okolí se zdržují kamzíci, kteří sem byli na počátku 20. století dovezeni z Alp.

Na skalním ostrohu se dochovaly sporé zříceniny hradu Fredewald, který zřejmě postavili Michalovici ve 13. století k ochraně obchodní stezky směřující údolím Kamenice do Žitavy. První historická zmínka ale pochází až z roku 1406, kdy už hrad patřil Hynkovi Berkovi z Dubé. V roce 1428 Jindřich Berka prodal panství i s hradem Zikmundovi z Vartenberka, který se svými syny Janem a Jindřichem podnikal loupežné nájezdy do Lužice. Proto zhořelečtí roku 1440 hrad dobyli a zničili. Brzy potom byl opuštěný Fredevald nahrazen Kamenickým hradem, nově vybudovaným na Zámeckém vrchu nad Českou Kamenicí.

Strmou serpentinovou stezkou upravenou roku 1890 českokamenickým horským spolkem stoupáme na vyhlídku na vrcholu. Je z ní pěkný výhled do hlubokého údolí Kamenice a na protější Břidličný vrch;

na východě vyčnívá vzdálenější Střední vrch a západním směrem je vidět po proudu říčky k České Kamenici.

U silnice pod skálou stávala kdysi hájovna s hostincem, ze které už zůstaly jen základy, a sousední hospodářská budova je dnes upravená jako chalupa.

Na druhém břehu řeky za kolejemi jsou staré studny kamenického vodovodu, postavené v letech 1892–1894.

Vracíme se na červenou značku, která nás záhy přivádí na okraj Horní Kamenice. Těsně u železniční trati stojí osamělá, pověstmi opředená pískovcová skála Hrnčíř. Má tvar kužele, zužujícího se směrem dolů, a při stavbě železnice byla úmyslně zachována.