Setkání toulkařů v Kytlicích (III)

Nedělní výšlap bych mohl nazvat Po neznačených cestách (ba i necestách) na kopce Klíčské hornatiny Lužických hor. 

Z Kytlic vyrážíme pod železniční viadukt, přes silnici a hned naproti vzhůru lesem. První kopec, na který jsme se rozhodli vystoupat, je Srní hora – zalesněná, pravidelně utvářená znělcová kupa o výšce 657 metrů, leží asi kilometr jihozápadně od nádraží Jedlová, odkud za námi záhy po „dobytí“ vrcholu přichází Prokop.

Vracíme se na křižovatku lesních cest a pokračujeme na Velkou Tisovou, kterou zdoláváme po neznačené cestě. Velká Tisová, německy Grosser Eibenberg, je vysoká 692 metrů a její vrcholovou plošinu pokrývá poměrně rozsáhlý porost smrku pichlavého, obklopený starým bukovým lesem. 

Jdeme pár desítek metrů k východu, kde ploché temeno kopce spadá do údolí strmými suťovými srázy. Za jiného počasí je odtud výhled na Jedlovou, Tolštejn a další vrcholy Lužických hor, dnešní mlha vytváří zádumčivou atmosféru připomínající Šumavu.

Stejnou cestou sestupujeme dolů a přicházíme na červeně značenou Evropskou dálkovou trasu E3, která obchází kopec po severním úbočí a podél ní jsou rozesety betonové pevnůstky zvané „řopíky“ československého pohraničního opevnění budovaného v letech 1937–1938.

V sedle mezi Velkou a Malou Tisovou značku opouštíme a stoupáme na Malou Tisovou. Opět se jedná o zalesněnou čedičovou kupu, ale o téměř sto metrů nižší (595 m) než její „velká sestřička“. Jména obou kopců připomínají, že ve zdejších lesích dříve rostly i tisy, se kterými se dnes již setkáváme jen zcela výjimečně.

Máme radost z krásného místa pro společnou fotografii, záhy však zjišťujeme, že se nejedná o vrchol, který je o pár set metrů západněji. Vystupuje z něho čedičový suk s krásnou ukázkou sloupcové odlučnosti.

Vracíme se na červenou značku, která vede po zpevněné cestě a přetíná silnici spojující Kytlice s Chřibskou. Další kopec, který hodláme zdolat, vlastně osedlat, se jmenuje Hřebec. Německy se mu říkalo Schindelhengst, což mělo údajně připomínat, že se ve zdejších lesích vyráběly střešní šindele. Je vysoký 650 metrů a celý pokrytý listnatým lesem, ve kterém se nacházejí menší skalky a suťová pole.

Znovu se vracíme na cestu, která nás přivádí na rozcestí Křížový buk (537 m). Nachází se v sedle s lučinatou světlinou, na které stojí bývalá hájovna. Název připomíná těžké boje, ke kterým došlo v okolních lesích za sedmileté války, konkrétně ve dnech 18. až 21. července 1757. Pruské vojsko, které po prohrané bitvě u Kolína ustupovalo přes Českou Kamenici a Chřibskou k severu, bylo v okolí Studence a Lísky přepadeno částí rakouské armády, v níž převažovali zejména Chorvaté, Slovinci a Maďaři. V bojích tehdy padlo 486 Prusů a 163 rakouských vojáků. Značná část z nich byla pohřbena zde na lesní mýtině a společný hrob byl označen křížem umístěným na statném buku u cesty.

Když byla v roce 1820 dokončena nová silnice z České Kamenice do Chřibské, byla v sedle u ní postavena vrchnostenská hájovna s hostincem, která se začala označovat stejným jménem jako sedlo. Hostinec sloužil až do druhé světové války, po roce 1945 už ale nebyl otevřen a pozvolna chátral. Opravy se dočkal až po roce 2000, kdy jej získal nový majitel, který zde o dva roky později otevřel sezónní občerstvení a založil soukromé muzeum pohraničního opevnění. V létě roku 2011 zde Lesy ČR zřídily asi dva a půl kilometru dlouhou naučnou stezku, dnes nám na ni čas nezbývá, ale snad není všem dnům konec...

Vydáváme se na Chřibský vrch, německy Himpelberg, na jižním úbočí a na vrcholku jsou skalní výchozy. 

Vrchol je porostlý statnými buky, takže ze skalního výchozu je jen omezený výhled.

Vracíme se zpátky na rozcestí Křivý buk a pokračujeme po zelené značce. Ne však dlouho, neboť máme před sebou další kopec, dnes už poslední. Jmenuje se Javor, je vysoký 693 m a jeho široce kuželovitý hlavní vrchol je porostlý bukovým lesem s vtroušenými javory, břízami, jeřáby a smrky.

Skála, stojící izolovaně nad cestou, má homolovitý tvar a občas je využívána horolezci.

Stoupáme „naprjámo“, jak říkají Rusové, ve spadaném listí to moc rychle nejde a v jednom okamžiku rázem zkameníme. Nedaleko před – a současně nad – námi se zastavil (a také zkameněl) kamzík! Tak velké překvapení to však zase není, protože právě zde, v rozsáhlých lesích na jihovýchodním úpatí Javoru zřídil hrabě Kinský malou oboru a 22. července 1912 do ní nechal vysadit tři kamzíky dovezené z Alp. Už předtím, v letech 1907–1908, nechal takto vysadit osm kamzíků v oboře poblíž letoviska Na Tokání. Hlavním cílem bylo obohacení zdejší zvířeny o nový lovný druh. V roce 1918 bylo z obory pod Javorem vypuštěno do volné přírody patnáct kamzíků, kteří se tu dobře aklimatizovali a rozmnožili, takže dnes jich v celé západní části Lužických hor žije okolo dvou stovek. V létě se zdržují hlavně na kopcích porostlých původní bučinou, odkud se na zimu stahují do níže ležících smrčin s borovicemi.

Ploché temeno je na východní straně ukončeno vysokými a strmými čedičovými ostrohy, z nichž jsou dílčí výhledy k východu na kopce v okolí Pěnkavčího vrchu, Jedlovou a Klíč. 

Ale to nesmí být hustá mlha, jaká je dnes…

Dolů sestupujeme jinudy, ale opět vrstvou spadaného listí, v němž se skrývají záludné kameny a kořeny, takže jsme opravdu rádi, když dole stojíme na pevné lesní cestě. Ta nás mírným klesáním přivádí do Mlýnů, z nichž se autem svezeme do Kytlic.

Následující článek Setkání toulkařů v Kytlicích (IV)