Setkání toulkařů v Kytlicích (I)

Nastal termín každoročního setkání toulkařů (jak se mezi sebou nazýváme my, účastníci pravidelné letní akce Toulky po horách), a tak opět míříme do rekreačního střediska ČSVTS v Kytlicích.

Dlouhou cestu plánuji přerušit v Lindavě, malé severočeské vesničce nedaleko Nového Boru, kde je možnost navštívit vyhlášenou sklárnu Ajeto. Je pátek, pracovní den, ale zcela prázdné parkoviště svědčí o tom, že tu něco nesedí. Cedule u vchodu nás utvrzuje, že z dnešní prohlídky nic nebude, protože nejde proud. Okukujeme Sklářskou krčmu, jejíž dveře sice nejsou zamčené, ale uvnitř je pusto a šero. Obracíme se k odchodu, když vtom se objevuje jakýsi chlapík a vysvětluje nám, že dnes je sklárna i restaurace mimo provoz, protože vyměňují transformátor, zato zítra se bude nejen pracovat, ale navíc je na počest 20. výročí založení firmy Den otevřených dveří. Tak fajn, zítra sem přijedeme!

Při dalším rozhovoru nacházíme několik společných známých, neboť se ukazuje, že náš zdroj informací po absolvování tříletého Středního odborného učiliště sklářského v Novém Boru v oboru hutního zpracování skla pokračoval na Střední odborné škole sklářské v Novém Boru, kde vystudoval maturitní obor sklářské technologie. Na přímý dotaz se dozvídám, že se jmenuje Libor Fafala a jak jsem si později našel na internetu, je ročník 1952 a spolu s Petrem Novotným nejen studoval, ale poté i pracoval na huti Hantych v Novém Boru a v roce 1991 založil sklárnu Ajeto.
Máme v zásobě několik dalších variant turisticko-poznávacího vyžití. Odjíždíme do pár kilometrů vzdáleného Sloupu, kde zastavujeme na parkovišti pod skalním hradem, stejně jako když jsme jeli do Kytlic před čtyřmi lety.

U rozcestníku pod hradem nás však čeká další zrada: k informační tabulce s otevírací dobou rozhledny Na Stráži je dodatečně připevněna cedulka oznamující, že došlo ke změně a v tuto dobu je rozhledna přístupná pouze v sobotu a v neděli. No, nevadí, půjdeme do skal, ty jsou přístupné pořád! Tentokrát si vybíráme asi čtyřkilometrový okruh Po nejkrásnějších sloupských skalních vyhlídkách, který byl upraven, vyznačen zeleným „psaníčkem“ a osazen informačními tabulkami a lavičkami v roce 2004 za pomoci Lesů ČR.

Od hradu se vzdalujeme ulicí pojmenovanou Ke hradu, to znamená, že při jejím pojmenování nebyla vzata v úvahu její obousměrnost. Stoupáme lesem po upravené cestě do Lesního divadla (podrobněji jsem o něm psal zde) a dál na úžasnou vyhlídku u chaty a rozhledny Na Stráži. Pokračujeme ke skále Medvěd, jejíž silueta toto zvíře opravdu připomíná.

Dostáváme se na Dolní Hraběcí cestu a odbočujeme do Sloupského skalního města. Zastavujeme se na vyhlídce Emanuela Maxy, Hraběnčině vyhlídce, Hradní vyhlídce a Maxmiliánově vyhlídce. Všechny poskytují překrásné panoramatické výhledy na Sloup, Nový Bor a Lužické hory. Nakonec po delším klesání vycházíme z lesa ven a kolem hřbitova se dostáváme zpátky do obce k autu.

Popojíždíme do sousední vsi Radvanec, na jejím nejzazším konci necháváme auto a po modré značce se vydáváme podívat na další skály.

Od radvanecké hájovny už vidíme nevelké návrší, z jehož temene vystupuje dvojice pozoruhodných pískovcových skal. Mohutnější západní Čertova skála strmě vyčnívá do výšky okolo 30 m nad dnem údolí, sousední štíhlá věžička je známá jako Panenská skála. Je zajímavě tvarovaná a ve vrcholové části má malé skalní okno. K Panenské skále a k nedalekým Havraním skalám se váže pověst o loupeživém rytíři pronásledujícím nevinnou dívku, která se právě na tomto místě zachránila skokem, a jeho srazil blesk.

U cesty v sedle pod skalami je do vyčnívající skály vytesaný výklenek neznámého stáří se zajímavou lidovou plastikou Krista bičovaného u sloupu, nazývanou dříve Martersäule. Nad výklenkem je upevněn malovaný obrázek Panny Marie s Ježíškem.

Stejnou cestou se vracíme k rozcestí a pokračujeme po zelené značce na opačnou stranu. Míjíme osamělou skálu zvanou Ropucha... 

... a zhruba po kilometru cesty lesem přicházíme ke skupině sedmi skalních věží vystupujících z nevelkého, zhruba 300 m dlouhého pískovcového hřbetu. Říká se jim Havraní skály a jsou oblíbeným cílem horolezců, kteří jednotlivé věže nazývají Rozeklaná, Potupená, Půlená a kdovíjak ještě. 

Jejich vrcholky, jejichž výška dosahuje až dvaceti metrů, vystupují nad okolní stromy a umožňují výhled do okolí. Na nejmohutnější a nejvyšší skálu (371 m) nechal roku 1829 hrabě Karel Kinský vytesat schody, které jsou dnes opatřené novým zábradlím a na vyhlídce jsou tabule s vyznačením obrysů okolních kopců. Kocháme se pohledem na lesnaté kopce v okolí Sloupu, na jihu vidíme Špičák u České Lípy směrem k západu Nový Bor a na severozápadě výrazný kužel Klíče.

Po zelené značce pokračujeme až na okraj Nového Boru, kde odbočujeme na lesní hřbitov, který v letech 1907–1909 založil purkmistr a lékárník Rudolf Schlegel. Porostem hřbitova byl převážně borový les, která byl postupně upravován na lesopark především výsadbou velkého množství rododendronů, azalek a dalších druhů rostlin vytvářejících keřové patro. Ústřední cesta vedoucí ke kříži byla původně lemována lipovou alejí, později vykácenou pro špatný zdravotní stav stromů. Celá rozloha hřbitova je rozdělena na mnoho polí oddělených cestami. Mezi vzrostlými stromy jsou umístěny kaple, hrobky a hroby starých sklářských rodů a významných podnikatelských rodin z meziválečného období, převažují však hroby z doby po druhé světové válce.

V zadní části hřbitova se nachází pomník a sedm hrobů popravených účastníků Rumburské vzpoury. Pomník byl postaven ze sbírek a darů veřejnosti a české menšiny pod patronací Kroužku pro postavení pomníku obětem Rumburské vzpoury v Boru u České Lípy. Odhalen byl 27. května 1923, jeho autorem je akademický sochař Karel Dvořák.

Rumburská vzpoura vypukla 21. května 1918 ráno po předchozím vydání rozkazu o snížení dávky chleba a ustavení pochodové roty na frontu. Došlo k obsazení nádraží, pošty a úřadů a odchodu asi 670 vzbouřenců z města směrem na Krásnou Lípu. Po výzvě Stanka Vodičky pod Dymníkem k setrvání v odporu a rozdělení velitelských úkolů došlo k obsazení vlaku v Krásné Lípě a odjezdu první skupiny směrem na Jedlovou. Následovaly střety s četníky v Rybništi a na nádraží v Jedlové, část vzbouřenců byla pozatýkána, zbytek – a druhá skupina – pokračovaly pěšky do Boru u České Lípy, který vzbouřenci obsadili. Při pokračování v pochodu na Českou Lípu došlo k dalšímu střetu, neorganizovanému ústupu a nakonec k potlačení vzpoury. Následujícího dne bylo vyhlášeno stanné právo, vzbouřenci rozprchlí po okolí byli pozatýkáni, uvězněni a 28. května byly u rumburského soudu vyneseny rozsudky smrti nad Vodičkou, Nohou a Kovářem. Příštího dne bylo v Boru odsouzeno k trestu smrti dalších sedm účastníků vzpoury a k tomu čtrnáct na pět až deset let těžkého žaláře. Poprava se konala za lesním hřbitovem, pohřeb popravených bez rakví v zadní části hřbitova byl bez účasti veřejnosti.

V roce 1940 došlo ke zničení pomníku nacistickou správou a zakopání jeho zbytků poblíž hlavního vchodu na hřbitov. V roce 1948 byly obnoveny pomníky u hrobů i na popravišti, které se nachází nedaleko za hřbitovní zdí. Cestou podél ní přicházíme na silnici, po které se vracíme do Radvance.  

Následující článek Setkání toulkařů v Kytlicích (II).