Na hradě Lipnici

V rámci Dnů otevřených ateliérů jsme se byli podívat na tvorbu výtvarníka Petra Poltavce (píšu o něm na tomto blogu zde) v jeho improvizovaném ateliéru ve věži lipnického hradu. Nedá mi to, abych se při té příležitosti nezmínil o dvou zdejších zajímavostech.
Tou první je podivný přílepek ke zdi věže.

Není to nic jiného než středověký záchod neboli prevét. Je arkýřovitého tvaru, umístěný na krakorcích a vybavený kamenným sedadlem s kruhovým otvorem umožňujícím přímý odpad podél zdi k její patě. Prosté, leč málo estetické... 

Staročeské označení prevét vzniklo z italského privato, které pochází z latinského privatus (locus) – soukromé místo. Z výrazu prevét se pak stalo přenesené označení prevít (ve smyslu neřád), jinak též – s prominutím – hajzl, což je zase z německého das Häusel. A abych nezapomněl – libozvučné české pojmenování prevétu je výsernice!
Druhou pozoruhodnost naleznete na travnatém nádvoří hradu. Leží zde několik kamenných koulí, vděčný objekt dětí – a fotografů. 

Koluje pověst, že za třicetileté války jimi císařští vojáci dobývali hrad obsazený Švédy. Konkrétně to mělo být v roce 1646, kdy se jim však podařilo pouze dočasně získat městečko Lipnici a jižní návrší s poškozenou Bílou věží (Švédové hrad opustili až po uzavření vestfálského míru v roce 1648). V té době se ovšem již takovéto kamenné koule jako střelivo nepoužívaly, jsou mnohem starší, ze 14. nebo 15. století.
Ty hrubě opracované byly vrhány prakem, jemně opracované vystřelovány z děl, takzvaných hrubých kusů neboli bombard. Výroba kamenných koulí však byla náročná, proto se nakonec prosadily koule železné.