Sobotu věnujeme více než pěší turistice kulturně-poznávací činnosti. Po včerejší neúspěšné návštěvě sklárny Ajeto (píšu o ní zde) se do Lindavy vracíme hned ráno.
K
založení obce došlo pravděpodobně na počátku 14. století a
její jméno Lindawa – Lindenau označovalo lučinu nebo háj s
lipami. Od počátku 18. století, kdy byla začleněna do panství
rodu Kinských, byla spojena s textilem a se sklem. Tyto dva
průmyslové obory pak určovaly její prosperitu a význam pro
okolí, o což se zasloužil zejména hrabě Josef Jan Maxmilián
Kinský, který zde po roce 1726 založil několik textilních
provozů, jako byla bělidla příze a plátna, v nichž zušlechťoval
lněnou surovinu získanou od místních výrobců a dále i bavlnu a
bavlněné plátno. Textil ve vysoké kvalitě pak exportoval do
Anglie, Španělska, Německa a Itálie. V 1. polovině 19. století
v obci vznikala celá řada nových textilních továren, barvíren,
tkalcoven a kartounek, v nichž se potiskovalo bavlněné plátno.
Mezi nimi byly i továrny významného textilního podnikatele Ignaze
Richtera z Dolního Podluží. Pozdější krize ale znamenala
celkový útlum průmyslové výroby a přinesla s sebou ukončení
provozu i Richterovy tkalcovny a stříhárny sametu. Za druhé
světové války byly opuštěné tovární budovy v celé Lindavě
využívány k ubytování uprchlíků, přistěhovalců a válečných
zajatců, po válce musela většina původních německých obyvatel
své domovy opustit a v roce 1948 byly tovární a zemědělské
budovy znárodněny. Státní statek zřídil v budově bývalé
stříhárny sklad a započal tak pomalý proces jejího rozpadu.
Několik desetiletí pak byla budova opuštěna a ponechána
devastaci, až v roce 1992 ji zakoupila firma Ajeto, která v
následujících dvou letech provedla celkovou náročnou
rekonstrukci a přestavbu ruiny na sklárnu.
Počátkem všeho bylo v roce 1982 setkání mladého, velice talentovaného skláře Petra Novotného, a v té době ještě
neznámého Bořka Šípka, který v roce 1968 emigroval a žil
nejprve v Německu a poté v Holandsku. Při pozdějších kontaktech
se jejich plodná spolupráce a silné přátelství prohloubily a po
sametové revoluci v roce 1989 vyústily ve vznik sklárny v Lindavě.
Prvním dnem zahájení provozu se stal 28. říjen 1994, kdy byla
zbrusu nová sklárna slavnostně otevřena na počest Mezinárodního
sklářského symposia, které se konalo jak zde, tak i v novoborské
sklárně Egermann. Od té doby se díky vysoké kvalitě práce
zdejších sklářských mistrů, jejich řemeslné úrovni a v
neposlední řadě i schopnosti mezinárodní komunikace sklárna
Ajeto stala místem vyhledávaným jak ryze
sklářskými výtvarníky, tak i architekty, designéry, módními
návrháři, umělci, herci, filmaři a kumštýři všeho
druhu. Vypočítávat zde jednotlivé projekty, kterých se sklárna
Ajeto zúčastnila či účastní, je nemožné, a tak za všechny
zmíním alespoň devadesátá léta. Tehdy byl Bořek Šípek jmenován prezidentem Václavem Havlem do čestné funkce hradního architekta a sklárna Ajeto
spolupracovala na rozsáhlé a dlouholeté rekonstrukci státnických
prostor. Jednalo se zejména o dodávky unikátních lustrů a jiných
svítidel, váz, nápojového skla, skleněných součástí nábytku
a dalšího interiérového vybavení ze skla, a také oficiálních
skleněných darů, které prezident Havel využíval na svých
zahraničních cestách. Z dalších prestižních akcí, na kterých
sklárna Ajeto v minulosti pracovala, je to například VIP prostor
ruzyňského letiště, nazvaný Crystal Lounge, realizovaný Bořkem
Šípkem a jeho studiem jako kompletní interiérová dodávka.
Skláři z Lindavy vyrobili pro tento unikátní prostor velké
lustry, lampy, vázy, skleněné stolky, dveřní madla a další doplňky.
Srdcem
lindavské sklářské hutě je šestipánvová tavící pec, ve
které taviči noc co noc připravují sodno-draselné sklo tavené
kromě křišťálu v pěti barvách – modré, červené, zelené,
ambrové a opálově bílé, ale podle přání zákazníků i
fialové, citrínové, akvamarín nebo tyrkys.
V roce 2009 společnost Ajeto jako první sklárna na světě s ruční výrobou skla nahradila tradiční spalování směsi vzduch-palivo novou technologií kyslíko-palivového spalování, která se doposud využívala pouze v běžných sklářských vanách při výrobě plochého a obalového skla. Díky kyslíko-palivovému spalování se dosahuje lépe protavené skloviny, lepší konzistence barev a především 42% úspory.
V roce 2009 společnost Ajeto jako první sklárna na světě s ruční výrobou skla nahradila tradiční spalování směsi vzduch-palivo novou technologií kyslíko-palivového spalování, která se doposud využívala pouze v běžných sklářských vanách při výrobě plochého a obalového skla. Díky kyslíko-palivovému spalování se dosahuje lépe protavené skloviny, lepší konzistence barev a především 42% úspory.
Víte jak udělat kouli placatou? |
Poté,
co jsme se dostatečně vynadívali, odcházíme přes nádvoří
do Sklářské krčmy. V roce 2008 byla přestavěna ze zemědělské stodoly a pro návštěvníky je stejným magnetem jako samotná sklárna.
V zadní části je umístěna malá sklářská pec a návštěvníci mají možnost vyrobit si, samozřejmě za pomoci odborníků, vlastní vázičku či půllitr.
V zadní části je umístěna malá sklářská pec a návštěvníci mají možnost vyrobit si, samozřejmě za pomoci odborníků, vlastní vázičku či půllitr.
Cestu
do sklárny lemují skleněné plastiky vytvořené během posledních
tří let ve spolupráci s hvězdami světového umění. Jednu z
nich například vytvořil slavný americký umělec Dale Chihuly,
holandský sochař G. M. C. M. Jilesen, další Američan Rob Stern
či Bořek Šípek.
Po exkurzi ve sklárně odjíždíme na hrad a zámek Grabštejn stojící na strmém ostrohu nedaleko údolí řeky Lužické Nisy v místech, kde tok řeky opouští hornatou krajinu severočeského pohraničí a poté i Čechy. O tom, kdy byl založen, dodnes nepanuje mezi historiky shoda. Jisté však je, že se ve 2. polovině 13. století, v době vlády Přemysla Otakara II., objevují purkrabí z Donína, pánové na Grafenštejně.
Po exkurzi ve sklárně odjíždíme na hrad a zámek Grabštejn stojící na strmém ostrohu nedaleko údolí řeky Lužické Nisy v místech, kde tok řeky opouští hornatou krajinu severočeského pohraničí a poté i Čechy. O tom, kdy byl založen, dodnes nepanuje mezi historiky shoda. Jisté však je, že se ve 2. polovině 13. století, v době vlády Přemysla Otakara II., objevují purkrabí z Donína, pánové na Grafenštejně.
Panství
a hrad na strategickém místě v pomezí Čech a Lužice
pak byly zejména v 15. století dějištěm řady
válečných střetů. Opevnění bylo pravděpodobně velmi pevné,
neboť odolalo i soustředěnému několikatýdennímu náporu
spojených vojsk lužického Šestiměstí a několika
severočeských pánů.
Donínové
se zde udrželi až do poloviny 16. století, kdy hrad museli pro
dluhy a spoluvlastnické potíže prodat. Nový majitel, zemský
rada a místokancléř dr. Jiří Mehl ze Střelic, starý
gotický hrad velkolepě přestavěl, takže na jeho místě vzniklo
reprezentační renesanční sídlo, jehož podobu nesetřelo ani
několik dalších přestaveb a oprav. Během třicetileté
války Grabštejn krátký čas patřil také Albrechtovi
z Valdštejna a na samém sklonku války se zde na
několik let zabydlela švédská posádka, která drancovala okolí.
Noví majitelé Trautmannsdorfové ani přes svůj značný vliv
nedokázali zvrátit rozhodnutí o zboření opevnění. Na
přímý rozkaz císaře se tak stalo po roce 1655, aby byl
snížen vojenský význam hradu.
V roce
1704 získali Grabštejn i s panstvím Gallasové a
připojili jej ke svým severočeským državám se střediskem
ve Frýdlantu. Později, za Clam-Gallasů, zažil Grabštejn
nový rozkvět. Uměnímilovní majitelé jednak zvelebovali zámek,
jednak rozšiřovali sbírky a upravovali park. V roce 1945 o
Grabštejn přišli, zámecký mobiliář zmizel a objekt v roce 1953
přešel do užívání československé armády. Na rychlém
chátrání se podíleli příležitostní vandalové, hledači
pokladů a zloději materiálu. Hrozilo, že se z něj
stane zřícenina. Zachránilo ho úsilí řady
nadšenců, které nakonec podpořil stát. Po roce 1989 bylo provedeno
statické zabezpečení krovů, stěn a stropů a byla
zpracována památkově šetrná koncepce. Trvalo však ještě řádku let, než se započalo s dlouhou a nákladnou
rekonstrukcí. Není v naší zemi mnoho případů, kdy by byla
zachráněna a zcela opravena takto silně narušená památka.
Dominantou hradu i širokého okolí se stala vysoká a mohutná okrouhlá věž, která se v průběhu staletí dočkala celé řady přestaveb. Dnes je snížena a opatřena historizující helmicí.
Prohlídka
je pojata jako procházka historií hradu proti proudu času. Vstupní
sál je vestavěn do původního hradního paláce ze 13. století
a jen síla zdí a půdorys napovídá o stáří těchto
prostor. Renesanční schodiště s toskánským sloupkem naopak
ukazuje, že tyto prostory byly velkoryse přestavěny
v 16. století.
Ze
vstupní haly je přístupno několik místností zařízených
do podoby kolem roku 1900 (lovecká chodba, lovecký salon,
ložnice panského nadlesního, kuchyně atd.)
V
1. patře vznikl v renesanci panský byt. Pokoje na levé,
východní straně patřily patrně paní a jsou opatřeny
na tuto dobu unikátní obslužnou chodbičkou. Pokoje na pravé
straně si podržely původní renesanční ráz a soudí se,
že se jednalo o pokoje pána. Současná podoba
místnosti pochází z doby konzervace těchto prostor
prof. Václavem Girsou, který obdržel za rekonstrukci
cenu Grand Prix. Girsa se musel vyrovnat se snížením
podledu způsobeného požárem v roce 1843 a do místnosti
navrhl druhotné použití demontovaného hodnotného renesančního
stropu ze dvou jiných zámků.
Expozice
v prvním patře hradu začíná biedermeierovským pokojem
připomínajícím vztah hraběnky Josefíny
Clary-Aldringen,
později provdané
Clam-Gallasové, a Ludwiga van Beethovena, který jí dokonce připsal
několik skladeb. Následuje společenský salón s panó (panel s malbou dekorativního nebo ornamentálního rázu), na
který navazuje chodba zdobená několika vedutami.
Proti
toku času se pak dostáváme do hodovní
síně a do renesančního pokoje Jiřího Mehla
ze Střelic. Nová expozice je vybavena mobiliářem ze sbírek
Národního památkového ústavu, Uměleckoprůmyslového muzea
v Praze a Severočeského muzea v Liberci.
Mimořádným
zážitkem je návštěva kaple sv. Barbory. Prvně připomínána
je již ve 14. století, její současný vzhled však
je z 2. poloviny 16. století, kdy byla zcela
přebudována. Z původní kaple pochází pouze oltářní
mensa a gotická plastika sv. Barbory.
Kaple
sv. Barbory je celá pokryta manýristickou nástěnnou malbou.
Na klenbě a stěnách se odehrávají příběhy ze života
Panny Marie a Ježíše Krista. Každý kousek volného místa
mezi medailony vyplňuje ornamentální výzdoba v podobě
nepřeberného množství květinových a ovocných motivů.
Ze všech koutů na nás shlížejí malí andělíčkové
a putti, fantaskní bytosti napůl andílek napůl rostlina,
koně, jimž šlehají z nozder plameny či různé druhy
ptactva. Můžeme zde najít i malé vozíčky tažené
divokými husami, v nichž sedí baculatí andílci. Po stěnách
i stropě se pnou malované rostlinné úponky, na nichž
dovádějí andělské bytosti.
Důvodem
proč je kaple na Grabštejně zasvěcena ke cti
sv. Barbory, patronky horníků, bylo zřejmě rozvinuté
hornictví a těžba na Grabštejnsku. Hradní sklepení nás
zavede až do dob původního donínského hradu.
Spodní
patro je vytesáno do skály, ve vrchních sklepních
podlažích je k vidění řada stavebních prvků
od 13. až do 18. století.
Třetím
dnešním cílem je zřícenina hradu Roimund. Auto necháme nedaleko
místa, kde silnička od Dolní Suché ústí na širokou silnici
spojující Nový Bor s Libercem, a stoupáme po červené značce
směrem na Vápenný vrch. U rozcestníku přecházíme na žlutou
značku, která nás přivádí k odbočce na zříceninu.
Hrad
na strmém skalnatém ostrohu severně od vrcholu si v letech
1342–1347 postavil Jan z Donína. Stalo se tak na základě
povolení Karla IV., což se odrazilo v jeho názvu – „roi mont“
neboli Králova hora. Od
konce 14. století byla oblast sužována loupežnými tlupami Jana z
Vartemberka, které snad dokonce zaútočily i na Roimund. Donínové
se proto obrátili na lužická města se žádostí o vojenskou
pomoc, jíž se jim také dostalo v podobě hotovosti hejtmana Petra
Wuntsche. Střetnutí však dopadlo tak, že sám Wuntsch byl nakonec
na Roimundu obléhán, načež Lužičané hrad Janovi z Vartemberka
vydali výměnou za volný odchod. To se stalo roku 1414 a od té
doby se stal Roimund na řadu let obávaným loupežnickým sídlem.
Posádka Roimundu dlouho škodila lužickým městům, ale situace se
změnila, když oběma stranám vyvstal společný mocný nepřítel
– husité. Roku 1424 byli Lužičané kališníky poraženi v bitvě
u hradu Karlsfiedu a aby svoji pozici v oblasti co nejvíce
stabilizovali, poslali na vlastní náklady na dosud vartemberský
Roimund 50 mužů pod vedením Hanse Foltsche z Torgavy. Foltsch však
nedostával pravidelný žold, takže nakonec na podzim roku 1428
rozezlen vyrazil proti Zhořelci. Zde zajal několik měšťanů,
které uvěznil na Roimundu. Lužičané byli nakonec donuceni se s
Foltschem smířit, načež byl velitel hradní posádky vyměněn.
O
zániku hradu písemné prameny chybí, je možné, že byl roku 1431
poničen husity při jejich výpravě namířené proti Grabštejnu a
později Lužičany po předchozím vykoupení či eventuálním
dobytí zbořen. Každopádně je roku 1454 uváděn již jen „vrch
Roimund“ a v listině krále Jiřího z Poděbrad z roku 1460 se
hovoří o „zbořeném hradu Roimundu“.
Do
dnešních dnů se z něho zachoval jeden větší fragment zdi,
několik zbytků obvodových zdí, jáma po sklepení hlavního
paláce a dobře znatelné příkopy.
Následující článek Setkání toulkařů v Kytlicích (III).
Žádné komentáře:
Okomentovat