Seminář cvičitelů a vedoucích turistiky

Pravidelný každoroční seminář pořádaný výborem KČT Vysočina ve spolupráci s odbory KČT Tesla Jihlava a KČT Čeřínek Jihlava. Po dvou letech opět na chatě KČT na Čeřínku. Tentokrát se sešlo celkem čtyřiapadesát účastníků z jedenácti odborů KČT.

Po příjezdu na chatu se ubytováváme a před desátou hodinou nás čeká autobusový zájezd na Roštejn a do Třeště. Ještě předtím se zastavujeme na návsi v Čenkově a jdeme se podívat k domu čp. 19, v němž se narodil Josef Jiří Švec, jeden z nejvýznamnějších československých legionářů. Na domě je pamětní deska s nápisem:

PLUKOVNÍK JOSEF JIŘÍ ŠVEC

VELITEL I. STŘELECKÉ HUSITSKÉ DIVISE NA RUSI

NÁRODNÍ HRDINA CHRABRÝ A VŽDY VÍTĚZNÝ

VŮDCE PRVNÍCH BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU

*19. VII. 1883 †25. X. 1918

NA VĚČNOU PAMĚŤ RODNÁ OBEC ČENKOV ROKU 1920

Slavnostní odhalení desky se konalo 15. května 1920 a kromě sokolů a legionářů se jej zúčastnili generálové československé armády, Švecův spolubojovník Karel Kutlvašr a Rudolf Medek. Připomínka slavného legionáře ale na domě nevisela ani dvacet let. Potkal ji stejný osud jako mnoho jiných památníků. Za druhé světové války se stejně jako za té první sbíralo všechno, co bylo kovové, a tak v srpnu 1940 došlo i na bronzovou desku plukovníka Švece. Naštěstí si jí v jednom vagóně na jihlavském nádraží všiml železničář Antonín Jedlička, odnesl ji a v bedně poslal na svoji adresu do Polné. Doma ji zakopal pod okny a do oranice nasázel lilie. Zmizení pamětní desky se vyšetřovalo, ale bezvýsledně, ani manželka Antonína Jedličky nevěděla, že jim leží pod okny. 5. května 1945 desku ze země vyndal, vyčistil a v září 1945 už byla opět na svém místě.

Druhá zastávka je pod Roštejnem. Tento pozdně gotický strážní hrad byl vybudován pány z Hradce v první polovině 14. století na skalnatém vrchu ve výšce 677 metrů. V 70. letech 16. století nechal hrad přestavět Zachariáš z Hradce v duchu renesance na lovecký hrádek s rozlehlou oborou v blízkém okolí. Dalšími majiteli byli Slavatové z Chlumu a Košumberka, Lichtenštejnové z Kastelkornu a Podstatští z Lichtenštejna. V roce 1915 po úderu blesku do věže hrad vyhořel a zásadní opravy začaly až v roce 1958. Část hradu byla pro veřejnost otevřena v roce 1969. Po dalších opravách byly ostatní interiéry na dnešní trase zpřístupněny v roce 1982. Dnes jsou zde vystaveny sbírky z fondu Muzea Vysočiny v Jihlavě. Byl jsem tu loni v květnu na prohlídkové trase B, protože trasa A byla zavřená (psal jsem o tom zde), takže vítám možnost zhlédnout něco nového.

Ze vstupní haly, která svou výzdobou připomíná funkci hradu jako strážného a loveckého objektu, vstupujeme do Obrazárny, v níž jsou umístěna díla z konce 18. a začátku 19. století rakouských a českých malířů. Zajímavou místností je Erbovní sál se stěnami pokrytými pozdně renesanční nástěnnou freskou sedmi stovek erbů, jejíž předlohou byla pravděpodobně Kronika Kostnického koncilu. V dalším sále, dříve zvaném Hodovní síň, je dnes ukázka stolování 18. a 19. století jak na loveckém hrádku, tak v podhradí. Cínové užitkové předměty, zhotovené jihlavskými mistry, jsou hned v následujícím sále. Odtud sestupujeme do sklepa s expozicí kamenictví, jež vypovídá o blízké i vzdálené historii těžby a zpracování zdejší velice kvalitní žuly a historii mrákotínského monolitu umístěném na Pražském hradě.
K vybavení loveckého hrádku neodmyslitelně patří pracovna nadlesního, který se staral o zvěř v oboře a podléhal hejtmanu panství. Jak mohla na počátku 20. století jeho pracovna vypadat, ukazuje následující místnost, která je od letošního července novou hradní expozicí. Z původní výzdoby se zde zachovala rozměrná nástěnná freska koně ve skoku, jejíž vznik se datuje do začátku 19. století. Předlohou byla stará renesanční rytina z učebnice Hippologie therapie. Od jednotlivých částí koně směřují křivky k rámu, v němž jsou dnes prázdná pole, ale původně v nich byly německé názvy částí koně. Malba sloužila pravděpodobně jako učební pomůcka v nedělní škole pro sedláky a panské úředníky písemně doložené na telčském panství na přelomu 18. a 19. století. Výklad pokračuje ve vedlejším Biskupském sále, také s nástěnnou výzdobou, tentokrát v podobě polí s vyobrazením biskupských znaků. Sál je vybaven dobovým nábytkem a je často využíván ke svatebním obřadům.
Po prohlídce hradu se vracíme do Třeště, kde se nabízí možnost prohlídky Muzea betlémů a je také dostatek času na oběd. Restaurace U Kapra se ukázala jako dobrá trefa: pěkné prostředí, výborné jídlo a rychlá obsluha.

Po obědě odjíždíme autobusem do Dolní Cerekve, odkud se vydáváme na krátkou vycházku po žluté turistické značce Přírodním parkem Čeřínek.

Po návratu na chatu se z nás na chvíli stávají filmoví diváci. Se zájmem se díváme na tři krátké soutěžní filmy z letošního Festivalu amatérských turistických filmů a fotografií ve Zlíně: 120 let KČT Havlíčkův Brod, Českosaské Švýcarsko a Stezka Bohuslava Reynka. Následuje přednáška vedoucího značkařského obvodu Jihlava Standy Balíka 125 let značení turistických tras v České republice a po večeři seminář pokračuje aktuálními informacemi z dění v oblasti KČT Vysočina. Závěr oficiální části patří opět promítání, tentokrát sledujeme Poslední puchýř 2013 v Humpolci očima účastníků.

V neděli dopoledne pokračuje seminář přednáškou vůdce vysokohorské turistiky Jiřího Nováčka na téma Metodika překonávání vodních toků a technika jištění na ferratách. Ani jednu z těchto dovedností naštěstí nepotřebuji k výstupu na střechu chaty, který mi laskavě umožnil její sympatický a stále usměvavý nájemce Zdeněk Vlček. Ve vyšších polohách už ranní sluníčko rozpustilo mlhu, nicméně výhled nebyl takový, jaký jsem si představoval:

Obligátní pořízení společné fotografie předchází rozdělení do tří skupin podle zájmu o jednotlivé přírodní zajímavosti nejbližšího okolí: Naučná stezka Čeřínek, Čertův hrádek, Fialovy skály.

Foto: 1/2 M+M

Mně osobně je vcelku jedno, kam se vypravím. Často z legrace říkám: Všude jsem byl a někde dokonce dvakrát (což někoho, kdo nezná moje vtípky, dokáže i popudit), a pokud jde o Fialovy skály, je to dokonce třikrát a psal jsem o nich například zde. Pro mnohé účastníky semináře jsou zjevně nejatraktivnější, neboť se na ně hlásí nejvíce zájemců:

Lokalita, oficiálně pojmenovaná Na Skalce, nese jméno telčského profesora gymnázia, který na Čeřínku pořádal lyžařské kurzy.

V jednom místě je na skalách jednoduchý přístřešek, před ním ohniště a lavička k posezení, ba i ešus tu visí a také otvírák na láhve.